Privatizací jsme se stali rozpadající se montovnou

Tak nám zabili budoucnost, paní Müllerová

14. 1. 2016 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb

Obdobný rozprodej majetku nastal i v ostatních postkomunistických zemích:

• Na Slovensku – minimální mzda 10 000,- Kč.
• V Polsku – minimální mzda 11 400,- Kč.
• V Lotyšsku – minimální mzda 10 000,- Kč.
• V Maďarsku – 9 300,- Kč. V Litvě – 8 400,- Kč.
• V Bulharsku – 5 100,- Kč.

Už zběžné nahlédnutí na výše minimálních platů nám dává k dispozici určité souvislosti. Přirovnejme si Evropu k malé vesnici. Co stát, to dům. Středem vesnice protéká uměle vytvořený potok železné opony. Jedna polovina domů, ta pod diktátem nucené kolektivizace, padne za oběť požáru komunismu. Druhá polovina zůstane stát a prosperovat díky efektivnějšímu ekonomickému systému. Po pádu kolektivizace a vyschnutí koryta potoku je před vesnicí nutnost a možnost spolupracovat a sjednotit se. Z hlediska dlouhodobého prospěchu by vyplývalo, že honosná část vesnice podpoří v začátcích druhou, požárem poničenou část, aby se poničená část mohla srovnat s úrovní části neponičené. A aby se tak mohlo žít všem tak nějak podobně dobře.

V naší vesnici vládnou ovšem jiné emoce, jiné zájmy, jiné možnosti. Namísto toho, aby honosné domy poskytly těm poničeným možnost vzmoci se vlastními silami, jen za podpory obchodu, zaměstnanosti a dobře míněnými a rozumnými investicemi, rozhodnou se honosné domy pro něco jiného. Skoupí vše, co lze v ohořelých domech ještě využít. Jistě, obyvatelům zbídačených domů to na chvíli pomůže. Rychlý přísun peněz, díky kterým se dá nahodit nová omítka, zalepit díra ve střeše. Ale po zalepení díry ve střeše, po nahození omítky obyvatelé zjistí, že nemají možnost využívat nadále své majetky. Takže obyvatelé mají troubu na pečení, ale peče se v ní pro majitele z honosné čtvrti. My jen čicháme vůně a upečené si za draho kupujeme.

Byla to naše trouba, je u nás v kuchyni, pečeme v ní my, ale výdělky jdou k sousedovi do domu, který díky tomu může být o to honosnější. Stejným způsobem můžeme využívat sporák, kamna, čerpadlo, bojler, různé kuchyňské roboty, vlastní zahrádku, chlév s dobytkem, kurník, králíkárnu, kladivo, vrtačku…

Honosné domy mohly, teoreticky, podpořit ty ohořelé tím, že by řekly - hele, máš troubu, necháme si u tebe péct kuřata, ty mi je za to poskytneš přednostně a za sníženou cenu. Bude to oboustranně výhodné, já ušetřím, ty vyděláš a vznikne nám tu perspektivní cesta, jak tě vyhrabat z nesnází a udělat z tebe do budoucna partnera, který bude mít na to si kupovat naše pokročilejší výrobky. Stačí, když si to doma pořešíš a my ti dáme čas a jakousi dobu hájení než se na tebe vrhnou naši bezskrupulózní obchodníci. Byla by to pomalejší, ale daleko jistější cesta, jak zblahobytnět celou Evropu, nikoliv jen její západní část.

Nicméně jsme byli postaveni před jinou alternativu. Privatizací se mělo dosáhnout zbohatnutí hned. Prodám troubu, dostanu pár miliard do peněženky a mohu reformovat, nahazovat omítky, lepit díry ve střeše… Ale po omítnutí a zalepení děr došlo k trudnému zjištění. Nemáme miliardy a nemáme ani troubu, v které bychom pekli a díky níž bychom mohli začít prosperovat. Trouba je sousedova, požadavky také a budoucnost, ta také. Protože on má nejen tu svou troubu, ale i tu naši.

Privatizací jsme se stali montovnou. Bylo u nás levně a je u nás stále levně. Honosní sousedé na tom jen a jen vydělávají. Ovšem tady příběh nekončí. Postupem času a vstupem do Evropské unie jsme se stali pod zákony unie a jejími nařízeními pro honosného souseda příliš drahými, a to i přes svou lacinost. Přesunul tedy většinu své produkce do vedlejší asijské vesnice, kde z lidí dokázali udělat už úplné otroky. Tam se ta montovna dnes vyplatí i přes obtíže s dopravou.

A tak jsme se dostali do dalšího stádia, do stádia montovny, kde se už ani nemontuje. Důkazem jsou nesčetné opuštěné továrny a výrobny a podniky. Rozpadající se komplexy budov, kde ještě před dvaceti lety našel náš dům své skrovné, ale přeci jen výdělky. A my, abychom zde udrželi zahraniční majitele a jejich montovny, snižujeme jim úlisně daně, protože jinak by nám chtěli třeba utéct někam, kde jim ty daně seškrtají. A třeba až na nulu. Nebo lépe, do záporných čísel, tzn. budou jim platit za to, aby u nich zůstali a dál je nutili otročit pro jejich zisky.

Neustále nám cpou do hlav, že jsme byli stát zkrachovalý, neschopný, ubohý, chudý a že nebylo jiné cesty, než svůj majetek prodat do zahraničí. Protože v zahraničí v tom asi umí a uměli chodit. Ale, vždyť jsme tu měli 40 let komunismus. Komunismus, který krachoval, který ekonomicky požíral sám sebe a tím i stát a jeho majetek. Všechno muselo být v bídném stavu. Revoluce nám měla dát možnost se o své postarat. Vybudovat na troskách něco nového. Namísto toho jsme byli skoupeni a tím nám byla odejmuta možnost ekonomicky se o sebe postarat a stát se v Evropě rovnocenným partnerem.

Stali jsme se kolonií západního kapitálu. Stejnou strategii uplatňuje Západ i v Africe, v Asii nebo v Jižní Americe, vytváří novodobé kolonie a jedině země, které privatizaci odmítli dnes prosperují.

Vybrané statistiky HDP vybraných zemí ukazují dvě země, nejvíce podřízené západním zemím, s největším propadem HDP na obyvatele - Japonsko a Českou republiku. Propad HDP znamená méně peněz na vyspělé technologie a v budoucnu další zaostávání za vyspělými zeměmi. Buď je to jen shoda okolností a nebo tyto země opravdu mají společné to, že jsou ve velice podřízené pozici. V případě Japonska nejspíš bude seznam desítek amerických vojenských základen na japonském území ukazovat na tu podřízenou pozici.

A nyní navrhují privatizovat české lesy, poštu či dráhy, aerolinie už zprivatizovány byly. V závodu psích spřežení dějin ekonomiky jsme už kilometr po startu snědli své psy (a to aniž bychom měli nějak výrazný hlad). A teď přemýšlíme nad tím, že si dáme i sáně.

Lamentování bez nějakého náznaku co by se mělo dělat nikam nevede. Vždy existují různé cesty řešení, ale zcela jistě nikam nevede řešení nabízené někým, kdo bude mít prospěch z nabízeného řešení větší, než ten, komu je toto řešení nabídnuto. Doporučuje-li vám konkurenční firma prodat váš dlouhodobý aset za pakatel, pak naopak je třeba vytvořit novou dceřinnou firmu v oblasti, která by mohla konkurenční firmu poškodit, protože tato firma má zjevně příliš mnoho času, zajímat se o jiné a tudíž příliš málo konkurence a zjevně i tudíž velké zisky.

Neboli konkrétně je-li v zemi prosperujících 100 pivovarů a je-li pivo kvalitním vývozním artiklem, pak je nepochopitelné, proč stát nezakládá pivovary jak na běžícím pásu, protože to je zjevně místo, kde se dá vydělat, protože očividně zde všichni ostatní vydělávají. Stěžoval-li by si někdo, stačí říct, že to je pro dobro zákazníka (větší výběr piva, větší konkurence, nižší ceny) a na to se snad ani nedá nic namítnout. A je-li zákazník (občan) i majitel svého piva, pak snad není dokonalejší symbiózy, protože co je naše a doma, to máme nejraději a o to se staráme s láskou.

Pivo není zrovna nejlepší příklad, protože jsou zde daleko lukrativnější obory - výroba léků, lékárny, elektroautomobily, taxi služba (jako Uber), diamanty, sklo, šperky, informační technologie, software, umělá inteligence, stavebnictví, hutnictví a tisíce dalších, vždyť vlastně většina toho co se prodalo v privatizaci, vydělává vysoké dividendy svým zahraničním vlastníkům a zaměstnanci jsou překvapivě stále ti stejní lidé. A když začnou soukromé nebo zahraniční firmy protestovat ohledně nové konkurence? Není snad přesvědčivějšího důkazu o správnosti cesty, než obavy ostatních z nové konkurence?

Vytisknout