Zázračné PR: Jak Západ normalizuje vztahy s režimem organizujícím etnické čistky

20. 1. 2016 / Karel Dolejší

Jak se poctivě zmínil např. Andor Šándor ZDE, podpora sunnitských Arabů pro al-Káidu a později ISIS nespadla z nebe. Extrémisté jsou totiž těmi posledními, kdo ještě brání sunnitské obyvatelstvo Iráku před zvůlí proíránských náboženských fanatiků. Můžete vojensky porazit "islámský stát", ale sunnitské obyvatelstvo v Iráku a Sýrii dál bude potřebovat ochranu před vyháněním proíránskými ozbrojenci. Dříve nebo později budou sunnité buď vyhnáni a vyhubeni, nebo založí zase další ozbrojené uskupení s cílem chránit jejich oblasti před expanzí šíitského vlivu.

Narativ o "americké vině" v Iráku radostně zjednodušuje situaci podle ideologického mustru. Vina existuje, zejména za to, že USA nedokázaly ochránit bývalé spojence z řad sunnitských kmenů, kteří jim pomohli porazit Al-Káidu v Iráku. Nicméně hlavním viníkem tu dávno nejsou Američané. Do náruče ISIS sunnity nahnali fanatici podporovaní Íránem. A tato podpora ve velice hmatatelné podobě začala mnohem dříve, než ISIS poprvé porazila iráckou armádu ZDE.

Mezinárodní společenství obvykle pachatele etnických čistek ostrakizuje. Považuje je za nebezpečné a nepřijatelné. Jak to, že v případě Íránu sledujeme úplně opačný proces - rehabilitaci pachatele, který bez obav z trestu pokračuje ve svých zločinech?

Ijád Abú Šakra se domnívá ZDE, že po "Arabském jaru" došlo na Západě ke všeobecné delegitimizaci arabských států, aniž by totéž zasáhlo Izrael, Turecko a Írán. (Mimochodem, kde zůstaly připomínky brutálně potlačené "Zelené revoluce" v Íránu?) Nearabské regionální mocnosti tedy mají propagandistickou výhodu, jíž bohatě využívají. Ostatně Írán se nepokoušel ovlivňovat jen aktivisty proti plánovanému americkému radaru v ČR, ale pěstuje vlivové struktury na celém Západě po mnoho let, včetně finanční podpory pohrobků ideologie bývalého SSSR ZDE. A to je minimálně srovnatelný problém, jako zasahování putinského Ruska do evropské politiky.

Představa, že si Západ z řady zvrhlých náboženských fanatiků na Blízkém východě vybere své spojence, s nimiž se usmíří a bude přihmuřovat oči nad tím, že to oni fakticky vyprovokovali náboženské extrémisty lokálně (v Iráku) slabší strany sektářského zápasu, je mimořádně pomýlená a zhoubná. Saúdská Arábie nebo Turecko už revidovaly postoje k "islámskému státu". Írán své postoje k extrémistům ani v nejmenším nerevidoval, avšak Západem je odměňován normalizací vztahů.

Další dimenzí problému je, že Západ v Íránu nejedná s reálnými mocenskými strukturami. Írán je theokracií. Jeho vláda nevládne, je podřízena náboženskému vedení. A ozbrojené složky Pasdaránů vládě nepodléhají. Cokoliv provede íránské ministerstvo zahraničí, nemá žádný vliv na "nejvyššího duchovního vůdce" nebo Revoluční gardy. Prezident Rúhání je podobná komická postava, jakou byl prezident Medveděv. Na oba politiky bez reálné moci si západní nadšenci promítali nepodložené a vyfantazírované naděje na změnu k lepšímu. A to bylo především také hlavním účelem, proč byli takoví politici vůbec instalováni do svých funkcí.

Pokud bude Západ dál považovat sunnitský extrémismus za jediný problém, který musí řešit, a extrémismus šíitský za svého spojence, stane se namísto neutrála jednou ze stran sektářské náboženské války na Blízkém východě, tak jako už jí je dnes naprosto bez diskuse Putinovo Rusko.

A sunnité, kteří tvoří přes 80 % muslimské populace na Zemi, mu to samozřejmě nikdy nezapomenou.

Vytisknout