Střední Evropa se veze a ještě za to dostává zaplaceno

Černí pasažéři

21. 1. 2016 / Bohumil Kartous

S teorémem černých pasažérů přišel v českém diskursu Milan Valach. Krom toho, že jde o ekonomický problém dělby nákladů, jde také o sociologický problém. Ve společnosti s velkým množstvím černých pasažérů nutně roste povědomí o tom, že mnoho lidí takový princip následuje, a tím pádem snižují ochotu ostatních k tomu podílet se na společné věci, veřejném zájmu. 

Tento princip lze aplikovat i v oblasti politologie, jak ukazuje současné situace v Evropě. Nikoliv v EU, ale v Evropě. Evropa zcela objektivně prochází obdobím krize a tím nejviditelnějším projevem je uprchlická vlna z Blízkého a Středního východu. menším dílem nastává krizový stav s ohledem na více než milion lidí, kteří za poslední rok do Evropy přišli. Jsou dezorientovaní, vykořenění, snaží se dostat tam, kde je většinou nikdo s otevřenou náručí nevítá, nevědí, co s nimi bude, nemají jistotu toho, že budou schopni se integrovat a že jim to bude umožněno. 

Frustrace a zoufalství vedou k různým činům i zločinům. Přesto největším problémem není přítomnost uprchlíků, ale reflexe, kterou jejich příchod vyvolal. Evidentně se ukázalo, že Evropa je složitý kulturní organismus, v němž různé části - i přes deklarovanou politickou příslušnost - existují do značné míry autonomně. 

Reakce evropských společností na uprchlickou vlnu jsou tím vážnějším problémem než uprchlíci samotní. Vnitrospolečenské diskuse v jednotlivých evropských zemích se zásadně liší, liší se poměry v deklarovaných postojích, liší se míra ochoty problém řešit. Liší se povaha jednotlivých evropských společností a promítá se silně do jejich politik. Tím pádem se začínají diametrálně lišit tyto politiky a nabízí se otázka, jestli je vlastně další soužití ještě vůbec možné. Mohou tvořit společnou Evropu společnosti, které se naprosto rozcházejí v postoji k základním fundamentům, na nichž má být soužití postaveno? A kolik černých pasažérů je ještě snesitelných natolik, aby soužití zcela selhalo?

Středoevropské země, které společně velmi usilovaly o to, aby se staly součástí společné Evropy a často to stvrdily nikoliv politickou dohodou špiček, ale plebiscitem, jsou v současné době v roli černých pasažérů. Ačkoliv usilovaly o to, aby se staly součástí Evropské unie, NATO a dalších organizací, které tuto koexistenci stvrzují a dávají jí zcela konkrétní náplň a závazky, v současnosti  tuto náplň a závazky zpochybňují: přitom nechtějí vystoupit, chtějí se dál vézt.

Možná není úplně jasné, proč by středoevropské země měly hrát roli černých pasažérů. Vysvětlení je to vcelku jednoduché. Bez ohledu na možné odlišné scénáře vývoje v posttototalitních zemích střední a východní Evropy, stav je takový, že tyto země jsou ekonomicky závislé na těch ekonomikách, které mají v Evropě vůdčí roli. 

Stejně tak je to v otázce bezpečnosti. V podstatě žádná z východevropských a středoevropských zemí není bezpečnostně soběstačná. Stejně jako v ekonomice jsou tyto země závislé na podpoře jejich evropských partnerů, respektive partnerů z euroatlantického prostoru. 

Z rozhovorů s lidmi vysoce postavenými v ekonomických a bezpečnostních strukturách vyplývá vzácná shoda. Na 80 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu. Přitom bezpečnost této země je z 80 % závislá na zahraničních partnerech. Zatímco ekonomika je závislá na Německu, bezpečnost je závislá zejména na tom, že USA udrží NATO jako funkční organizaci.

Je nutné si přiznat, že náš osud skutečně není v našich rukou. Konkrétně česká ekonomika se zhroutí, pokud se zhroutí ta německá. Stejně tak bezpečnost této země nemají v rukou její vlastní bezpečnostní složky, ale armády jiných zemí. Dokonce i tehdy, budou-li nasazeni bojechtiví záložáci, myslivci a všichni hrdinové českého Facebooku.

Měli bychom tento fakt brát vážně. Zatímco politické reprezentace středoevropských zemí se snaží s urputností sobě vlastní předstírat dovnitř i navenek, že třeba klidně přestanou uvažovat o Evropě jako o společném prostoru, ve skutečnosti nikdo z nich nemíní opustit pohodlný "wellfare state", v němž jedou na černo, dostávají za to zaplaceno a ještě si stěžují, že kvalita služeb stojí za zlámanou grešli.

Odpovědnost za problémy, kvůli nimž uprchlická krize vznikla, vedou velmi prokazatelně do center světové moci, tedy do Evropy a USA. Je zajímavé, že si toho s představivostí sobě vlastní všimli i lidé, kteří se domnívají, že Miloš Zeman je něco jako Gandalf, Brumbál nebo Bůh otec.  Konspirační teorie o tom, že uprchlická krize je organizovaná kdesi kýmsi v USA s cílem zničit Evropu, je oblíbenou pohádkou ospravedlňující odpor pomoci těm, kdo utíkají před válkou. To nejsou oběti, to je trojský kůň, říká Bůh otec.

Pokud skutečně USA organizují uprchlickou krizi do Evropy, měly by evropské země okamžitě vyhlásit USA válku. To nejprve znamenalo vypovědět Severoatlantickou smlouvu a poté vytvořit vlastní alianci, která s tak perfidním nepřítelem bude bojovat. Například vyvoláním války v Jižní Americe a zesílením imigrační vlny do USA. Nic takového se pochopitelně nechystá. Západoevropské země jsou si vědomy svého podílu na mocenských hrách, které v energeticky klíčové oblasti současného světa způsobují vnitřní konflikty, které přerůstají ve války různé intenzity. Podobným vývojem prochází Sýrie, Irák, Afghánistán, Libye, Jemen, Egypt. Historickou i současnou odpovědnost si západoevropské země uvědomují velmi dobře, protože je jak historickou, tak současnou politikou dobře vyjádřená.

Středoevropské země si tuto odpovědnost neuvědomují. Historickou odpovědnost necítí a tu současnou si neuvědomují. Převládá pocit, že nám vlastně společné soužití s těmi, kdo nesou odpovědnost za současné problémy, spíše škodí. Pokud to tak je, měla by Visegrádská čtyřka okamžitě vystoupit z ekonomických a bezpečnostních paktů, v nichž setrvává, a začít se starat sama o sebe. Role černých pasažérů, profitujících na dotacích ze společného rozpočtu a kafrajících nad tou bídou, kterou soužití přináší, je přece krajně nedůstojná... 

Vytisknout