Velké vítězství nad Velkým Satanem

17. 1. 2016 / Karel Dolejší

Základní intelektuální past, kterou opakovaně líčí adoranti Baracka Obamy, a do níž se radostně chytá i řada dalších osob s omezenými schopnostmi diferencovaně myslet, je zploštění íránského problému na dvě krajní možnosti: Invaze, nebo kapitulace. Obamisté po dvě volební období usilovně lžou, že každý, kdo kritizuje neumětelskou diplomacii amerického prezidenta v kauze íránského jaderného programu, je válečný štváč a usiluje o katastrofální válku proti Íránu. Protože vyhrát takovou válku konvenčními zbraněmi již řadu let není v možnostech zredukované U.S. Army, jedná se ovšem o intelektuální podvod prvního řádu. Jen mizivé procento těch, kdo vyjadřují výhrady k politice appeasementu vůči Íránu, si přeje válku. Na druhé straně ovšem kritici nehodlají ani radostně jásat nad tím, jak se darebácký stát podporující terorismus v regionu Blízkého východu i za jeho hranicí mění v regionálního hegemona. Stát, kde se životopis zahrnující braní rukojmích a útoky na velvyslanectví cizího státu dodnes považuje za výborné východisko k politické kariéře, je třeba držet pod kontrolou, nikoliv se s ním miliskovat na mezinárodních konferencích, děkovat mu za ponižování příslušníků vlastních ozbrojených sil a udělat pro něj první poslední ZDE.

Mezinárodní sankce proti Íránu, které byly včera zrušeny exekutivním výnosem amerického prezidenta ZDE, představovaly stále nejúčinnější ze všech špatných způsobů, jak udržet vliv agresívního Íránu pod kontrolou a jak pomoci vybalancovat jeho sílící vojenské ambice. Stejně tak v době, kdy Kuba s pomocí tehdy jedné z nejsilnějších armád světa "vyvážela revoluci" do latinskoamerických a afrických zemí, byly plně namístě ekonomické sankce proti ní. Dnes Kuba s ozbrojenými silami početně ekvivalentními posledním letům Batistova režimu nepředstavuje ani v regionálním měřítku vojenskou hrozbu (vojáci místo zahraničních intervencí ovládli ekonomiku), ačkoliv je stále třetí nebo čtvrtou největší zpravodajskou hrozbou, jíž Spojené státy čelí - a nominální normalizace vztahů na tom nic nezměnila. Ani zde se žádná idyla nekoná a lev vedle beránka neleží. Latinskoamerický prostor čelí nikterak růžové kombinaci dlouhodobého úpadku vlivu Spojených států, krize populistických levicových režimů navázaných přes komoditní ekonomiky na pokulhávající růst v Číně a definitivního úpadku kubánského modelu. Je tu zjevná poptávka po něčem opravdu novém, co dosud neexistuje.

Situace v blízkovýchodním regionu je radikálně odlišná. Írán usiluje o pozici dominantní mocnosti a do konce funkčního období Baracka Obamy k tomu bude mít svolení americké administrativy, zatímco paralelně prohlubuje spojenectví s Ruskem. Jásot některých, že íránská ropa na světovém trhu zasáhne kvůli dalšímu poklesu cen ruský státní rozpočet, je dalším krátkozrakým závěrem, který se neobtěžuje zohlednit sumy, jež Moskva po deblokaci íránských aktiv získá prostřednictvím hromadného nákupu zbraní a energetických projektů, nemluvě o strategickém významu aliance s Íránem.

Íránská teroristická síť v Turecku ZDE nebo podpora džihádistů v Evropě ZDE nejsou ani součástí jakkoliv vachrlaté dohody o jaderném programu, takže jen skutečně chorobný optimista by mohl předpokládat, že tyto věci nyní budou odstraněny. Naopak. Bude na ně k dispozici více peněz.

Diplomacie má v mezinárodních vztazích důležité místo. Například dohody o kontrole zbrojení, pokud jsou uzavírány s autentickým záměrem všech signatářů oslabit závody ve zbrojení, jistě mají smysl. Ale samotná diplomacie je pravidelně bezmocná tam, kde pouze jedna strana chce uzavřít a dodržovat dohodu - a neváhá za to zaplatit libovolnou cenu.

Vytisknout