Na sklonku kubánské krize. Jenže v Evropě.

13. 1. 2016 / Karel Dolejší

Pro bližší představu uveďme, že celá Armáda České republiky dohromady početně tvoří přibližný ekvivalent jedné divize, přičemž ovšem ani její brigády nejsou než administrativně existujícími jednotkami a za největší relativně bojeschopnou jednotku je třeba považovat prapor. Přitom ovšem platí, že v rámci takovéto armády vojáci nedokážou získat dovednosti potřebné pro vševojskové operace - a bez častého zapojení do mezinárodních cvičení, a ještě lépe trvalé organizační spolupráce s vyššími strukturami jiných armád, jsou i české prapory bojeschopné pouze v omezeném měřítku.

Constanze Stelzenmüllerová ve vystoupení na výročním setkání Královské švédské akademie válečných věd 11. listopadu 2015 ZDE (pdf, s. 38) upozornila, že její generace převzala poválečný bezpečnostní systém v Evropě od svých předchůdců v podstatě hotový. Nebylo třeba téměř nic budovat, pouze nic neudělat špatně. "Liberální mezinárodní řád vytvořený a udržovaný Západem po roce 1945 nám umožnil narodit se do zdánlivě nekonečného míru, prosperity a pokroku. Tento řád je dnes ohrožen tak, jako nikdy dříve, a to je to, o čem chci dnes večer hovořit," prohlásila Stelzenmüllerová.

Její generace byla, jak říká, generací "manažerů, ne tvůrců". A události spojené s rozkladem bývalého sovětského bloku na tom nic nezměnily, protože Německu prospěly tak, jako žádnému jinému státu v Evropě. "Málokdo z nás si uvědomoval, že to jen přesunulo naše bezpečnostní problémy k sousedům," upozornila expertka.

Místo toho zavládla falešná představa o "konci dějin", ve kterém se liberální řád stane "sám od sebe" univerzální normou. Jenže přišly konflikty ve Rwandě a na Balkáně, útoky v New Yorku, války v Afghánistánu a Iráku. A nyní se intervaly mezi jednotlivými krizemi zkracují, přičemž nedochází k jejich vyřešení a odstranění. Bezpečnostní problémy se hromadí. Finanční krize z roku 2008 nikdy doopravdy neodezněla, zejména ne v Evropě. Rusko anektovalo Krym a válčí s Ukrajinou, přičemž souběžně provádí aktivity zaměřené na destabilizaci Evropy jako celku. Pokračují konflikty v Iráku, Sýrii a izraelsko-palestinský konflikt. Celý Blízký východ a Severní Afrika jsou zmítány krizemi. Zatímco bývalý švédský ministr tvrdí, že Evropa je "obklopena ohnivým kruhem", podle Stelzenmüllerové se jedná o nejnebezpečnější situaci v Evropě od roku 1962, kdy reálně hrozilo vypuknutí jaderného konfliktu.

S příchodem ohromného množství uprchlíků se do Evropy vrátily zdi a ploty, Západ a Rusko vedou v Sýrii válku přes prostředníky (proxy war). A Vladimir Putin si kromě testování slabých míst Evropské unie zahrává i s možností nasazení taktických jaderných zbraní v Evropě.

Stelzenmüllerová argumentuje, že Evropská unie navržená pro "slunné počasí" byla procesem globalizace výrazně oslabena a ztratila kontrolu nad svými hranicemi. Řešením ovšem není a nemůže být návrat k Evropě slabých a omezeně suverénních národních států. Místo toho je třeba začít evropskou integraci koncipovat tak, aby se EU také chránila před důsledky globalizace.

Pokud chce mít Evropa vliv na své okolí a ne pouze čelit důsledkům toho, co se tam odehrává, musí si nejprve udělat pořádek ve vlastních záležitostech, dodává expertka. Potřebuje skutečnou a funkční jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku, potřebuje ale také zlepšit vlastní dodržování lidských práv, dělbu moci, politický pluralismus a obnovit sociální kontrakt. Je třeba, aby EU vypracovala společnou slušnou imigrační politiku. Bez zmíněných podmínek není reálné, že by unie mohla kontrolovat svůj vlastní osud, natož aby ovlivňovala okolí.

Jenže i to je třeba, protože neexistuje realistický scénář, ve kterém se Evropané starají o vlastní zahrádku, zatímco svět kolem se proměnil v džungli, kde platí zákony džungle.

Pokud jde o problematiku vnější bezpečnosti, Stelzenmüllerová stejně jako mnozí jiní upozorňuje, že pravděpodobně žádný evropský stát si nyní nemůže dovolit "celospektrální" síly, takže jedinou cestou vpřed by bylo sdílení a integrace. Protože původní projekt evropské armády vyzněl do ztracena, nabízejí se alternativní scénáře. Z české perspektivy a s ohledem na možná rizika v Evropě se například jeví jako logické přičlenit českou armádu organizačně k polské. Politicky jde, s ohledem na vlnu nacionalismu a "suverenismu", momentálně o velmi problematický scénář. Z dlouhodobého hlediska však nemá mnoho reálných alternativ. Taková armáda, jakou nyní máme, je dlouhodobě neživotaschopná. Ne proto, že je podinvestovaná, ale protože je sama o sobě příliš malá.

Po generaci "manažerů" Constanze Stelzenmüllerové by měla převzít štafetu generace "tvůrců", již si doba žádá. Nestačí už spravovat to, co bylo zděděno. Téměř nic z toho, co bylo pro Západ 70 let samozřejmostí, už není nepochybné. Připustit si to není ještě řešení; jde o podmínku nutnou, nikoliv postačující.

Velmi mnozí ale rozhořčeně odmítají udělat byť jen to.

Vytisknout