10. 12. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb
Vážená ministryně školství, mládeže a tělovýchovy,
vím, že máte velmi krátký čas na to, něco ve svěřeném rezortu důsledně zbabrat. Vystřídala jste určitý směr vývoje, nahradila ho vlastním a za pár chvil budete sama nahrazena, aby mohly být i vaše, jistě revoluční, metody opět seškrtány a nahrazeny spolu s vámi. Přesto byste měla vyšetřit čas alespoň na pochopení vlastního rezortu. Pokusím se vám jej ozřejmit.
Vezměme to pěkně z gruntu. Zákonným nařízením nutí stát občany, aby odevzdali své potomky do školy k základnímu vzdělání. Potud by to docela šlo. Stát se chce postarat o budoucnost vlastní existence tím, že z rozjívených opic udělá galantní gentlemany a vznešené dámy, na nichž bude záviset budoucnost. Za tuto tuze přínosnou ideu přísluší státu aplaus. Ale má to své nedostatky. Pokud stát nařizuje podvolení se nabízené službě, musí tato služba garantovat kvalitu, jež bude nezpochybnitelná, tzn., musí skutečně generovat galantní gentlemany a vznešené dámy. Což nedělá.
Podle zprávy OECD, která srovnává školství v mezinárodním režimu, jsme ve spoustě závodních disciplín skončili na chvostu. Nebylo by se čemu divit, kdybychom před deseti, dvaceti lety byli na ještě horší úrovni. Na té jsme ovšem nebyli. Trochu se nám to vymklo z rukou právě za posledních deset, dvacet let.
Jak to stát řeší? Kantorství je jedno z nejvíce pohrdaných zaměstnání mezi vysokoškoláky. Je to poslední možnost, nouzovka. Bídně placené, bez výhledů a s vysokým stresovým faktorem. Reformy školství se odehrávají jen v hubách, tj. bez aplikace reforem na školství. Učitel je obětí zvůle rodičů a dětí, protože rodiče a děti mají práva, jen práva, učitel je vosk s povinnostmi.
Postupným snižováním nároků na žáky se zjišťuje, že školy generují blbce. Na střední a vysoké školy se dostávají děti, které tam nemají co dělat. Vysoké školy jsou placeny od počtu studujících, což je vede k nabírání i studentů, kteří by jinak na vysokoškolské vzdělání nikdy nedosáhli. Zároveň vysoké školy vymýšlejí nesmyslné obory, díky kterým mají studujících (a peněz) ještě víc. Kolik vysoké školy za tu dobu vychrlily do světa debilů s titulem, ale bez možnosti rozumného uplatnění? Nesmírné množství. Pokud je ovšem před ukončením studia nevyhodily na dlažbu. Prachy už inkasovaly, tak co.
Nechci jen kritizovat, to umí každý. Chci vám nabídnout řešení. A ne pouze jedno, ale rovnou sedm, která můžete libovolně kombinovat a díky nimž povědomí o českém školství poroste.
1. Dát do školství mnohonásobně víc peněz, ovšem zároveň zastavit placení školám za počet studujících – toto je jediný nereálný bod mých řešení, ale zaznít musí.
2. Nad vchody všech škol ozdobným písmem nechat napsat – zanechte vší naděje, kdož vstupujete. Aby bylo všem hned jasné, že tady nikomu pšenka nepokvete.
3. Zbavit rodiče jejich práv na ochranu vlastního dítěte.
4. Ke všem statistickým údajům, které vyjadřuji stav našeho školství, dopisovat nulu. Bude to vypadat lépe.
5. Zakázat ve výuce chemie hořáky, protože se při každém pokusu dobrá polovina žactva popálí a druhá se první polovině bez ustání směje, čímž dochází k eskalaci nepozornosti, a protože školství je založeno na pochopení souvislostí a při chemii dochází k častým výpadkům, nechápou kvůli tomu žáci už vůbec nic. Navíc druhá smějící se polovina žáků v dalších předmětech simuluje popáleniny, a tudíž opět nedává pozor. Dochází tím ke zborcení celého systému vzdělávání. Ve školách, kde nejsou hořáky nebo výuka chemie, lze tuto metodu aplikovat na kružítka. Případně na okna, ta jsou v každé škole.
6. Vychovat si ve škole několik vyšinutých jedinců (talent a kapacity na to má školství nesmírné) a dát jim do rukou automatické zbraně. Školství se tím sice nezlepší, ale aspoň se o něm bude po celém světě psát.
7. Zadat na bankovním účtu MŠMT trvalé příkazy, které budou odesílat dohodnuté platby a jet i s celým zaměstnaneckým kolektivem ministerstva na dovolenou. Rok nebo dva, které strávíte na Krétě, udělají českému školství neskutečně dobře. Případně můžete vyrazit na Sibiř. To je levnější varianta už jen proto, že se vás zpátky vrátí jen polovina.
Nebo byste mohli začít něco rozumného dělat. Například zahájit hluboké reformy, které skutečně něco změní. Nikoliv jen na papíru. Nikoliv jen plané řeči, které nadále nechávají školy, aby generovaly degeneráty. Nikoliv jen dílčí, malé změny, které vlastně nic nemění, protože na ten základ, na tu hnilobu, nesahají. Snad ze strachu.
Nastoupila jste do rezortu, který je nesmírně nevděčný. Nezávidím vám jej. Abyste něco dokázala, musíte vybudovat vše z gruntu znovu. Musíte tvořit za pochodu a donutit zbytek vlády, aby vám na to uvolil finance a zároveň i volnost. Ano, oba pochybujeme o tom, že svěřenou roli zvládnete. Vždyť z vás zatím vylezl jen nultý ročník, další reforma bez pozitivního účinku. To jsme to zase vyhráli, co říkáte?
S pozdravem
Emil Havran
Vytisknout8.12. 2015 / Bohumil Kartous
V českém vzdělávání (školství) nemá smysl nic měnit. Ideálem je jeho prvorepubliková podoba. Všechny navrhované změny, jako "kariérní řády, plošné inkluze, žákovské samosprávné rady, financování na učitele, a ne na žáka, průřezová ideologická témata"...