Barack Obama kápl božskou

12. 3. 2016

Klíčová pasáž je tato:

[Obama] pokračoval prohlášením, že Saúdové musejí "sdílet" Blízký východ s íránskými nepřáteli. "Konkurence mezi Saúdy a Íránci - která pomohla živit války přes prostředníky a chaos v Sýrii a Jemenu - vyžaduje, abychom řekli našim přátelům stejně jako Íráncům, že musejí najít efektivní způsob, jak se srovnat se svým sousedstvím a nastolit nějaký typ studeného míru," řekl. "Přístup, který říká našim přátelům "Jste v právu, Írán je zdrojem všech problémů a budeme podporovat váš postup vůči Íránu," by v zásadě znamenal, že by tyto sektářské konflikty zuřily dál a naši partneři z Perského zálivu, naši tradiční přátelé, nemají schopnost sami plameny uhasit nebo sami rozhodujícím způsobem zvítězit, a znamenal by, že musíme začít zasahovat a používat vojenskou sílu k vyrovnání skóre. A to by nebylo v zájmu ani Spojených států, ani Blízkého východu."

Někteří z nás dlouho tvrdili, že navzdory tomu, co prezident tvrdí na veřejnosti, jeho skutečná politika je usilovat o détente s Islámskou republikou Írán, přičemž používá jadernou dohodu jako moderátor. Prezident přišel s jedním dominantním cílem: Odčerpat americké zdroje z regionu. Když pověří Írán ochranou klíčových amerických zájmů, jako v případě zhoubné fantazie, že USA a Teherán sdílejí zájem na porážce IS, umožní vznik "rovnováhy", která chrání íránské "akcie", a také zformování řádu, který nevyžaduje, aby na něj USA dohlížely. To z definice znamená posílit Írán proti jeho sousedům, zejména státům Perského zálivu, protože Írán byl dosud zadržován. Obama zde potvrdil prakticky každý bod tohoto tvrzení.

V čase izolacionismu na Západě taková vize patrně osloví více lidí, než jen voličskou základnu Demokratické strany. Je to nicméně vize znepokojující.

Mezi jiným přehlíží poučku Ibn Hazma, který před tisíci lety vysvětloval: "Pokud zacházíš s přáteli i nepřáteli stejně, vyvoláš znechucení nad svým přátelstvím a pohrdání svým nepřátelstvím a nebudeš dlouho na tomto světě." Obama "je zjevně iritován, že zahraničněpolitická orthodoxie po něm žádá, aby zacházel se Saúdskou Arábií jako se spojencem," píše Goldberg, a vzhledem k některým věcem, které Rijád provedl, mám k tomu určité sympatie. (Ještě více sympatií vyvolává Obamův pohled na Pákistán.) Ale za prvé, když přijde na zahraniční politiku, saúdský režim v roce 2016 není saúdský režim z roku 1996. Za druhé, pokud chcete posílit negativní trendy v rámci saúdské zahraniční politiky, potom když způsobíte, že se budou cítit izolovaní, bude to velmi účinný způsob. Když si uvědomili, že jsou sami, už to vedlo k dohodě s Katarem a podpoře aliance Džajš al-Fatáh v Sýrii, která obsahuje skupiny, jež Rijád v minulosti odmítl. Za třetí, a to s tématem souvisí ještě více, Obama se neodcizil jen Saúdům; jde prakticky o každého spojence na Blízkém východě, kdo se teď cítí Spojenými státy zrazen. Pro prezidenta, který má takový zájem vyhnout se masivní unilaterální vojenské akci USA, nedává žádný smysl hodit spojence přes palubu ve snaze usmířit se s protivníky: Pokud se něco přihodí, co donutí USA jednat, Obama si neponechal - a přinejmenším na čas ani svým následníkům neponechal - žádné páky, kromě použití masivní, unilaterální akce.

Tato vize nefunguje, protože jakékoliv pojetí "rovnováhy" mezi íránskou revolucí a jejími sousedy je přízrak. Klerikální režim nemá v úmyslu přijmout americkou nabídku "dělit se" za účelem vzniku řádu v regionu; Teherán má v úmyslu zrušit celou strukturu podporovanou USA a nahradit ji íránskou hegemonií - což je projekt, který se nyní těší ruské podpoře. Takže "rovnováha" přenechává region Íránu, jen pod jiným jménem. Na papíře mají státy Perského zálivu vojenské schopnosti, které ty íránské výrazně přesahují. Ve skutečnosti má Írán asymetrické struktury, jako Islámské revoluční gardy Kuds, jejich expediční křídlo vedené Kásimem Sulejmáním, jaké státy Perského zálivu nemají. Tyto asymetrické struktury jsou schopny provádět terorismus a subverzi způsobem, jemuž se státy Perského zálivu nemohou rovnat. Ostatně Obama i Kerry si stěžovali, že Arabové nemají Kuds a Sulejmáního, něco a někoho, kdo může věci zařídit.

To je zřejmě největší problém Obamovy vize: Írán prostě nemůže udělat, co od něj prezident chce - zejména vnést do regionu řád. Írán si samozřejmě řád nepřeje: Hrozba IS mu velmi pomáhá udržet poslušnost klientských vlád v Bagdádu a Damašku a získávat ústupky od Američanů. Navíc chalífát IS pokrývá území v západním Iráku a východní Sýrii osídlená sunnitskými kmeny, o nichž Írán ví, že by jim nedokázal vládnout, i kdyby chtěl. A kde se Írán snaží dostat do oblastí obývaných sunnitskými Araby, jako to udělal v některých částech Iráku s pomocí vyhroceně sektářských milic šíitských džihádistů, výsledkem je příšerné ničení, demografické inženýrství a vytvoření podmínek pro dlouhodobou nestabilitu.

Poučení z Iráku a Probuzení (sunnitské kmenové milice, která porazila iráckou al-Káidu - KD) znělo, že k porážce IS je nutné posílit místní sunnity, aby se sami postarali o svou bezpečnost. To bylo tak úspěšné, že sám IS doporučil, aby tato "chytrá, odvážná myšlenka" byla převzata. Ukončení Obamova politického angažmá, které přišlo dávno před vojenským stažením, vystavilo sunnitské milice boji na dvou frontách. Vláda podporovaná Íránem považovala sunnity za hrozbu a IS za zrádce své věci. Prezident se pak nedokázal seriózně věnovat syrskému povstání, protože Sýrie byla předána Íránu jako sféra vlivu v novém regionálním řádu. To postavilo sunnitské obyvatelstvo před strašnou volbu mezi IS a Íránem, a za daných okolností si vybralo IS. Přítomnost Íránu, a zejména jeho klientského režimu v Sýrii, není žádnou baštou proti IS. Naopak, IS to posiluje.

V rozhovoru se nachází mnoho dalších úryvků, kde prezident budí dojem, že doba nám dává zapravdu - i když se vůbec nevyrovnává se známými fakty objektivní reality.

Obama má značný problém s "černými pasažéry" amerického bezpečnostního systému, zejména s Evropou. Tato stížnost je ekvivalentem hesla "plýtvání, podvod a zneužívání" v rozpočtových debatách - a Evropa, která se odzbrojuje, protože Amerika garantuje její bezpečnost, je otravná, ale znamená to současně, že státy nemohou bojovat mezi sebou navzájem a vtáhnout opět Ameriku do globálního kataklyzmatu. Obviňovat Evropany a Libyjce z nedostatečné důslednosti po svržení Muammara al-Kaddáfího je ovšem obzvlášť pikantní. Prezident kandidoval na platformě poučení z Iráku, a jedno z takových poučení - ať už se politicky na invazi díval jakkoliv - byla potřeba plánování Fáze IV (politického řešení - KD). Irák měl plán Fáze IV, jen byl prostě špatný. Očekávat, že zasáhnou Evropané, znamená, že Obama neměl pro Libyi po Kaddáfím vůbec žádný plán.

Obama oznámil, že je "velice pyšný" na rozhodnutí z 30. srpna 2013 ustoupit od hrozby potrestáním Bašára Asada za zplynování 1 400 lidí o devět dní dříve. Kolaps mezinárodního tabu na použití zbraní hromadného ničení a devastace, kterou to znamenalo pro americké spojence, zejména Francii, ale také spojence v Sýrii, což umožnilo posílení extrémistů mezi povstalci, byl pro Obamu "dnem vysvobození", tvrdí Goldberg: Úspěšně odolal americkému zahraničněpolitickému establishmentu a spojencům.

"Dohoda" zorganizovaná Putinem - vyřadit Asadovy chemické zbraně výměnou za to, že se diktátor vyhne vojenskému útoku - samozřejmě nikdy nebyla naplněna. Pokud dohoda platí, Asad je legitimizován jako partner v procesu odzbrojování, takže Asad a Kreml zajistili, aby tento proces neskončil. Mezitím Asad přešel k plynování civilistů chlorem a nijak za to nezaplatil.

Goldberg také vypíchl některá výmluvná prohlášení ohledně Obamovy ideologie, kterou lze označit za progresívní realismus ovlivněný obdivem k bývalému poradci Bushe staršího Brentu Scowcroftovi. Vydat se po stopách Bushe staršího, jenž stál stranou, zatímco Saddám Husajn masakroval povstání, které vyvolal, což vedlo k vyvolání mezinárodní krize se stále menšími možnostmi pro řešení, to nevypadá zvlášť realisticky. A Scowcroft tvrdí, že Blízký východ po roce 1945 až do pádu Saddáma zažil "padesát let míru" (jde o periodu pokrývající mimo jiné Íránsko-iráckou válku, válku v Perském zálivu, občanskou válku v Libanonu, Kaddáfího teror a bombový útok na americká kasárna v Bejrútu). Obama "vtipkuje", že si přeje "pár chytrých autokratů", což je přesně ve stylu scowcroftovských realistů a vedlo to Ameriku k podpoře nestabilních diktatur. To zajistilo, že jediný, kdo dokázal zaplnit vakuum, když byly náhle svrženy, byli náboženští radikálové. K tomuto magickému realismu Obama přidává "internacionalismus", ne ale ve svalnaté trumanovské podobě. Má na mysli požehnání OSN k akci a jeho podstata je shrnuta v prohlášení, že prezident necítil žádný závazek, když vyzýval Asada k odchodu. Prohlášení bylo odůvodněným aktem "morální autority", tvrdí Obama, ale neznamenalo, že "měl povinnost" provést invazi do Sýrie. (Slaměný panák dichotomie nic nedělat - okupace, který prezident používá mnoho let, vysvětluje jeho syrskou politiku.)

Goldberg nám připomíná, že Obamovi poradci nevěděli, že odvolá tlustou čáru, kterou udělal, a že Kerry a ministr obrany Hagel nebyli v místnosti, když se rozhodl předložit záležitost Kongresu. A je mimořádně zajímavé zjistit, že Kerry opakovaně radil, aby Obama provedl omezené nálety na Asada a donutil jej k jednání. Jinak řečeno, někteří chápali a prezident nechápal (nebo nechtěl chápat), že vojenská akce je součástí politického řešení v Sýrii, nikoliv jeho antitezí. Ale i když se syrská krize rozšířila z regionální krize v takovou, která ohrožuje Evropu a atlantickou alianci, "Obama nepřeřadil občanskou válku do jiné kategorie coby velkou bezpečnostní hrozbu" a dál se drží názoru, že to Rusku umožnilo udělat v Sýrii chybu. Navzdory tomu, že Moskva stabilizovala Asada a používá uprchlíky jako zbraň proti Evropské unii.

Prezidentovy poznámky o Rusku jsou zvlášť znepokojující. Obama tvrdí, a je to pravda, že Rusko nekontroluje papírování nebo pořadí diskutujících na mítinzích G20. Naneštěstí je také pravda, že Rusko převzalo kontrolu nad Krymem a velkými částmi východní Ukrajiny a západní Sýrie. Jeden se diví, co si baltské státy vezmou z prezidentova veřejného prohlášení, že Ukrajina, evropský stát s více jak desetinou území okupovanou Ruskem a hlavním městem penetrovaným a vystaveným útokům ruských bezpečnostních agentur, "bude zranitelná vůči vojenskému ovládnutí Ruskem bez ohledu na to, co uděláme". Toto zrušení řádu nastoleného po studené válce prezidenta zřejmě neznepokojuje. Prý to "nedělá [Putina] najednou hráčem", tvrdí Obama. To co prezidenta skutečně znepokojuje je změna klimatu.

Zdá se, že Obama se konečně rozhodl kápnout božskou. Stanovil parametry, podle nichž chce být posuzován; bylo by neomalené to odmítnout. Nicméně akademická a mediální kritika může být to nejmenší. Existuje řada predátorských režimů, které se dívají a přizpůsobují své nadcházející kroky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout