Bodláky Václava Duška

Kam se valej, už jsou starej

29. 6. 2016 / Václav Dušek

Nežer koně - budeš splašenej, bylo napsáno křídou jakýmsi lidovým filosofem z nouze v osmém oblouku Negrelliho viaduktu. Koňský řezník v Královský běsnil, řezník Domas i Kosík se chechtali. Karlínská stará paka a mladá paka si dala ujít chuťe po lesklém točeňáku a voňavé imitaci. Místo koní traktory, kombajny - meze rozorány, remízky vypáleny. Jatka zažívala žně. Karlínská radnice v trapu. Honosný dům nahrazen moderním kalibrovaným výtvorem, páni architekti prominou neznalci, brumlalovi penzistickému; Karlín není pro starý - vzpomínky nikoho nezajímají; truchlit nad uprchlým mládím stařecká dětinskost.

Přijde den, uvidíš, dožiješ-li se a vypadneš z denního provozu. Můžeš sypat brabcům, sejkorám a holubům v parku, anebo jít na brigádu - pamatuješ: pojďte s námi na brigádu, nekoukejte na parádu?!

K čemu truchlit pro nádraží Denisovo, Těšnov, které bývalo zajisté nejkrásnější v evropském kotlíku, nebo truchlit po starých proletářských barabiznách; ze zvonků zmizela jména rodáků, náplava zahltila karlínské kvartýry, jako katastrofální ničivá povodeň roku 2002; hostince dostaly názvy přitroublé, světově medové; pivní nádeníci z minulosti, aby zaplakali, ale poctivá hospoda U Báby v ulici Za Poříčskou branou funguje, a protože má hospoda perfektní sklep, točené bystrým výčepákem, bývá k zbláznění hořkosladký, pěna smetanová - ne, nemá chybu, vzácná paní Šimáková.

Nedělní zvony sv. Cyrila a Metoděje zněly z Karlínského náměstí do ulic, v bytech nedělní mastné bašty, u stolů rodinky úzkostlivě křesťanské i pekelně nekřesťanské; mírové neděle se zvony, románová vzpomínka. Ve dvorku za garáží napsáno: Státní zájem - nemám zájem - o letitý muklnájem. Zavřu oči, slyším bít zvony - zavřu oči, vidím milovaný lidičky z Karlína. Až budu v důchodu, budu žít z úspor, akorát nevím, co budu dělat druhej den... Kdo to řekl? Rodák zasvěcený vzpomínkám radil: Vykvajzni se na minulost, zamřela, jak zajíci a bažanti na balkonech nájemníků.

Jenomže, jak na vše zapomenout - vyjukaný třicátník upadl po propuštění z vazební věznice dojmu, že je sledován i doma v bytě - odposloucháván, připravován k dalšímu pobytu v hnusném kotci pro nepohodlné odpůrce, označené ohavným cejchem zbytečnosti, politicky a společensky nevyhovující v připravované sladké budoucnosti. Vstoupil do pokoje, začalo posmutnělé představení: Dobrý den, drahý byte. Dneska jsem byl tam a tam, a ještě támhle. A potkal jsem toho, onoho, tamtoho, leckoho... A říkal jsem tohle a tohle, tohle. Štěstí žít tady a ne za humny. Teď se umeju, budu si číst básně našich drahých básníků a budu spát... Už se těším na zítřek.

Jestli kdesi v utajeném prostoru seděli hoši s lopouchama na uších, museli se denně rosit vztekem, jak ten intelektuálský hajzlík provokoval - nebo zblnul?! Paměť je hladová po spravedlnosti. Potkal jsem porevolučního přepeřence - prý mu lhali, chudákovi. Falešné představy vyměnil za jiné. Hoře z rozumu se politického invalidy netklo. Informace o jeho druzích zaručeně pikantní. Hrabovský si nahrabal a kamsi se prohrabal. Kdo nelenil, došel majetku.

Seděl na lavičce u kostela, modlit se neuměl, svatýho potřeboval - v tomhle mezičase míru být podnikatelem jest pouze pro povahy dobrodružné; i vzpomenul jsem podnikatele ze sběrných surovin, dostal osm let natvrdo. Bývaly časy, kdy podnikat znamenalo riskovat odchod do káznic, trestnic, kdy podnikatel znělo odporně a jaksi historicky odumřele. Chtělo se mi položit podnikateli otázku: bolí přepeření? Nebudu lidi zkoumat, budu s nimi žít, amen, pravil přítel z věků baladických.

Vltava šplouchala v březích, hvězdy popadané do výpustě a zdymadel. Karlínu to v novém kabátu slušelo, ale nebyl už mým Karlínem - vzpomínky jsou nepotřebné při cestě k cíli danému všem bez rozdílu věku, postavení, víry; karavany se zbavují starých, zdržují bytosti neohrabané, připomínají doby podezřelé, minulé, brutálně nechutné, kdy se stádo hrne přes mrtvoly k blaženým pastviskům.. Kam se valíte, staré bytosti? Že se ještě staráte o vývoj, rozvoj, odboj? Radíte i zdarma, vzpomínáte ale už stěží díky vybitému harddisku, zdržujete zaběhnutý rytmus živoření i tvoření ideologických cukrlat pro mlsouny laciných polopravd?! Dejte konečně na modlení, nepřekážejte pokroku. Vaše chyby nejsou našimi, máme dosti svých k nápravě věcí budoucích.

U viaduktu pod nočním nebem dávám slib: Už nepřijdu vizitýrovat, milovaný Karlíne. Pojedu do Bad Luhatschowitz, co povídám, proboha živého - do Luhačovic.

Vytisknout