Imigrant miliardář: Uprchlíkům musejí pomáhat i podnikatelé. Musíme se chovat lidsky

21. 1. 2016

Moderátorka Cathy Newman: Máme tady v Davosu před kamerou Hamdiho Ulukaju. Je to turecký Kurd, který emigroval do USA a vybudoval si tam impérium v hodnotě miliardy liber, které vyrábí a prodává řecký jogurt Chovani. Hamdi, vy zastáváte názor, že podnikatelé a podniky by měli pomáhat v uprchlické krizi?

Hamdi Ulukaja: Absolutně. Moje zkušenost toho, jak pomáháme uprchlíkům je založena na naší práci v Uttice ve státě Idaho, kde jsou naše továrny. Před pěti lety jsme požádali o uprchlíky, které jsme chtěli zaměstnat v našich továrnách. A ti uprchlíci jsou součástí mého úspěchu. Jsou součástí komunity, která tam byla vybudována. A moje nedávná zkušenost, když jedu na ostrov Lesbos a do uprchlických táborů a vidím, jak se ta celá věc řeší - jako podnikatel, říkáte si, proboha, přece musí být efektivnější způsob jak tohle celé organizovat.

Reportérka: Kolik uprchlíků v té vaší továrně na jogurty nyní zaměstnáváte?

Hamdi Ulukaja: 600. To je asi 30 procent všech našich zaměstnanců.

Reportérka: To je neuvěřitelné množství.

Hamdi Ulukaja: Já vím. Mluví 11 různými jazyky a my máme v naší továrně 11 různých tlumočníků. Nedošlo nikdy k žádnému zápornému incidentu a všichni pracují společně, vyrábějí ten náš perfektní jogurt, a vybudovali si na tom své životy.

Reportérka: Z vaší strany je to ale docela velká investice, že financujete všechny ty tlumočníky.

Hamdi Ulukaja: Ano, ale my musíme. Protože jakmile se stanou součástí komunity, mohou se tak stát součástí budování komunity a budují si tak svůj život. V té chvíli, kdy získají zaměstnání, přestávají být uprchlíky. Tak to vidím já.

Reportérka: To je zajímavé, protože německý prezident tu dnes mluvil o problémech integrace, konkrétně mluvil o muslimských mužích, kteří mohou být prý potenciálně po kolínských útocích pro ženy problém. Máte zkušenost s tím, jak efektivněji lidi integrovat?

Hamdi Ulukaja: Právě jsem přišel z diskuse, kde byli Němci, Švédové a Syřané, různí politikové, a ta diskuse byla nesmírně konstruktivní. Podívají se na ty incidenty a použijí jiný úhel pohledu a ptají se, dobře, je tohle něco, co se dělo už dřív... Ale všichni souhlasili s tím, že oni se musejí integrovat. Jsou tady a nemůžete je izolovat a postavit je do rohu. Řešit se to dá jedině humánním způsobem. Proto já zdůrazňuju, že my podnikatelé můžeme stát daleko nad jakoukoliv politikou a říci, je to věc lidskosti. Dá se to celé řešit daleko líp a neexistuje žádný jiný způsob jak to vyřešit. A dělejme to líp. A to tady vidím.

Reportérka: A vy jste zahájil kampaň s cílem přesvědčit více podniků a podnikatelů, aby uvažovali tak jako vy. Jak vám to jde?

Hamdi Ulukaja: Říkáme tomu Tent Pledge, Stanový příslib. Já jsem založil svou osobní nadaci loni. Nejprve jsem analyzoval, kde jsou ty oblasti, v nichž mohu pomáhat nejefektivněji. A potom jsme rozhodli, že se pokusíme přesvědčit více podniků, aby se k nám připojili. Jsou to firmy jako Linkedin, Airbnb, Nadace IKEA, ty všechny už dělají fantastickou práci. Jsou firmy jako Mastercard, UPS, a Johnson & Johnson. Stále větší množství se jich přidává k tomuto úsilí řešit tuto největší humanitární krizi, které čelíme. A myslím, že když podniky, podnikatelé a značky se na tomto začnou podílet a budou spolupracovat s vládami a s nevládními organizacemi, často jejich podnikatelské, inovativní způsoby mohou být v té krizi velmi nápomocné. A můžeme to vyřešit a můžeme učinit svět lepším místem.

Reportérka: Vy jste v tom angažován osobně, viďte. Vy jste vyrostl na syrské hranici, že?

Hamdi Ulukaja: Vyrostl jsem v severovýchodním Turecku. Ale jsem Kurd. Začal jsem se v tom angažovat, protože jsem viděl jazidy, malou menšinu v severním Iráku, kde došlo k útokům a všechny ty dívky byly, víte, uneseny. A nebyla prostě možnost nepomoci. Až teprve před čtrnácti dny jsem se setkal s jednou tou dívkou, která byla zajata, je to teenager. Byla mučena a zažila všechny ty hrůzy, o nichž se dovídáme. Ale uprchla, dostala se do Německa a přijela do New Yorku na jedno setkání a já jsem jí pozval na oběd. Nevím, jak to mám popsat. Ta dívka trpěla kvůli veškeré té politice, kvůli těm neshodám a všem těm věcem, o nichž hovoříme. A my jsme tomu nemohli zabránit. A ona za to zaplatila těžkou cenu. A její svět je pořád ještě vzhůru nohama. Ale usmála se dvakrát. Jednou, když jsem se zeptal, jak vypadají hory za její vesnicí, a ona mi to popsala a usmívala se, a pak se usmála, když jsem jí řekl, že pomáháme a chceme dostat do uprchlických táborů přikrývky a různé další potřeby. A tak se usmála. Ona se z toho dostane, když ji ukážeme, že nám na ní záleží. Když jí ukážeme, že cítíme její bolest. A když zajistíme, aby se tohle už nikdy znovu neopakovalo. A to je ten humánní přístup, který musíme mít. Tak to vidím já.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 21.1. 2016