2. 7. 2016 / Daniel Veselý
Analytikové a laikové se nyní předhánějí v hodnocení brexitu; jaké může mít dopady na budoucnost Evropské unie a Velké Británie, a koneckonců i v tom, kdo může za výsledky referenda. Ponechme v tuto chvíli stranou komplexní okolnosti, jež vedly Brity k tomu, že se rozhodli opustit Evropskou unii, a které se nedají ješitně odmávnout jako rasistické a xenofobní ZDE. Viníci brexitu se hledají na všech stranách a chvílemi to vypadá jako hon na čarodějnice; dokonce existuje hrozba, že na britské politické scéně převládnou ultrakonzervativní síly a v Labouristické straně zvítězí zkompromitovaný blairismus.
Je patrně smysluplnější hodnotit příčiny, které stojí za vítězstvím euroskeptiků v britském referendu, kde se nemůžeme vyhnout důsledné kritické reflexi politiky Evropské unie, a to zejména v případě implementace úsporných opatření a spektakulární odtrženosti bruselských kádrů od reálného života průměrných Britů – a nakonec i v případě naprosto falešné představy, že Evropská unie je otevřenou branou pro imigranty a uprchlíky. To přirozeně neplatí jen pro Velkou Británii; odštěpné tendence zaznamenáváme od Amsterodamu až po Bratislavu, a to v hojnější míře, než tomu bylo dosud.
Ale vraťme se zpět na britskou politickou scénu, která dnes připomíná bizarní toreadorskou arénu. V Labouristické straně se pod značným tlakem ocitl její šéf Jeremy Corbyn, kterého k odchodu z funkce vyzvala většina labouristických poslanců. Někteří komentátoři dokonce hovoří o puči blairistů, jehož důsledky mohou být s ohledem na labilní postbrexitovou Británii fatální.
Corbynovi je ze strany mnohých jeho spolustraníků vyčítáno, že jeho kritická stanoviska na adresu EU lvím dílem přispěla k brexitu; nic na tom, že se „pučisté“ snažili Corbyna odstranit již několik týdnů před referendem. Podle jejich mínění je úřadující předseda labouristů překážkou pro výhru ve volbách, neboť zastává až příliš antisystémová stanoviska.
Avšak tito blairisté, jak je na stránkách deníku Independent nazývá komentátor Youssef El-Gingihy ZDE, na rozdíl od Corbyna představují odchylku od původních idejí Labouristické strany, především pak proto, že přijali neoliberální dogma a válečný apetit, který zničil Irák. El-Ginghy dále píše, že blairističtí kverulanti nejsou ve straně příliš početně zastoupeni a že Corbynovo zvolení do jejího čela přilákalo spoustu mladých členů, kteří se začali zajímat o věci veřejné.
Zatímco podle slov autora britští konzervativci do omrzení obhajují politiku privatizace a demontáž veřejného sektoru, to vše pod pláštíkem „úspornosti“, blairovská frakce v Labouristické straně nabízí totéž, snad jen v úhlednějším balení - a nad tím si mne ruce extrémistická pravice, které s brexitem jako by narostl hřebínek. Kýženým lékem pro dnešní Británii je „alternativní životaschopný protiúsporný manifest“, pod nímž by byl podepsán Jeremy Corbyn, jak konstatuje El-Ginghy.
Ostatně ona notoricky opakovaná teze o tom, že Jeremy Corbyn je „nevolitelný“, je dle mého soudu pouze fikaný politický a mediální trik, jak bez ztráty kytičky zachovat neoliberální status quo (v duchu thatcherovského dogmatu „neexistuje žádná alternativa“), přestože s Corbynovými idejemi sympatizuje mnoho Britů ZDE.
S názorem, že z brexitu není možné vinit Jeremy Corbyna, souzní také politolog John Curtice, který na základě statistických údajů dokazuje, že vina spočívá na voličích konzervativců ZDE. Přestože Labouristickou stranou nyní otřásají názorové neshody a existuje značný rozdíl mezi její členskou základnou a elitami, zhruba dvě třetiny jejích voličů v referendu hlasovaly pro to, aby Velká Británie Evropskou unii neopouštěla (podle výzkumu veřejného mínění vypracovaného Lordem Ashcroftem hlasovalo 63 procent labouristických voličů pro setrvání Velké Británie v EU ZDE) Oproti tomu pro „Remain“ bylo jen 42 procent voličského elektorátu premiéra Davida Camerona a jeho Konzervativní strany. Avšak vina za brexit je přičítána především šéfovi labouristů, a to jak z jeho vlastního tábora, tak zvenčí, podivuje se Curtice. I on zastává názor, že vyjdeme-li z dostupných statistik, je zjevné, že brexit je jen záminkou některých Corbynových spolupracovníků, jak jej zprostit funkce šéfa labouristů.
Zdá se tedy, že obětní beránek brexitu byl nalezen. Stal se jím paradoxně politik, s jehož názory souhlasí nejeden Brit, ale tak už to v politice bohužel chodí. Otázkou zůstává, dokáže-li Jeremy Corbyn tento tlak zvládnout a zda se Labouristická strana nevrátí ke zpátečnickému blairismu. Na Corbynově pádu a posílení „pučistů“ by patrně vydělala extrémní pravice ve Velké Británii, neboť by mohla přesvědčivě argumentovat, že mezi labouristy a konzervativci není příliš velký rozdíl s tím, že ani jedna z těchto dvou tradičních politických stran nedokáže efektivně řešit stávající krizi, k níž dlouhodobě jejich politika vedla.
Vytisknout4.7. 2016 / Martin Maděra
Myslím, že jsme všichni v praxi poznali, jak velký vliv mají bulvární deníky jako Daily Mail a The Sun a jak nebezpečné pro společnost je, když na jejich bludy nikdo nereaguje (tedy až na výjimky). Dovolte mi tedy, abych se jako člověk žijící ve Velk...