Legislativní pískoviště aneb kdo si hraje, nezlobí

10. 3. 2016 / Bohumil Kartous

Minulý týden zuřila debata o povinném zavírání obchodů na státní svátky. Padaly neuvěřitelné argumenty o solidaritě, tradicích, svobodě a sociálním inženýrství nad legislativním cancem, jehož dopad bude v jakémkoliv směru nulový a kdy vlastně vůbec není jasné „cui bono“. Kolik zbytečného času a prostředků se věnuje tomu, aby tento zlomový zákon v dějinách lidstva prošel trávicím traktem legislativního procesu a buď se po cestě „vstřebal“, nebo nakonec doputoval až na úplný konečník. Je to docela jedno, jen těch prostředků je člověku poněkud líto.

Čtyři dny tržní nesvobody a drtivého potírání konzumu nejsou jedinou legislativní poťouchlostí, kterou se v posledních dnech musela česká zákonodárná moc obírat. Ve sněmovně přistál návrh novely školského zákona poslance Matěje Fichtnera (ANO) za odvolávání ředitelů škol bez udání důvodu. Zřizovatel školy, obec či kraj, by tak mohl zcela libovolně nakládat s klíčovými posty ve školách k obrazu svému.

To je poněkud děsivá představa. Je veřejným tajemstvím, že místa ředitelů škol jsou po dlouhá léta nástrojem odměny za předchozí či budoucí politické služby, případně součástí pevnějších osobních vazeb mezi někým vlivným na straně zřizovatele a „vhodným“ kandidátem.

Za této situace umožnit, aby byli ředitelé odvoláváni z rozmaru zřizovatele, povede k naprosté podřízenosti ředitelů a destrukci autonomie škol. Při troše fantazie si lze představit tisíc a jeden motivů, které povedou k využití nádherně osvobozující formulky „bez udání důvodů“. Stěžoval si vlivný rodič, že synkovi zhoršili známku na vysvědčení? Manželka spřáteleného zastupitele v sobě včera objevila ředitelské ambice? Pan ředitel odmítá zadat opravu střechy doporučené firmě? Pan ředitel neprojevil během setkání dostatek loajality? Doplňte si dle libosti.

Odkud vzal pan poslanec Fichtner, jenž je zároveň zastupitelem, inspiraci k podobnému legislativnímu řešení, to lze jen těžko říct. Naštěstí se našlo dost soudných členů sněmovního školského výboru a návrh zamítli před tím, než se dostal do „střeva“. Jenže to se nemusí podařit vždy, jak je vidět v případě čtyř dnů solidarity.

Nikdo nemůže poslancům a dalším ústavou řečeným odpírat právo na zákonodárnou iniciativu. Bylo by ale dobré, a zdaleka ne jen v tomto konkrétním případě, kdyby si poslanci a další předkladatelé návrhů na legislativní změny nejprve nanečisto vyzkoušeli, co to vlastně udělá, když se o něco podobného pokusí.

Kdo kdy vytvářel hesla na Wikipedii, ten zná geniální vynález zvaný sandbox, čili pískoviště. To si takový nadšenec nejprve vyzkouší vytvořit nějaké heslo nanečisto, se všemi náležitostmi a nástrahami, které to s sebou nese, aby pak zbytečně nezaplevelil Wikipedii zmetkem. Něco podobného by se velmi hodilo v poslanecké sněmovně. Poslanec, senátor, ministerstvo případně kdokoliv další se zákonodárnou iniciativou by si na pískovišti nejprve vyzkoušel, co to vlastně v legislativním procesu způsobí a jaké následky to může mít, pokud bude jeho návrh schválen. Mohlo by to mít třeba formu internetové aplikace s prvky gamifikace. Legislativní proces by to mohlo velmi významně pročistit a investované prostředky by se vrátily s příslovečnou jistotou desetinásobku.

Vytisknout