Společnost nedůvěry, ztráty sebevědomí a strachu nemůže být demokratická

Dnes demokraticky jasno, zítra nedemokraticky zataženo

10. 12. 2015 / Bohumil Kartous

Pokud bychom brali jen samotná technická opatření, která vytvářejí obsahovou náplň politiky (a stejně technické diskuse o nich) a měli je hodnotit z hlediska jejich hypotetické prospěšnosti pro společnost, musíme konstatovat, že v ČR existuje standardní demokracie, v níž se vede spor o to, čí politický vliv převáží a čí politické zájmy budou prosazeny. Na to se nedá nic namítnout, takhle to vlastně má být a ti lidé, například bývalý prezident Václav Klaus, mají pravdu v tom, že v ČR vládne skutečně pro demokracie obvyklá technologie řízení společnosti.

Jenže to je jako s tím mokrým dřevem a ohněm. Demokracii ale nevytvářejí pravidla, podle kterých se řídí. Naopak, demokracie vznikla jako společenské hnutí, v němž dochází ke zrovnoprávnění těch, kdo vlastní a ovládají, s těmi, kdo toto privilegium nemají. A aby tato forma vlády mohla být dlouhodobě reprodukována, toto celospolečenské hnutí vytvořilo pravidla, kterými je nutné se řídit.

Omylem či manipulací je ale tvrzení, že stačí aplikovat tato pravidla na libovolné společnosti a rázem se z ní stane demokracie. To je trestuhodný omyl, který je vzhledem ke své nesmyslnosti tak zjevný, že vyvolává otázku, jak bylo možné pod záminkou něčeho podobného vyvolat války v Afghánistánu, Iráku či Libyi. Všichni sice umíme malou matematickou násobilku, ale adekvátně elementární vědomosti o společnosti, v níž žijeme, má nějaká těžko definovatelná minorita lidí v této společnosti. Něco je špatně.

Ani v České republice nevznikla demokracie tím, že zde byly zavedeny demokratické volby. Vzhledem ke stav společnosti to sice nevyvolalo vnitřní společenský rozpad, společnost se na tom vlastně vcelku svobodně dohodla. Jenže zcela dětinsky se obecně předpokládalo, že všechno ostatní přijde samo. Nepřišlo.

Žijeme v období, kdy majorita odkrývá velmi otevřeně, někdy dokonce s velkou chutí, handicapy, které z ní dělají demokracii pouze formálně. Neschopnost pochopit, že demokracie je neoddělitelně spojena s lidskými právy a jejich naplňováním, ukazuje na fakt, že majorita de facto neuznává českou ústavu. Kriminalizace lidí podle víry či etnicity, odmítání pomoci lidem, kteří utíkají před válkou, vyvolávání nenávisti vůči kulturně odlišným lidem, ochota omezovat i vlastní lidská práva jsou indikátory skutečného rozpoložení společnosti. Jako podporovatel přímé demokracie se domnívám, že kdybychom nechali dnes v plebiscitu hlasovat o ústavě, staneme se naráz oficiálně z demokratické nedemokratickou zemí. Paradoxem je, že společnost by zůstala tatáž. Ostatně tak tomu bylo i v roce 1990, jen opačným směrem.

Demokratický deficit, který se projevuje v případě postojů k uprchlíkům, je tentýž demokratický deficit, který brání jednat této společnosti v jejím vlastním zájmu. Ona totiž vlastní zájem jen těžko definuje. Sebevědomé Německo věří, že zvládne nápor 1 000 000 uprchlíků, sebevědomé (na počet obyvatel osmkrát menší) Švédsko věří, že je schopné jich přijmout za tento rok 150 000. I tam se vedou diskuse, naprosto oprávněné diskuse o tom, jak takový problém zvládnout. V ČR, na počet obyvatel velké jako Švédsko, se strhla vlna apokalyptického blouznění při představě, že by sem přišly 3 000 lidí. Rozdíl zjevně není v reálné míře ohrožení, rozdíl je v sebedůvěře ve vlastní schopnosti veřejný zájem ochránit i za mimořádných podmínek. 

Nevedeme tu ve skutečnosti diskusi o nějakém problému, který s uprchlickou krizí nastal. Vedeme diskusi o našem vlastním strachu z toho, že tato společnost stojí na tak křehkých základech, že ji každý globálně politický poryv dokáže okamžitě rozbít. Vedeme diskusi o tom, že si sami nevěříme.

Podobně je to v případě uvedených opatření. Určitě lze dosáhnout konsensu na to, že daně jsou pro existenci státu nutné a jejich výběr je nutno zajistit, pokud se ukáže, že významná část daní zaplacena není, ačkoliv reálná povinnost vznikla. Nelze ale dosáhnout žádného konsensu na tom, jak to udělat, protože vždy se objeví námitka, že v realitě chování společnosti nebude takové opatření funkční. Určitě má smysl posilovat lidská práva i společenskou kohezi tím, že děti stráví čas ve škole společně a naučí se tak chápat, že společnost je celek, ne jen nějaká selektovaná skupinka vyvolených. Určitě by to pomohlo další generaci lépe chápat, co je to veřejný zájem, tedy že to není pouze zájem té nejmocnější skupiny. Jenže v systému, v němž vládne nedůvěra, je těžké zavádět opatření posilující důvěru. 

Je možné, že opatření budou zavedena. Nejpravděpodobnějším scénářem dalšího vývoje je, že se nic podstatného nezmění. Vždy se najdou cesty, jak taková pravidla naplňovat jen formálně, pokud neexistuje základní shoda na tom, že jejich naplňování je ve společném zájmu. Prosté. Společnost se blíže k demokracii nepohne, dokonce může ve stejném okamžiku, kdy bude přijímat zákony podporující demokracii, zároveň zcela transparentně hnědnout a absentující společenskou sebedůvěru nahrazovat racionalizovanou instinktivní obavou z čehokoliv, co jen náznakem připomíná nějaké ohrožení, nebo je za ohrožení vydáváno.

To samo o sobě situaci zhoršuje. Pro populistického politika, který je ochoten se prostituovat výměnou za podporu, není nic jednoduššího než společnost, která takový strach ukazuje, dále strašit. Nikoliv budovat důvěru, ale naopak ji destruovat a na dlouho znemožnit. To je trestuhodná zbabělost a zároveň zjevný zločin, na který neexistuje paragraf. Nemělo by to ale být zapomenuto, a proto je nutné to pořád opakovat. I demokracie má svou malou násobilku a je vrcholně důležité ji umět.

Vytisknout