Stručný životopis jednoho z nejvýznamnějších vědců
Dvě múzy Alberta Einsteina
29. 10. 2015 / Zdeněk Slanina
Německé město Ulm ležící na Dunaji má nejen nejvyšší kostelní věž na světě, ale v r. 1879 se stalo i rodištěm Alberta Einsteina. V r. 1967 zde byla založena univerzita, která, když uplynulo 50 let posmrtné ochrany Einsteinových osobních práv, se chtěla přejmenovat na jeho univerzitu. Leč příslušné zemské ministerstvo školství to nepotvrdilo. Možná to bylo z etických důvodů, neb neokázalý Einstein si nepřál, aby se nějaká instituce jmenovala po něm, a připustil jen jednu výjimku - Albert Einstein College of Medicine. Ostatně, už po roce rodina přesídlila z Ulmu do Mnichova, kde Einsteinův otec přešel od podnikání ve výrobě přikrývek k rozvodu elektřiny. Prvně se firmě dařilo, ale nakonec zkrachovala, a došlo k přesunu za dalším podnikáním do Milána.
Patnáctiletý Albert sice měl
v Mnichově ještě dostudovat gymnázium, ale došlo ku neshodám s jedním
vyučujícím, a tak se Albert po vánočních prázdninách už do školy nevrátil.
Místo toho se začal připravovat k přijetí na technickou univerzitu v Curychu.
Přijímací zkouška nedopadla příliš dobře, uspěl sice v matematice a fyzice, ale
v obecné části nikoliv, zvláště ne ve francouzštině, a tak přistoupil na rok návštěvy
střední školy v obci Arrau v blízkosti Curychu. Zde bydlel u liberální rodiny
Wintelerů, takže se bez překážek sblížil s jejich dcerou Marií. Což mohlo být
příčinou, že v pololetí byl Einsteinův otec informován, že syn nadále potřebuje
hlubší studium chemie a francouzštiny, z které měl nejhorší známku i na konci
roku. Po této přípravě byl na druhý pokus přijat na Curyšskou techniku, aby
studoval na učitele matematiky a fyziky. Zde na šestibodové stupnici z
fyzikálních předmětů získával nejvyšších šest, popř. pět bodů, zatímco v matematických
disciplínách typicky jen čtyři body. Přesun do Švýcar mu umožnil zříci se
německého občanství, a tím se i vyhnout povinné vojenské službě. Po přijetí
švýcarského občanství (v žádosti uvedl, že je bez vyznání) ho pak k jeho
překvapení do švýcarské armády nevzali kvůli plochým nohám a křečovým žilám.
Zatím stále udržoval vztah s Marií, které posílal i balíky prádla na vyprání,
leč průvodní dopisy se stávaly kratší, někdy dokonce nebyl k prádlu přiložen
žádný. V posledním jen oznámil, že na jarní prazniny v r. 1897 do Aarrau už
nepřijede. Opuštěná Marie se později provdala za manažera v hodinářské firmě.
Nicméně její bratr Paul se oženil s Albertovou sestrou, taktéž Marií,
přezdívanou Mája - ta nakonec před vypuknutím války zanechala svého muže v Itálii
a přesídlila za Albertem do Ameriky.
Příčinou ochladnutí na
Albertově straně se stala nadaná černovlasá, o čtyři roky starší Mileva ze
srbského města Novi Sad, která s ním začala studovat ve stejném ročníku, a se
kterou již v létě 1897 vyrazil na túru. Ostatně to, že spolu trávili hojně času,
dokládá i fakt, že při graduaci v r. 1900 skončil Albert až jako čtvrtý z pěti
v ročníku s průměrnou známkou 4,9. Nicméně prošel, na rozdíl od Milevy, která
dosáhla jen 4,0, což znamenalo, že bude muset zkoušku příští rok opakovat.
Během prázdnin u rodičů nadto Albert zjistil, že by jeho případnému sňatku s
Milevou nebyli z národnostních důvodů nakloněni, matka byla přímo vehementně
proti. Nadto ještě Albert neměl stálé zaměstnání. Při hledání v akademické
sféře neuspěl, a jediné, co se mu podařilo sehnat, bylo místo zástupného
učitele na škole v obci Winterhur, a později na soukromé škole ve
Schaffhausenu.
Mezitím ale
nezdrženlivý Albert uvedl při cestě k jezeru Como Milevu do požehnaného stavu,
leč odpor fakticky obou rodin proti jejich sňatku trval dál. Věci se navíc zkomplikovaly, neb Mileva
i napodruhé dosáhla jen známky 4,0. Poté se uchýlila k rodičům, kde někdy na
přelomu ledna a února 1902 se narodila nemanželská dcera Lieserl. Tou dobou se
Albert nepohodl a učitelské místo opustil. Začal dokonce inzerovat v novinách,
že dává soukromé hodiny matematiky a fyziky. Tu se však objevilo místo na
Patentovém úřadě v Bernu, do kterého nastoupil v červnu 1902 a získal tak své
prvé řádně zaměstnání. Existenci své nemanželské dcery však - i pro získání
tohoto místa - držel v tajnosti. Svou dceru patrně nikdy neviděl a také se o ní
nikomu nezmiňoval. Teprve v r. 1986 bylo nalezeno několik jeho dopisů Milevě z r. 1902,
kde se o narození dcery hovoří. Několik měsíců po narození dcery se Mileva
vrátila do Curychu, zatímco jejich dcera zůstala ve městě Novi Sad. Během
podzimu se však oba rozhodují uzavřít sňatek bez přítomnosti rodičů, k čemuž
došlo po civilním obřadu v Bernu v lednu 1903, takže mohou žít spolu. V srpnu
přichází zpráva, že dcera onemocněla spálou. To je poslední informace o ní,
žádnou dokumentaci o jejím dalším osudu se nepodařilo nalézt. Tak se
předpokládá, že buď nemoci podlehla, nebo byla dána k adopci, jinak ta otázka
zůstává záhadou. A záhadný je i údajný Einsteinův dopis dceři na téma Universal
Force is love, který dnes koluje po Internetu. U něj ale nesedí, že by Einstein
svůj exaktní výsledek používal takto neexaktním způsobem - možná je to spíš jen
nevhodná perzifláž.
Již v září ale
Einstein píše Milevě, že by si měli pořídit nové dítě, a skutečně již v květnu
1904 spatřil světlo světa manželský syn Hans Albert, následovaný pak v r. 1910
Eduardem. Se zaměstnáním a stabilizací rodinného života má Einstein lepší
pomínky i pro fyzikální studie, což vedlo k sérii čtyř prací vydaných během r.
1905. Dlužno podotknout, že tehdy práce vycházely i jen během dvou měsíců od
zaslání. Nejprve vyšla práce navrhující vysvětlení fotoelektrického jevu,
využívající kvantovou hypotézu Maxe Plancka, následovaná výkladem Brownova
pohybu. Na konci září je to pak speciální teorie relativity, a nakonec v
listopadu ekvivalence hmoty a energie E = mc2. Za práci o Brownove pohybu získává doktorát, a za ten mu
zvýší plat; především se ale už může začít ucházet o nějakou akademickou
pozici. Přihlásil se do konkurzu na učitele matematily na střední škole,
přiložil i všechny své práce, leč nepostoupil ani do užšího výběru. Zkusil se
habilitovat na univerzitě v Bernu, předložil své publikované práce, leč byl
prvně odmítnut, neb nepřiložil i zvláštní habilitační spis. Po jeho sepsání se
v r. 1908 stává soukromým docentem, nicméně pro obživu dál působí na patentovém
úřadě. Ale v r. 1909 vzniká pozice mimořádného profesora na technické univerzitě
v Curychu. Prvně se zdálo, že ji získá syn známého rakouského politika,
Friedrich Adler. Ten však ustoupil, sám doporučil Einsteina, a pak se věnoval
politice (v r. 1916 spáchal atentát na rakouského předsedu vlády Karl von Stürgkha;
po rozpadu mocnářství byl ze žaláře propuštěn a dál se věnoval politice). Leč
univerzitní plat byl nižší než v úřadě, a Einstein z praktických důvodů musel
prvně odmítnout. Univerzita pak gáži dorovnala, a tak začala Einsteinova čistě
akademická dráha.
Už na jaře však
1910 přichází nabídka z německé části pražské univerzity, aby se účastnil
konkurzu na místo řádného profesora. Univerzita v Curychu sice naznačila
možnost zvýšení gáže, leč jen o pětinu. V první fázi se věci v Praze vyvíjely
příznivě, v návrhu pro ministerstvo ve Vídni byl Einstein uveden na prvém
místě. Pomohlo tomu doporučení od Maxe Plancka, že teorie relativity je patrně
tím zatím nejodvážnějším počinem na poli spekulativní vědy (Planckova kvantová
hypotéza samotná právě byla výsledkem též veskrze spekulativního přístupu,
který se pak postupně potvrzoval). Leč ani toto Planckovo doporučení neučinilo
na ministerské úředníky dojem. Dali přednost druhému v pořadí, Gustavu
Jaumannovi, jednak proto, že to nebyl cizinec, a také neměl židovský původ.
Podle ústního podání však měla, když se dozvěděl, že nebyl na místě prvém,
explodovat Jaumannova ješitnost. Měl totiž odmítnout jít na univerzitu, která se
honí za modernitami a nedokáže ocenit skutečné hodnoty. Tím byl Einstein zpátky
ve hře, nicméně bylo třeba ještě ošetřit dvě formality. Einstein původně uvedl,
že je bez vyznání. Nebylo sice až tak důležité, jakého je uchazeč náboženství,
ale nějakého být musel - bezvěrec byl z principu nepřijatelný. Einstein tedy
změnil názor, a uvedl judaism. Současné souhlasil přijmout rakousko-uherské
občanství. A tak byl na začátku r. 1911 v Praze ustanoven řádným profesorem (s
platem dvojnásobným než s jakým začínal v Curychu). Na konci března již bydleli
na Smíchově Třebízského ulici (nyní Lesnická).
V Praze Einstein
žil v rámci německé, či lépe německé židovské komunity, která se s českým
živlem příliš nemísila. Einstein docházel k místní kultivované příznivkyni umění
jménem Bertha Fanta, která ve svém bytě organizovala literární a hudební večírky.
Zde se Einstein setkal i s Franzem Kafkou a Maxem Brodem. Nicméně doživotním
přítelem se mu stal fyzik Paul Ehrenfest. Manželům Ehrenfestovým Einstein říkal
zlatí lidé. Paul Ehrenfest se sice narodil ve Vídni, ale jeho židovská rodina
pocházela z Moravy. Během studií v Göttingen se seznámil a oženil s ruskou
matematičkou Taťánou Afanasijevovou. Pár později přesídlil do Petrohradu.
Začátkem r. 1912 navštívili Einsteina v Praze, čemuž předcházela korespondence
o gravitaci. Oba se okamžitě spřátelili a Einstein se ho snažil přemluvit, aby
se stal jeho nástupcem v Praze. Leč Ehrenfest z principu nebyl ochoten v otázce
svého ateismu - na rozdíl od Einsteina - přistoupit na kompromis v dotazníku.
Nakonec se Ehrenfest s Einsteinovou pomocí stal profesorem v holandském
Leidenu. Zde u něj mimochodem v r. 1920 působil český fyzik Viktor Trkal, který
předtím strávil válku v zajetí v Rusku, kde ale mohl přednášet fyziku na
universitě v Permu. V Leidenu s Ehrenfestem vytvořil koncepci tzv. čísel
symetrie, významný výsledek spojený s českým jménem.
Pocity z
relativně krátkého pobytu v Praze byly u obou manželů smíšené. Měli zde dobré materiální
podmínky a Einstein zde pokračoval s úvahami o obecné teorii relativity, které
počaly ještě na patentovém úřadě v r. 1907. V Praze se dopracoval k předpovědi
odklonu světla gravitačním polem Slunce, což nakonec umožnilo i úspěšné
ověřování teorie. Na druhou stranu si stěžoval, že mu nevyhovovala společnost,
ve které se v Praze pohyboval, její snobství. Mileva zde byla prakticky
izolovaná. U obou však pod povrchem narůstal pocit vzájemného odcizování se. To
se projevilo Einsteinovou cestou do Berlína na Velikonoce 1912, kde se sblížil
se svou o tři roky starší sestřenicí Elsou, fakticky s ním spřízněnou z obou
stran. Elsa, byla tehdy rozvedená se dvěma dcerami, a během těch Velikonoc v
sobě nalezli vzájemné zalíbení, jak vyplývá z následné korespondence. Mezitím
ale pokročila původně se vlekoucí možnost získání řádně profesury v Curychu. Po
formálním schválením úřadem císaře Františka Josefa I., Einstein z
profesorského místa v Praze rezignuje a rodina se v létě 1912 stěhuje zpět do
Švýcar. Krátké pražské působení dalo vzniknout jedenácti publikacím (byť jinak
přednášel pětkrát týdne). Jeho nástupcem se stal vídeňský fyzik Philipp Frank.
Ten po Einsteinovi zdědil i jeho uniformu císařského profesora. Poté, co Frank
sám emigroval do Spojených státu, byla Einsteinova uniforma po příchodu nacistů
objevena a teatrálně spálena na hranici.
Návrat do známého
a jim příjemného prostředí Curychu nabízel šanci i zvrátit vývoj k manželské
krizi. Einstein se skutečně - avšak neúspěšně - pokoušel vztah s nekomplikovanou
leč obdivující Elsou ukončit. Do toho však přišlo pozvání do Berlína, které
zahrnovalo profesuru, ředitelství nově vznikajícího Ústavu pro fyziku v rámci
Společnosti císaře Viléma, a členství v Pruské akademii věd. Tato nabídka byla
finalizována, když císař Vilém II. v listopadu 1913 schválil Einsteinovo
členství v Akademii (což předpokládalo formální návrat k německému občanství).
Do Berlína se
Einstein přesunul začátkem dubna 1914, Mileva se syny dorazila o měsíc později.
Leč manželská krize se spíše zintezivnila. Prostředníkem mezi oběma stranami se
stal Fritz Haber, ředitel Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a
elektrochemii, a pozdější nobelista za vysokotlakou syntézu čpavku. Výsledkem
byl písemný kontrakt, který redukoval manželství na smluvní záležitost s
definovanými podmínkami. Milevě a synům zajišťoval přibližně polovinu
Einsteinova základního příjmu. Ta se syny přesídlila zpět do Curychu, zatímco
Albert se odebral do domu Elsy. Několik dnů poté vypukla první světová válka.
Zatímco Einstein patří k pacifistům, Haber se stává vedoucí postavou v německém
vývoji chemických zbraní. Bezprostředně po jejich prvém nasazení na belgické
frontě Haberova manželka Clara, manželovo válečné angažmá odmítající, spáchá
sebevraždu jeho služební pistolí.
K rozvodu
Einsteinových de jure došlo až v únoru 1919, s příslibem Milevě, že obdrží
celou finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou, až bude Albertovi udělena.
Sňatek s Elsou pak následoval v červnu. Einstein i přes období rozpadu svého
prvého manželství vytrvale pracoval na obecné teorii relativity s cílem
postihnout gravitaci a provázat ji s koncepty prostoru a času. Finální stádium
pak už probíhalo v zázemí vytvářeném oddanou a praktickou hospodyní Elsou.
Konečnou podobu obecné teorie relativity Einstein prezentoval na zasedání
Akademie 25. listopadu 1915. Její prvé ověření představovalo vysvětlení jemných
anomálií v pohybech planety Merkur. Nicméně ke klíčovému potvrzení došlo až při
zatmění Slunce v květnu 1919, kdy výsledky britské expedice do rovníkových
oblastí potvrdily předpovězený ohyb světla. Einstein se vzápětí stal všeobecně
známým a oslavovaným učencem. Nicméně se zformovala i vlivná skupina odpůrců
teorie relativity, zvláště v Německu, kde jejím nejrenomovanějším členem byl
laureát Nobelovy ceny z r. 1905 Philipp Lenard. Během r. 1920 došlo v Německu k
veřejným shromážděním proti teorii relativity, napadané pro její tzv. židovskou
povahu a jako velký podvod. Věc kulminovala shromážděním v budově Berlínské
filharmonie v srpnu 1920. Einstein se proti výpadům ohradil novinovým článkem s
tím, že jeho výsledky by napadány nebyly, pokud by on sám nebyl Židem, nýbrž
německým nacionalistou, ať už se svastikou nebo bez ní.
Einstein byl na
Nobelovu cenu navrhován již od r. 1910, kdy první nominaci podal fyzikální
chemik Wilhelm Ostwald. Po potvrzení předpovědí teorie relativity v r. 1919
bylo její udělení Einsteinovi jen otázkou času. Leč v r. 1921 se nobelovský
výbor rozhodl vůbec výběr odložit o rok. Teprve v listopadu 1922 oznámil její
udělení, zpětně za r. 1921, a to s kompromisním zdůvodněním, které se termínu
teorie relativity vyhnulo: Albertu Einsteinovi za jeho služby teoretické fyzice,
a zvláště pak za jeho objev zákonitostí fotoelektrického jevu. Laureát zprávu o
tom obdržel radiogramem na palubě zaoceánského parníku, kterým se s chotí Elsou
romanticky plavil na přednáškové turné do Japonska. Nobelovský výbor obdržel
proti svému rozhodnutí jediný protest - od už řečeného popírače Lenarda. Jeho
zraněná ješitnost ho vedla k vyhlášení, že Einstein je publicitu hledající Žid,
což je přístup pravému duchu německé fyziky cizí. Ironií osudu je, že formálně
byl Einstein oceněn za vysvětlení fotoelektrického efektu, přičemž navazoval i
na měření prováděná Lenardem, která Einstein ve svém článku z r. 1905 označil
za pionýrská. Dnes se výsledky obou učenců společně harmonicky materializují v
každém solárním článku.
Einstein na
pomníku před americkou Národní akademií věd ve Washingtonu DC drží v ruce
notes, který uvádí jak formuli z obecné teorie relativity, tak vzorec pro energetiku
fotoelektrického jevu, a též i ekvivalenci hmoty a energie. O jeho dvou múzách
tam však zmínka není žádná. C‘est la vie. Leč Mileva s
Elsou nebyly Albertovými múzami jedinými...
(pokračování
někdy příště)
Vytisknout