Evropský liberalismus končí

9. 12. 2015

Jednotící dynamikou po celé Evropě je interakce finanční nejistoty a kulturní izolace vládnoucích elit od ovládaných.

Marine Le Pen prochází francouzskou politikou a vydává ostrý zápach profesionálně vyžehleného fašismu, píše Raphael Behr. Opustila brutální styl svého otce, zbavila se otevřeného rasismu a kolonizovala onen politický prostor, kde přechází jeho extremismus do mainstreamové serioznosti. Po triumfálním vítězství v prvním kole francouzských regionálních voleb si Nacionální fronta nyní nárokuje ve Francii místo hlavní opoziční strany.

Ale Francie není výjimkou. Dlouhodobá choroba evropské liberální demokracie se začíná projevovat jako její úpadek. Neliberální demokracie už kvene na východě kontinentu. Je to explicitní politický program maďarského premiéra Viktora Orbána, který se pokusil zakázat médiím, aby kritizovala vládu, jménem ochrany "veřejné morálky" a který považuje nekřesťanská náboženství a nevládní organizace za pátou kolonu, která ohrožuje "národní existenci". Tento postoj Orbán zaujímal už před imigrační krizí, v níž zaujal pozici "obránce Evropy" před infiltrující "armádou" muslimů.

V říjnu drtivě vyhrála volby ultrakonzervativní strana Právo a spravedlnost v Polsku a vyvolala tak obavy, že i Polsko se přidá k orbánovskému křesťanskému nacionalismu. Teoretikové nás ujišťují, že se kyvadlo v Polsku zase vrátí na druhou stranu.

Jenže politické kyvadlo po celé Evropě nyní nějak už nefunguje. Dokonce i ve Skandinávii byly přátelské výměny moci mezi konzervativní a sociálnědemokratickou verzí liberalismu narušeny pravicovými populisty. Švédští demokraté, strana, která má ve svých řadách neofašisty, jsou ve Švédsku v průzkumech veřejného mínění nyní nejpopulárnější stranou. V Dánsku je protiimigrační Lidová strana součástí vládnoucí koalice.

Jednotící dynamikou po celé Evropě je interakce finanční nejistoty a kulturní izolace vládnoucích elit od ovládaných. Od Paříže až po Evropu jsou vnímáni politikové z technokratického centra jako izolovaná kasta, jako lidé postižení profesní arogancí a izolovaní svým privilegovaným postavením od úzkosti vyvolané v obyvatelstvu ekonomickou nejistotou a rychlými demografickými změnami. Na toto plátno se pak promítá strašák terorismu, který do politiky pašují uprchlíci z převážně muslimských zemí.

Vlnu nového nacionalismu je velmi obtížné neutralizovat, protože si obléká háv lidové demokracie - což nacionalismus ovšem dělal vždycky. Le Penová si dává pozor, aby se neprezentovala jako metla na cizince, ale jako obránce republikánského sekularismu. Skandinávská ultrapravice prezentuje své odmítání přijímat uprchlíky jako pragmatickou obranu tradičních severských hodnot tolerance a vzájemnosti. Jakmile přijmeme myšlenku, že islám obsahuje vrozené tendence k izolovanosti a neliberalismu, je lehké argumentovat, že masová imigrace do Evropy ohrožuje "evropské" hodnoty a že prostupné hranice jsou neslučitelné s pluralitní demokracií. Vědomí toho, že kontinentální Evropa dosáhla relativní náboženské homogenity tím, že systematicky ve dvacátém století vyvraždila svou největší nekřesťanskou menšinu, se z argumentace většinou vynechává.

Británie, i když není zrovna vzorem mezináboženské komunitní soudržnost, je relativně imunní vůči xenofobnímu populismu. Naštěstí je euroskeptická strana UKIP ve srovnání s dynamičtějšími hnutími v Evropě naprosto amatérskou organizací.

Kolektivní imunita Britů vůči rasistické politice bude podrobena zkoušce v referendu o tom, zda má Británie zůstat v Evropské unii. Před teroristickými útoky v Paříži se zdálo, že hlavní argumentace se soustředí na ekonomiku. Ta argumentace zůstane i nadále velmi důležitá, k tomu však nyní přistoupila otázka bezpečnosti. Členství Británie v EU je buď nutný mechanismus pro koordinaci protiteroristické politiky, anebo jsou to otevřené dveře, jejichž prostřednictvím se mezi uprchlíky do Británie dostane džihádismus.

Vzniká tím nový, hlubší problém pro zastánce setrvání Británie v Evropě. Stále ještě existuje liberální argument pro integraci s ostatní Evropou, ale je stále obtížnější ho používat, vzhledem k tomu, že tolik zemí v Evropě se nyní od liberalismu odvrací.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Evropská unie
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 9.12. 2015