Popapulismus, čili Z bruselské lavice za hranice levice

14. 1. 2016 / Karel Dolejší

Ale přesně na to si hraje Jan Keller v úterním Právu. Komentář "Co je to populismus" předstírá, že Keller vůbec neví, co populismus je. Podle něj se jedná o snahu plnit volební sliby. A tyto sliby prý plní slovenský premiér Fico, když odmítá přijmout přistěhovalecké kvóty, vede obecně antimuslimskou propagandu a plácá nesmysly o tom, že prý je na Slovensku každý muslim sledován.

Volební sliby se ovšem, jak známo, neplní většinou ani o Vánocích. Například mnoho lidí v ČR volilo do Evropského parlamentu zástupce, který podle nich měl reprezentovat levicové intelektuály s internacionálním smýšlením. Když tento poslanec hlasuje s francouzskou ultrapravicovou Národní frontou a při každé příležitosti se zastává ultrakonzervativní xenofobní ruské diktatury, četní jeho voliči kroutí hlavami a ptají se, za kterou stranu ten pán v europarlamentu vlastně sedí. A když pak obhajuje rasistické přístupy slovenského premiéra založené na principu kolektivní viny, ptají se znova a ještě naléhavěji.

"Profesionální politik by si měl své předvolební řeči dobře pamatovat," tvrdí Keller. To jistě platí. A také by měl vědět, čím se liší populismus od demokratické politiky, jež se řídí kromě "vůle lidu" také jistými principy, které například zabraňují zničení dělby moci nebo vzniku mocenského monopolu. Čím se liší neústavní extremistická politika od politiky ústavní, podle níž lidi nelze diskriminovat na základě náboženské víry.

Je zcela jasné, co je populismus, a že nejde o žádné "dodržování předvolebních slibů". A také už je jasné, co je popapulismus. Tím je snaživé podučitelské fackování všech, kdo na laciné podbízení se davovým vášním upozorňují a kdo je odmítají.

Vytisknout