Brexit: Žádné zbrklé akce

1. 7. 2016

Brexit je noční můra, z níž se snažíme probudit, píše oxfordský historik Timothy Garton Ash, odborník na Polsko a východní Německo. Jaký to byl zvláštní týden. Na cestách do Holandska a do Portugalska, kde jsem teď, mě místní přátelé objímají, jako kdyby mi někdo v rodině umřel. Dlouholetý srbský přítel říká: "Teď chápeš, jak jsme se my Srbové cítili, když jsme se snažili vysvětlovat, že ne všichni Srbové myslí tím způsobem..."

Nic se nezměnilo a všechno se změnilo. Stále ještě chodím na letišti průchodem pro občany EU. Ale když stojím v letištním autobuse vedle skotské rodiny, říkám si, zanedlouho to budou možná už cizinci, občané malého nezávislého státu v Evropské unii, jako Slovensko nebo Slovinsko. Ale Anglie, moje Anglie, kde budeš ty?

V Londýně jsem svědkem demonstrace za setrvání Británie v EU. Teď, když je možná už pozdě, si lidé uvědomili, jak si cení Evropské unie a co pro ně udělala.

Děti a rodiče pláčou. Zkoumá se rodinná historie a lidé uvažují o jiných občanstvích: francouzském, polském irském. Posílají se skupinové emaily, plné zoufalství, zuřivosti nad cynickým narcistním oportunistou Borisem Johnsonem, a zoufalé návrhy. Dal by se výsledek referenda zpochybnit u soudu? Mělo by se uskutečnit druhé referendum, pro než se sebralo více než 4 miliony podpisů? Dokáže náš suverenní parlament zablokovat hlasováním aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy? Konec konců, účelem referenda bylo vrátit Británii parlamentní suverenitu.

Nepamatuju si na dobu, kdy bylo tak blízko povrchu britského života tolik hněvu. Hlasování za brexit bylo vyvoláno lidmi marginalizovanými a ignorovanými. Nyní se šíří hněv mezi těmi, kdo hlasovali pro setrvání. Generace mých synů křičí: Jak si dovolujete okrást nás o naši budoucnost?

Avšak jestliže je Británie zoufalá, rozhněvaná a rozhádaná, totéž platí o EU. V podstatě tam vznikly dva postoje. Menšinový postoj, který vyjádřil předseda komise Jean-Claude Juncker, francouzský prezident François Hollande a belgický premiér Charles Michel: "Nashledanou a vypadněte. Británie by měla odejít co nejdříve a umožnit nám, abychom vybudovali Evropu jen na původním území státu Karla Velikého."

Na schůzi Evropské rady pro zahraniční vztahy v Haagu jsem byl svědkem hněvu, který tento argument o EU jen na původním území státu Karla Velikého vyvolal v mnoha ostatních státech, zejména v severní a východní Evropě. Bývalý finský premiér Alexander Stubb ostře kritizoval setkání šesti zakladatelských států EU. Estonský prezident Toomas Ilves označil Junckerovo chování za "odporné". Finsko a Estonsko patří k většině států EU, které vede Angela Merkelová, a které chtějí dát Británii čas, aby si celou věc řádně ujasnila.

Co by ale teď měli udělat zastánci setrvání Británie v EU? Radil bych proti jakémukoliv zbrklému jednání. Záporné dopady rozhodnutí britského referenda začnou být během času jasné. V roce 2014, když Skotsko chtělo vyhlásit nezávislost na  Velké Británii, Španělsko se obávalo, že by to podpořilo separatistické tendence v Katalánsku a evropští právníci trvali na tom, že by Skotsko muselo zažádat nově o členství EU. Avšak po rozhovorech s evropskými politiky a právníky nyní, je jasné, že na úsilí Skotska nyní zůstat v Evropské unii a být považováno za následnický stát Spojeného království se bude zřejmě reagovat daleko jinak.

Nedá se nic nového čekat, dokud neproběhnou příští rok francouzské a německé volby. V roce 2018 bude jasnější důsledek vyjednávání o odchodu Británie z EU podle článku 50 i úmysl Skotska. Tou dobou bude načase zeptat se britského lidu, zda skutečně chtějí spáchat tento akt sebepoškození.

Strategický cíl je jasný: udržet naše Nespojené království co nejvíce angažované v záležitostech evropského kontinentu. Někdy ale je nejmoudřejší strategií dívat se a čekat, hrát o čas a nechat si všechny možnosti otevřené. Teď nastala tato doba.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Velká Británie - politika a společnost
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.7. 2016