Wall Street Journal:

Evropa se navrací k středověkému hašteření mezi národy

17. 1. 2016

V desetiletích po druhé světové válce bylo toto dělení potlačeno v důsledku izolace Evropy od severní Afriky a Eurasie, kteréžto oblasti po mnoho století silně utvářely charakter periferií evropského kontinentu. Dnes už tuto širší geografii nelze ignorovat, neboť různé části Evropy zaujímají radikálně odlišné postoje vůči hrozbám Vladimíra Putina z Ruska, vlně uprchlíků z Blízkého východu a domácím i zahraničním teroristickým útokům.

Jednotná Evropa nevznikla. Proti sjednocování vznikl po celé Evropě nyní ostrý odpor a Evropská unie může přežít pouze potud, pokud se naučí lépe si vytvořit legitimitu mezi svými nejrůznějšími národy.

Podle velkého francouzského geografa Fernanda Braudela není Středozemní moře hranicí Evropy. Tou je Sahara. Dnes dokazuje vlna uprchlíků ze severní Afriky, od Alžírska až po Libyi, že Braudel měl pravdu. Balkán také obnovil svou historickou roli jako koridor pro masovou migraci směrem do centra Evropy, stal se první zastávkou pro uprchlíky z rozložených režimů v Iráku a v Sýrii.

Evropa proto nyní čelí nešťastné historické ironii. Ona dlouhá desetiletí, kdy si mohla rozvíjet své vysoké ideály všeobecných lidských práv, včetně práva pronásledovaných hledat útočiště na jejím území, byla, jak je nyní jasné, umožněna existencí utlačitelských režimů vládnoucích na její periferii. V arabském světě existovaly vězeňské státy a Evropa mohla předstírat, že se přidržuje svých vysokých ideálů lidských práv, protože pro jejich utlačované obyvatele nemusela nic dělat.

Geografie a historie Evropy se přitom spikly tak, že se některé regiony Evropy staly uprchlickou vlnou zranitelnější než jiné. Balkán, v podstatě izolovaný od Evropy válkou a absencí hospodářského rozvoje v devadesátých letech, nyní dostal v důsledku anarchie na Blízkém východě další ránu. Řecko, kdysi chudá osmanská provincie, trpí prohloubením své hospodářské krize, protože je bohužel branou pro statisíce migrantů prchajících před vřavou v arabském světě.

Během studené války bylo Rusko zjevnou strategickou hrozbou Evropě, ale tu Spojené státy dobře zvládaly a po smrti Stalina stáli v čele Kremlu flegmatičtí, nic neriskující funkcionáři. Dnes se Rusko navrátilo jako strategický hráč v Evropě. Jsme zřejmě svědky pozoruhodného obratu ve srovnání s aliancemi z doby studené války. Východní Evropa chce silnější aliance se Spojenými státy, protože stále více pochybuje, že NATO samotné může být efektivní obrannou bariérou vůči Rusku. Naproti tomu západoevropské země, znepokojené vlnou uprchlíků a teroristickými útoky na svém území, se snaží přiblížit se Rusku.

Putin ví, že geografie a hrubá síla - vojenská i ekonomická - jsou stále nejdůležitějšími nástroji pro prosazování národních zájmů. Evropské elity mají zcela jiný postoj. Po mnoha staletích krveprolévání odmítly tradiční politiku založenou na síle a moci. Snaží se udržovat mír prostřednictvím regulačního režimu, provozovaného nadnárodními technokraty v Bruselu. Domnívají se, že konflikty na evropském kontinentě lze odstranit sociálním státem a společnou měnou a vytvořením evropského superstátu.

Avšak v Británii a v západní Evropě nyní mnoho lidí odmítá moc Bruselu. Politika silného sociálního státu funguje jako zátěž evropských ekonomik a vzniklá stagnace vyvolává nacionalistickou, někdy reakční politiku a sílící nepřátelství vůči uprchlíkům.

Region mezi pobaltskými státy a Polskem až po oblast jižně od Rumunska a Bulharska a na východ ke Kavkazu nazývám "Velké Intermarium" (oblast mezi Baltským a Černým mořem). Tato oblast je dnes ohrožována z Ruska. Německá moc je většinou ekonomická, ale vedení německého státu zůstává váhavé. Ve snaze zbavit se démonů z minulosti dávají Němci přednost víře v evropskou integraci.

Evropská unie se však tříští a vzniklé mocenské vakuum by mohlo vytvořit ekvivalent někdejší pozdní Svaté říše římské, rozsáhlou nefuknční multietnickou konfiguraci, která se nakonec r. 1806 rozpadla.

To znamená, že Spojené státy musejí dál v Evropě jednat. Kdyby se Evropa rozložila v tekutou geografii severní Afriky a Euroasie, byla by to pro Ameriku největší zahraničněpolitická katastrofa od druhé světové války.

Doba, kdy byla Evropa stabilní, předpověditelná a nudná, je pryč. Mapa evropského kontinentu se vrací do středověku. Otázkou dneška je, zda se Evropské unii může podařit trvale nahradit multikulturní habsburskou říši, v níž žily četné menšiny a v níž se slučovaly četné zájmy. Odpovědí na to bude nejen to, co udělá sama Evropa, ale také, co se rozhodnou udělat Spojené státy.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout