Na okraj politického romantismu

10. 3. 2016 / Karel Dolejší

Blahovolná patronáž vůči "ušlechtilému divochu" a sebestředné přesvědčení, že za všechno špatné vlastně nějak může Západ (protože je prý stále nesmírně vlivný a důležitý...) tvoří rámec základních představ, kolem nichž se točí program navrhovaný mnohými mírovými aktivisty. Ačkoliv již velmi dávno neplatí, že je Západ světovou továrnou, protože výroba se "outsourcuje" ve všech oborech, přetrvává stereotyp válek ve Třetím světě údajně udržovaných, pokud ne přímo vyvolávaných, dodávkami západních zbraní. Jenže zmíněný stereotyp nebyl v takto jednoduché podobě platný nikdy, a dnes jednoznačně neplatí vůbec. Již v 70. letech existovala značná diverzita mezi dodavateli a západní země nemohly těžit ze žádného monopolu. Kde zbraně nedodal Západ, místní diktátor se mohl obratem dohodnout se Sověty, později s Čínou. Když prezident Carter omezil vojenskou pomoc latinskoamerickým diktaturám, příležitosti se chopil Izrael. Íránu vystavenému mezinárodním sankcím v 80. letech masivně dodávala zbraně KLDR, což ostatně pokračuje dodnes ZDE.

A nejen to. Mnoho zemí Třetího světa vybudovalo vlastní zbrojařský průmysl, závislost na Západu se pak týká již jen některých špičkových technologií. Na africkém kontinentě existují významná centra výroby zbraní v Jihoafrické republice, Nigérii nebo Egyptě. Zbrojařské kapacity Turecka, Íránu, Iráku, Jordánska a dalších zemí Blízkého východu rozhodně nelze podceňovat. Zbrojařskou velmocí je Singapur. Nejen Jižní a Severní Korea, ale třeba také Pákistán představují státy s masivním zbrojařským průmyslem vyvíjejícím vlastní typy. Brazílie a v menší míře Argentina jsou nastupujícími zbrojařskými velmocemi jihoamerického kontinentu...

A není nutno omezovat se na státní aktéry. V africkém černém obchodu se zbraněmi hrají stále větší roli soukromí řemeslníci vyrábějící ruční střelné zbraně na zakázku ZDE (pdf). Centra takové výroby nalezneme tedy již nejen na afghánsko-pákistánském pomezí, kde má ruční výroba kalašnikovů velmi dlouhou tradici, ale také v Ghaně či Nigérii. Klasické typy útočných pušek zhotovované z tradičních materiálů (ocel, dřevo) jsou dnes schopni vyrábět a dokonce úspěšně exportovat na Blízký východ i afričtí podnikatelé nedisponující továrním vybavením. A kvalita těchto zbraní je často výrazně lepší, než u přeceňovaných typů zhotovovaných 3D tiskem.

"Na koleně" však nejsou vyráběny jen ruční zbraně. Kromě primitivních praků či katapultů vystřelujících improvizované granáty, neřízených dělostřeleckých raket a raketometů, minometů a munice pro ně, improvizovaných bojových vozidel, protiletadlových zbraní ZDE, houfnic ZDE, jsou také v improvizovaných dílnách modernizována starší obrněná vozidla ZDE (jen v Sýrii se dnes nachází nejméně tři takové provozy). Ruská televize RT v jedné z reportáží informovala, že syrský režim vyrábí na koleně nejen tzv. barelové bomby, ale také kopie klasických sovětských typů leteckých bomb.

Nejúčinnější zbraní posledních let jsou však improvizovaná výbušná zařízení (IED). Ta jsou vyráběna ve velkém z lokálně dostupných komponentů původně převážně neurčených k vojenskému využití ZDE (pdf). Velmi případně bylo navrženo, aby výroba této zbraně byla studována v kontextu Schumacherovy teorie "přiměřené technologie" ZDE (pdf). Podobné konstrukce dokáže vyrábět po proškolení malá irácká vesnice, a také snadno získá schopnost nahrazovat momentálně nedostupné komponenty jinými.

Námitka, že je špatné, když Západ dodává zbraně utlačitelským režimům, je bezesporu validní, a nelze ji odbýt mávnutím ruky. Nekonečně naivní je však předpoklad, že když se Západ začne přes noc chovat jinak, donutí tím diktátory změnit politiku. Zbraně prostě budou nakoupeny jinde, případně si je takový režim v závislosti na úrovni vlastního průmyslového rozvoje s vynaložením určitého úsilí sám vyrobí. Omezení americké vojenské pomoci v případě egyptského nebo thajského vojenského režimu vedlo velmi rychle k posílení ruského vlivu v daných zemích, aniž se vnitropoliticky něco změnilo. V případě Pákistánu americké embargo po jaderných testech podnítilo Islámábád k masivním investicím do zbrojařského průmyslu a k posílení vazeb s Čínou. Ani Egypt, ani Thajsko, ani Pákistán nedokázaly USA omezením vojenské pomoci k ničemu přinutit. Je naprosto zřejmé, že u států s tak diverzifikovanými arsenály, jaké představují třeba Turecko či Saúdská Arábie, by se nedosáhlo už vůbec ničeho.

Pokusy měnit nedemokratické režimy cestou pokojného občanského odporu mohou uspět jen za velmi speciálních okolností, které většinou nejsou přítomny. Staré režimy se navíc rychle učí, také od sebe navzájem. Politika "vývozu demokracie" na bodácích byla z dobrých důvodů odmítnuta. Pak je však třeba otevřeně říci, že Západ vlastně nemá žádný skutečně účinný nástroj, jak přispívat k demokratizaci utlačitelských režimů kdekoliv. Zbývají jen "měkké" nástroje - a ti, kdo se snaží osvobodit od útlaku, si musejí především pomoci sami. Pokud neumíme dobře napomoci emancipaci od takových režimů, zbývá jen přijímat uprchlíky před nimi.

V takové situaci může Západ zvolit politiku, která si vybere ze dvou hlavních možností: Buď se snažit uzavírat účelové aliance i s nedemokratickými režimy tam, kde to vyžadují zájmy vlastní bezpečnosti a režimy jsou alianci nakloněny (aniž by kolem nich hrál podobné komedie, jako kolem Erdoganova Turecka) - a přitom je podle možností motivovat k reformám; nebo se smířit s tím, že na všechny nedemokratické režimy postupně ztratí vliv, zatímco v globálním měřítku poroste vliv jeho oponentů, kteří při uzavírání spojeneckých svazků nejsou tak vybíraví. Ve finále může ale podobný přístup vyústit až do situace, kdy se Západ sám v nepříznivém mezinárodním prostředí bez spojenců vojensky nedokáže udržet.

Přístup, podle kterého ostře kritizujeme nedemokratické režimy prozápadní orientace ZDE, zatímco obhajujeme stejně nedemokratické režimy, jen když jsou otevřeně protizápadní ZDE, zatímco se sami dobrovolně a jednostranně odzbrojíme ZDE - jak to prosazuje třeba Jeremy Corbyn - představuje natolik absurdní a sebevražednou politiku, že jej mezi reálné varianty vůbec nepočítám.

Zmíněný přístup se často ohání údajnou morální "důsledností". Ovšem pokud se kritizuje americké použití bezpilotních bojových prostředků, ale k mnohem horším ruským náletům v Sýrii (také k cíleným opakovaným náletům na zdravotnický personál provádějící pomoc obětem), včetně kobercových náletů strategickými bombardéry s nákladem 40 tun neřízených bomb ZDE, se důsledně mlčí; pokud se rozmázne jeden útok na nemocnici v Afghánistánu a jeden v Jemenu, ale nejméně 14 zničených syrských nemocnic nestojí ani za zmínku, netuším, o jaké "důslednosti" by vůbec mohla být řeč. Kromě důsledného stranění nepříteli...

Vytisknout