13. 1. 2016 / Karel Dolejší
Mnozí si dávno všimli, že česká kotlina je v protikladu k národní mytologii v moderních časech pravidelně tím místem regionu, kde se všechny dobové boje odehrávají až úplně naposled. Vlna pádů demokratických režimů sem přišla až s 2. republikou. Osmašedesátý byl pokusem o reformu komunistické diktatury opožděným za sousedy o 12 - 15 let. A sametový kompromis u nás nastal ve chvíli, kdy kolem již sovětské satelitní režimy padly.
Nástup konzervativních a nacionalistických "neliberálních demokracií" je nyní jasným trendem v rámci Visegrádské čtyřky, když i Ficovo Slovensko bez efektivní opozice překonává dosavadní trendy v České republice. Opět jsme opožděni, z mého pohledu naštěstí. Ale žádný trend nereprezentuje nějaký přírodní zákon. Výjimky jsou možné.
Jak ukazuje analýza Josefa Šlerky ZDE, česká společnost ve skutečnosti není až tak polarizovaná, jak se má obyčejně za to, a jak se polarizovaly společnosti v Maďarsku a Polsku, než se staly neliberálními. Vedle vzájemně se potýkajících antagonistů (zemanovci/konvičkovci versus kavárníci/sluníčkáři) stále existují dva další silné bloky příznivců ČSSD a ANO, které se nutně nepřidávají ani na jednu, ani na druhou stranu. Problémem však je, že se příznivci zmíněných čtyř bloků navzájem vylučují z diskuse a v uzavřených skupinách si sektářsky brousí každá vlastní narativ do pomyslné dokonalosti. Nejde tedy o rozštěpení na dva tábory, ale o vzájemnou izolaci zmíněných čtyř. Právě ta nás nyní nejvíce ohrožuje, protože začíná znemožňovat debatu ve společném prostoru.
Skoro bych si myslel, že opožděnost může být tentokrát potenciálně naší výhodou. Mohli bychom se poučit z toho, co se u sousedů přihodilo, a pokusit se zařídit jinak. To se jistě snadno poví a hůře udělá, samozřejmě. Ale jeden nepříliš originální nápad bych opravdu měl: Pokud nechceme dopadnout jako Polsko a Maďarsko, neměli bychom vyvíjet aktivity směřující k podobné polarizaci a štěpení společnosti, k jaké došlo u sousedů.
Jestliže formulujete vyjádření k různým politickým tématům v kódu, který neodpovídá ani jedné ze čtyř výše zmíněných vyhraněných skupin, ale snaží se jít napříč tímto dělením, může se stát celá řada věcí. Například, že budete svorně ignorováni všemi, nebo že budete podrobeni nátlaku, abyste se zařadili k jedné ze skupin, potažmo výlevům nenávisti za to, že jste zaujali jiné stanovisko než skupina, s níž si vás kdosi identifikoval. Nicméně zůstává nenulová pravděpodobnost varianty, při které se rozprava neutrální k frakčním půtkám ve veřejném prostoru aspoň částečně uchytí a umožní dialog s těmi, kdo o něj ještě stojí.
Pokud Babiš vytvoří alianci se zemanovci, což jistě má perspektivně v úmyslu, bude vymalováno. Na protipólu možná z nutnosti zkoalují liberálové se socialisty, avšak i bez toho polarizace bude v zásadě dokonána. Zatím se to však ale nestalo. Věci jsou dosud otevřeny.
Jak zmiňuje v citovaném textu Šlerka, v době porevoluční dominoval dlouho veřejné debatě liberální diskurs zdůrazňující lidská práva; teprve postupně byla uznána legitimita přístupu, který v některých případech absolutizovaná práva chce omezit z důvodů dosažení sociální spravedlnosti. Nyní se hraje o legitimitu možných omezení práv ve jménu státu, národa či tradice, případně Agrofertu (pardon, dle Šlerky velkých korporací).
Jako bývalý lidskoprávní aktivista posledními trendy slušně řečeno rozhodně nejsem potěšen. Ale politicky vzato vidím, že pokud nemá být početně nevelká skupina liberálů ve společnosti úplně izolována a tím víceméně zcela bezmocná (přičemž bude jakoby doufat, že jí přijde na pomoc dostatečně silný nátlak ze Západní Evropy - jenže ten nepřijde), musí usilovat o domácí aliance. Avšak čím vypjatěji a absolutizovaněji budou liberálové formulovat nároky na to, aby práva nebyla sebeméně omezována, tím více budou klesat naděje na to, že se na čemkoliv domluví s někým mimo vlastní skupinu.
Pokud jde o postoj k uprchlické krizi, čím "nárokovější" formulace zde používáme, čím více vyjadřujeme pobouření nad tím, že požadavky mezinárodního práva nejsou bezvýhradně přijímány, čím více se rozčilujeme, že partneři v diskusi migrační vlnu nadšeně nevítají, tím víc zahrazujeme cestu k jakémukoliv myslitelnému kompromisu v dané otázce. V tuto chvíli je již snad myslím zřejmé, že ne všichni, kdo chovají nějaké obavy z přistěhovalců, musejí nutně podléhat neodůvodněnému iracionálnímu strachu. Nehádáme se tedy s konvičkovci/zemanovci před zrakem zbylých liberálů, ale vedeme debatu před socialisty a technokraty podporujícími ANO, kteří nemají nutně hotové neměnné názory na uprchlickou krizi a nezakládají si na tom, že musejí vždy zastávat přesně opačné stanovisko, než "sluníčkáři". Když publikum předem vyloučíme z debaty, buď ji přestane sledovat, nebo se rovnou přidá k protistraně. Možná by bylo o něco málo produktivnější přemýšlet nad opatřeními, jak obavy z uprchlíků mírnit a minimalizovat. Možná by se pak mnozí, pravda bez nadšení, s přijímáním uprchlíků v určitých počtech smířili. Tedy mj. jde o to formulovat problém v kódu, který sahá za hranice čistě liberálního uvažování, za hranice, které jsou považovány samy o sobě za příliš úzké.
Podobně se to má i s jinými tématy. Normativní nároky na úrovni mezinárodního práva nám nepomohou, pokud prohrajeme v české politické debatě. Orbánizaci by mohla nakonec zabránit jen široká aliance zahrnující liberály, socialisty a příznivce ANO, kteří by se shodli na minimálním programu "nepálit mosty na Západ". První zásadou by tedy možná mělo být neštěpit už ani symbolicky českou společnost, pokud to není opravdu bezpodmínečně nutné, ale pracovat na kódu, jenž by zahrnoval zmíněnou hypotetickou alianci.
Ještě není pozdě.
Vytisknout14.1. 2016 / Bohumil Kartous
Těsně po revoluci v roce 1989 se otevřely hranice a Češi se konečně mohli v masovém měřítku podívat, jak vlastně funguje ten kapitalismus. Takřka všichni už tušili, že unavená propaganda selhávajícího socialismu je jen zoufalstvím ze setrvačnosti. Úp...