Vařit pomalu

21. 1. 2016 / Ivo Barteček

Zpočátku je žábě dobře. Rochní si v chladivé vodě, osud má zdánlivě ve vlastních rukou. Sem tam udělá legislativní tempo, kopne při schvalování zákonů nožkou, nafoukne tlamičku sebevědomím, protože pod kotlem dluhu se teprve zatopilo. Času je dost, prostředků neomezeně a možností zdánlivě také. Žába neřeší, že je už teď v omezeném prostoru hrnce a že v dohledné době se jí bezpečí smaltované budoucnosti může stát zkázou.

Po čase je voda teplejší. Žába si připadá jako na dovolené v tropických oblastech. Investice proudí, opravují se silnice, žába rozevírá náruč sociální štědrosti a nabízí svým pulcům záštitu i při lenosti a neschopnosti odpoutat se od zábavy. Pulci i žába v této etapě přestávají vytvářet hodnoty. Hodnoty vykonává jen z minulosti rozjetý stroj a žáby u dna hrnce. Příjemná teplota vody ostražitost žáby a její schopnost reagovat na podněty ohrožení.

Poté začne být voda teplejší víc, než je rozumné. Žábě ochabují svaly, otupují se smysly, její pulci postupně vyplouvají na hladinu vody uvaření. Žába v záchvatu paniky zavádí úsporné a sporné balíčky, škrtí sociální pomoc, snaží se na tělech doposud živých pulců vyšplhat k okraji hrnce a vyskočit. Následuje ztráta vědomí (i svědomí) a smrt žáby.

Mezinárodní prostředí je dnes jeden velký hrnec s velkým množstvím žab. Žáby se společně vaří a pulci plavou okolo s vyhlídkou, že najdou slušnou žábu, když se ta jejich o ně nestará, nebo se ustrašeně schovávají za žábou svojí, když se dostatečně naparuje. Většina žab se však v čase krize a v záchvatu paniky snaží potopit ostatní žáby, aby po jejich mrtvých tělech mohly vyšplhat k okraji hrnce a tím se zachránit.

Jak takové šplhání po tělech ostatních žab vypadá? Nakoukněme do skutečného světa. Několik desítek let trvající války na Blízkém východě, kde se nachází velké množství ropy. Ropy, která oddálí hrůzyplnou chvíli agónie při vaření zaživa. Co jiného to je, než pokus vyšplhat na hranu hrnce. Privatizace a skupování průmyslu v jiných státech. Co se tím státu podaří? Oslabí jiný stát, po jehož zádech doufá vyšplhat k hraně hrnce a vyskočit tak z koloběhu globálních křečí a hrůzy ze smrti. Mezinárodní smlouvy, které jsou zdánlivě všestranně výhodné, ale které ve výsledku straní straně jen jedné. Čím jiným je smlouva TTIP, která má USA nebo spíše největší korporace zbavit jha budoucího krachu, než pokusem o vyskočení z hrnce po zádech potápějící se Evropy?

Ubohá řevnivost mezi největšími žábami v hrnci, kdy jedna veležába se ve spolupráci s menšími žábami snaží za pomoci sankcí potopit druhou veležábu. Co jiného to je, než přetahování o to, kdo dosáhne první hrany hrnce, místo toho aby společnými silami třeba postavily žebřík.

Mezinárodní politika není a nikdy nebyla postavena na ideálech, ale na krvi, nespravedlnosti a obhroublém protlačování vlastních zájmů. Nebo snad můžeme mít jiný dojem při otevření ranních novin? Čteme snad titulky zpráv - OSN udělala tohle a OSN udělala tohle a OSN…? Spíš než titulky institucí uznávanými všemi stranami se to hemží titulky jednotlivých států nebo korporací a půtkami mezi nimi.

Problém je, že hrnec máme jen jeden a nedochází nám, stále ještě, jak je jednoduché z něho vylézt. Jak je jednoduché v úzké spolupráci opustit horkou vodu a to všichni najednou, ne že se to povede pouze jedné žábě, která se v mezinárodní politice zachová nejagresivněji a nejpodleji. Obyčejný člověk přirozeně pomůže bližnímu v nouzi. Jakmile se někdo topí, každý by měl skočit do vody a prostě ho zachránit. A ano, většina lidí to i udělá.

A státy? Jejich zahraniční politika je postavena na pravém opaku. Na potápění těch slabších, neboť všichni sobecky hledí jen na svůj krátkodobý prospěch. Ale že je v zájmu i to, aby sousední stát, sousední kontinent a nakonec celý svět, prosperoval, na to se nebere moc zřetel. Všichni mají jen sobecký vlastní zájem a ten zájem jde zpravidla vždy proti zájmu dalšího. Potopím tě, abych přežil. Nikoliv spolupracujme do maximálních možností, abychom přežili všichni.

U Bratrstva kočičí pracky nechť je takové chování pravidlem. Ale v mezinárodní politice? Naším zájmem, skutečným zájmem celého světa, je, aby byla Afrika prosperující a civilizovaný kontinent, aby jihovýchodní Asie byla tak bohatá, aby si kupovala naše pokročilé produkty po tunách. Proč tedy neustále hledáme jen možnosti, jak ji zotročit (ekonomicky, politicky, za pomoci obchodních jednostranně výhodných smluv)? A pak, s cynismem sobě vlastním, kupujeme například Activii od Danone, která inzeruje, že za každý kelímek, který koupíme, pošle chudé Africe nějaké peníze.

Primárním cílem každého státu by měl být celosvětový blahobyt, prosperita a s tím spojený technologický rozvoj. Nikoliv sobecké hrabání si pod sebe, aby ten další měl méně. Pokud stát investuje, pak by měl investovat přímo tam, kde to dělají soukromé korporace. Ty to nedělají jen tak ze srandy, ale protože mají prověřené, že to vynáší profit. Profit státu je profitem jeho obyvatel, profit všech států společně je profitem celého lidstva. Například zdvojnásobení objemu peněz v třetím světě by nejspíš vedlo k zdvojnásobení kupní síly a tato kupní síla by mohla dále vést světový růst, ale stejné finance použity v rozvinuté zemi povedou nejspíš k tomu, že si je bohatší část populace opět uloží do bank na úrok.

Je mnoho cest, jak rozvinout svět k lepšímu, ale zcela jistě není ta správná cesta skrze vyvolávání svárů a neochoty je poté řešit. Lepšího stavu nikdy nedosáhneme, pokud si budeme šlapat na záda, a šplhat po druhých, abychom byli výš a výš. Abychom unikli z vroucí vody. Ve výsledku si nakonec neuvědomujeme, že si pod tím kotlem s vodou vlastně topíme sami.

Vytisknout