Už jsme zapomněli na Masaryka?

28. 10. 2015 / Boris Cvek

Étos první republiky, jak si ho představoval Masaryk, spočíval v boji demokracie s teokracií, a v porovnání s feudálními dobami byla první republika jistě demokratickou zemí. Jenže demokracie se nenastolí revolucí. Masaryk si toho byl dobře vědom, jeden z jeho slavných výroků zní: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

A demokraté nevznikají převlékáním kabátů. Představa, že antisemitské a fašistické postoje značné části veřejnosti z 19. století (pravice v době Dreyfusovy aféry) zmizí vznikem republiky, která má humanistickou rétoriku, ale jejíž reálné fungování stálo na agrární straně a zákulisních dohodách bez ohledu na faktickou demokracii, je prostě naivní. Ostatně kontinuitu mezi první a druhou republikou tvořila právě agrární strana.

Zásadní chybou první republiky, jak se mi to zpětně zdá, bylo jakési uspokojení z ideového vítězství demokracie, z vítězství sekulární, humanistické republiky nad klerikálním Rakouskem, jenže klerikální Rakousko prostě už nebylo soupeřem a jeho porážka byla zásluhou světové války a světové politiky, nikoli Čechoslováků. Rétorika o demokracii se naopak stala vatou do uší proti nepříjemným otázkám a lidu se místo složitého procesu kritického myšlení a otevřené debaty předložil kult tatíčka Masaryka, připomínající v mnohém habsburský kult císaře pána.

Alexis de Tocqueville ve své klasické knize Demokracie v Americe ukázal již v první půlce 19. století, že demokracie může být stabilní a skutečná pouze tehdy, pokud vyrůstá zdola, pokud se stane běžným způsobem života i myšlení lidí v jejich komunitách. A není tím myšleno nějaké formální hlasování, nýbrž společné hledání veřejného zájmu, otevřená a kritická debata, budování společenství na sdílených hodnotách.

To jsme po roce 1918, ale ani po roce 1989, zřejmě nezvládli. Triumfalismus demokracie, definované „vítězstvím“ nad mrtvolou minulého řádu, neumožnil demokracii reálnou. Stát na straně té správné ideologie je tak snadné, že stačí převléci kabát. Za všechno může klerikální Rakousko, za všechno může Masaryk a Beneš, za všechno může Stalin, za všechno může Dubček, za všechno může Husák, za všechno může Havel nebo Klaus… s realitou, jak ji lidé prožívají ve svém každodenním okolí, to samozřejmě nemá mnoho společného.

Psychologické uspokojení ze snadno popsatelného, černo-bílého světa, kde vítězství demokracie nemá s demokracií mnoho společného a má pouze konzervovat staré mocenské struktury a cynické pořádky v běžných lidských záležitostech, musí nahradit znepokojující se starost, která dobře ví, že bez vytrvalého a nikdy neustávajícího pečování o věci obecné tyto věci zdegenerují v mafii a zločin.

Dobře fungující místní komunita, kde lidé společnou silou dokážou uskutečnit demokracii v praxi, je mnohem více než tuna projevů o Masarykovi, jež má vyvolat dojem, že potentáti stojí na té správné straně dějin. Demokracie není správný postoj k Masarykovi, demokracie je správný, reálně žitý postoj ke svému okolí. Pravda a láska nemůže zvítězit nad lží a nenávistí na praporu, nemůže zvítězit ani úsilím disentu, ani vyhranou studenou válkou, může zvítězit jen tehdy, pokud se v reálném, běžném životě uplatní a přemůže zoufalý cynismus, s nímž se lidé setkávají všude pod pokrývkou fanglí a projevů.

Vytisknout