Americká politika na Blízkém východě: Jako když pejsek a kočička vařili dort

19. 1. 2016

Zrušení sankcí proti Íránu není "triumfem americké diplomacie", je to svědectví americké slabosti a nesystematičnosti, kupodivu zrovna v regionu, kde soustřeďovala svou vojenskou a politickou moc po celá desetiletí. Írán nyní zrušil svůj jaderný program, propustil symbolicky hrstku Američanů a nyní se může vrátit k normální míře svého barbarství, píše v deníku Guardian Paul Mason.

Zaprvé v Íránu existuje normální útlak: vězni. Dvě třetiny z nich, uživatelé drog anebo prodejci drog podle OSN - byli loni popravováni, tři každý den. Je to nejvyšší počet poprav na jednoho obyvatele na celém světě. Zadruhé, existuje tvrdý útlak odborů. V roce do května 2015 zatkl Írán 233 odborových aktivistů. Všechny stávky a jakákoliv odborová činnost jsou považovány za ohrožení národní bezpečnosti Revolučními gardami, fundamentalistickou vojenskou organizací, která doma vynucuje islamistickou disciplínu a v zahraničí provádí vojenské operace. Zatřetí dochází k otevřenému politickému útlaku, takže dva prezidentští kandidáti ze "zeleného" protestu v roce 2009 Mehdi Karroubi a Mir Hossein Mousavi - jsou v domácím vězení a ve věznicích jsou také stovky aktivistů za lidská práva, právníků, novinářů a vědců.

Západní podnikatelé si mnou radostně ruce, že nyní získají přístup k tomuto trhu 78 milionů spotřebitelů, je nutno si uvědomit, co je cílem veškerého tohoto útlaku. Íránský průmysl je zmilitarizovaný. Obrovské množství ekonomiky vlastní přímo Revoluční gardy. Vzhledem k zrušení sankcí nyní velká část předáků Revolučních gard nesmírně zbohatne. Zaměstnanci, kteří nemají ani ta základní odborová práva a nesmějí se organizovat, takže jejich zaměstnání jsou naprosto nestabilní a netrvalá, přičemž 70 procent z nich vydělává méně, než je oficiální hranice chudoby, dostanou novou vynikající příležitost být vykořisťováni ještě i globálním kapitálem, už ne jen Revolučními gardami, islámskými duchovními a jejich pomahači.

Bylo by možné odsoudit útlak a přesto pochválit dohodu s Íránem jako diplomatický úspěch, kdyby Washington projevoval jakoukoliv známku toho, že provádí systematickou regionální politiku. Ale on ji neprovádí.

V tentýž den, co Obama zrušil jaderné sankce, zavedl proti Íránu nové sankce za to, že zkouší dalekonosné balistické střely. Zároveň spojenci financovaní Íránem - Hezbollah - bojují po boku syrského prezidenta Asada proti Islámskému státu a umírněné opozici, kterou podporuje Amerika. Vojáci z íránské armády Quds udržují u moci šiitskou vládu v Iráku. A regionální spojenec Západu, Saúdská Arábie, se pokusila torpédovat západní jadernou dohodu s Íránem popravou šiitského duchovního.

Je to naprostý zmatek. Ani lidé, kteří tomuto regionu řádně rozumějí, netuší, čeho se Obama snaží dosáhnout. Když vládl v Americe George W. Bush, aspoň jsme dokázali porozumět jeho šílené strategii: svrhnout Saddáma Husajna a osvobodit síly volného trhu. Když síly volného trhu selhaly a moc převzala al Kajda, Bush použil dolary a americké speciální jednotky. Hnutí odporu bylo potlačeno, Bush instaloval u moci v Bagdádu šiitskou kliku, a tak přiznal, že v regionu vládne Írán. Bushovo osmileté dobrodružství se sice úplně rozložilo, ale aspoň byla na začátku nějaká iluze, která se mohla rozložit. A touha získat ropu.

Jak se osm let Obamova chaosu chýlí ke konci, stojí za to si uvědomit, co Američany opravdu v tomto regionu převezlo.

Bylo to Jaro - jak arabské, tak perské. Íránci se r. 2009 pokusili o demokratickou revoluci, a v roce 2010 pak Egypťané, Bahrainci, Libyjci a Syřané. To nebyl americký scénář.

Obamu dezorientoval příchod vzdělaných a sociálními sítěmi propojených mladých lidí do politiky Blízkého východu. Slovně je Obama podporoval, ale o pět let později podpořil tvrdě utlačitelský vojenský režim v Egyptě, zůstal v nečinnosti, když Bahrajn potlačil svou opozici a demokratickému hnutí v Sýrii také nepomohl, nechal jej vyvraždit prezidentem Asadem. Obama se díval v nečinnosti, když obrovské zásoby americké vojenské výzbroje, opuštěné iráckou armádou, padly do rukou Islámského státu.

Problém je, že to zanechává svět v chaosu. Amerika odešla z Blízkého východu bez jakékoliv strategie. Jsme tedy ve zcela nezmapovaném území. Chceme-li pořádek, a nikoliv chaos, musíme uložit diplomatům, aby deeskalovali konflity a podporovali síly racionality, práva a slitování v regionech, odkud Západ odchází. Znamená to, že i při jednání s diktátory musíte podporovat demokracii a lidská práva všude - především v Íránu, kde je mladé, vzdělané obyvatelstvo zoufale potřebuje.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 19.1. 2016