Expediční operace | Francouzský zásah v Mali

Operace Serval: Intervence, jak by možná měla vypadat

27. 10. 2015 / Karel Dolejší

Serval je středně velká, ale velmi agilní pouštní kočka s výrazně vyvinutými slechy (ušima). To že se stala symbolem francouzské inervence v Mali není vůbec náhoda.

21. března 2012 proběhl v západoafrickém státě Mali vojenský převrat. Severní část země byla v té době již mimo kontrolu vlády, proti níž o dva měsíce dříve povstala koalice Tuaregů z Národního hnutí za osvobození Azawadu (MNLA) a dvou islamistických hnutí - Ansar Dine a Koalice za jednotu a džihád v Západní Africe (MOJWA), neboli místní odnož al-Kájdy.

Povstalci vyzbrojení materiálem pocházejícím z libyjské občanské války vytlačili vládní jednotky z více než poloviny státu, načež mezi nimi nastaly vnitřní rozbroje, z nichž vyšli vítězně právě islamisté. Tuarežské kmeny, jimž šlo o územní autonomii, ztratily všechna větší města, a když přišel puč proti centrální vládě, vydali se vítězní islamisté znova do útoku, na němž Tuaregové neměli žádný zájem. V závěru roku se již islamisté blížili k hlavnímu městu Bamaku. V prosinci Rada bezpečnosti OSN schválila Rezoluci č. 2085 legitimizující mezinárodní zásah. A v lednu 2013 začala Operace Serval - francouzská intervence v Mali.

Francouzi nebyli nijak nadšeni vyhlídkami na vznik islamistické entity v těsném sousedství Nigeru, odkud dovážejí pětinu uranu pro jaderný průmysl. A zároveň nepodléhali dobové americké módě, podle které v intervencích je třeba vystačit s leteckými silami. Naopak, vycházeli z toho, že hlavní tíhu operace ponesou pozemní jednotky, z velké části ostatně seznámené s africkým prostředím a zdaleka nejen tělesně aklimatizované.

V zásadě lze říci, že zásah přišel v poslední chvíli. Po vojenském převratu se morálka vládních jednotek rozložila a islamisté nezadržitelně postupovali. Africké státy byly ochotny v Mali zasáhnout, ale i kdyby dokázaly mezinárodní jednotky působit efektivně, nemohly by přijet včas. Po ztrátě Bamaka a nedalekého strategického letiště by bylo velmi obtížné realizovat jakoukoliv mezinárodní intervenci.

Operace oficiálně začala 11. ledna 2013 a skončila 15. července 2014. Francouzi do ní nasadili na 4 000 vojáků a již počátkem února jejich kontingent početně stagnoval. Postupně však přibývalo vojáků z okolních afrických států, kteří přebírali kontrolu nad osvobozeným územím. Jejich počet nakonec dosáhl 6 400.

Cílem operace bylo zničit nebo vytlačit hlavní síly islamistů z velkých měst v Azawadu, pronásledovat je do jejich útočišť a základen. Poté předat bojové úkoly a kontrolu území africkým silám. Postupovalo se od letiště k letišti: V Bamaku, Sévaré, Timbuktu, Gau a Kidalu.

Vševojsková operace zahrnula námořnictvo, letectvo i pozemní síly. Francouzi se snažili maximálně využít převahy v oblasti průzkumu a zpravodajství, manévrovatelnosti a palebné síle. Udržovali bleskové operační tempo, které protivníkovi neumožnilo koordinovaný odpor.

Použité zbraně a zbraňové systémy

V úvodní fázi Francouzi nasadili průzkumné letouny Mirage F1 CR, námořní průzkumné Bréguet Atlantic (které ovšem dostaly pumovnici), průzkumné bezpilotní EADS Harfang. Později přišly na řadu i bojové letouny Dassault Mirage 2000D-R2, Rafale, tankovací KC-135 Stratotanker, dopravní C-130 Hercules, C-160 Transall, Airbus 340, ale také pronajaté ruské An-124 a An-225. Zasáhly rovněž vrtulníky Puma, Cougar (11 ks), bitevní vrtulníky Gazelle (6 ks), Eurocopter HAP (6 ks), obrněná vozidla palebné podpory AMX 10 RC (21 ks), bojové vozidlo pěchoty VBCI (36 ks), obrněný transportér VAB (177 ks), průzkumné vozidlo ERC 90 F4 Sagaie, menší počet tanků Leclerc, samohybné dělostřelecké systémy CAESAR ráže 155 mm (4 ks), tažené houfnice TRF1 stejné ráže a minomety MO-120-RT-61 ráže 120 mm. Námořní část operace zajišťovaly vrtulníková loď Dixmude třídy Mistral a doprovodná korveta Le Hénaff třídy D'Estienne d'Orves. Protistrana nemohla vynášet mnoho silných karet: Tažené sovětské 122 mm houfnice D-30, 122 mm raketomety BM-21 a různé typy tzv. "technicals" (SUV či pickupů s improvizovaně lafetovanou výzbrojí, vesměs velkorážovými kulomety nebo malorážovými protiletadlovými kanóny). Zprávy o přítomnosti tanků sovětského původu se nepotvrdily, stejně jako pověsti o řízených protiletadlových a protitankových střelách v rukou islamistů.

Z Francouzi použité přesné munice stojí za zmínku zejména 500 liberní laserově naváděné bomby GBU-12 nasazované na mnoha typech letounů.

Ruční zbraně nepřinesly žádná překvapení: Francouzská "klasika" v podobě útočné pušky FAMAS, lehké kulomety FN Minimi a univerzální FN MAG, těžké M2HB... Protistrana nasadila vše možné, např. čínskou kopii automatu Kalašnikov - Typ 56, samonabíjecí karabiny SKS, ale také opakovačky Mosin-Nagant vzor 44 či Mauser různých vzorů, lehké kulomety Děgťarjev DP a DPM, univerzální FN MAG.

Zajímavosti k použité výzbroji

Bezpilotní průzkumný letoun EADS Harfang (polární sova) byl nejmodernějším průzkumným prostředkem ve francouzském arsenálu. Zajišťoval strategicky důležitou informační převahu nad protivníkem. V pouštních podmínkách lze takovému pozorovateli uniknout jen jediným způsobem – splynout s civilním obyvatelstvem.

Francouzská “filosofie” konstrukce obrněných bojových vozidel od konce 2. světové války až k typu Leclerc zdůrazňovala manévrovatelnost a palebnou sílu na úkor pancéřové ochrany. A to v tak velké míře, že to odsoudili i Sověti, pro něž ochrana osádky opravdu nebyla hlavní prioritou. V expedičních operacích, kde bojiště není nasyceno protitankovými prostředky, mohou produkty tohoto přístupu zatím stále sehrávat významnou roli. To se týká stejně průzkumného obrněného vozidla ERC 90, jako rovněž kolových vozidel AMX 10 RC, která v operaci Serval plnila roli “lehkých pěchotních tanků”.

Výzbroj obou typů je impresívní: ERC 90 je vybaveno jako hlavní zbraní 90 mm kanónem GIAT F4 schopným používat podkaliberní střely, který byl původně zamýšlen jako zbraň určená proti sovětským tankům až na vzdálenost 2 000 m, a je plně obojživelné. Na druhé straně ochrana dosahuje jen 10 mm homogenního ocelového pancíře a chrání pouze před běžnými ručními zbraněmi. AMX 10RC má 105 mm kanón F2 s hlavní o délce 48 ráží, tj. v zásadě plnokrevný tankový kanón z poloviny 70. let, odolává průbojným střelám do ráže 23 mm, a je rovněž obojživelné.

Na evropském bojišti jsou oba typy již k nepoužití a s dalším šířením protitankových řízených střel mezi ozbrojené síly nestátních aktérů se stanou zcela zastaralými.

Americké laserově naváděné pumy GBU-12 Paveway II používané v Mali na celé řadě platforem jsou relativně levným vylepšením klasické “železné” pumy Mk 82 o hmotnosti 224 kg. Dokážou zasáhnout cíl s pravděpodobnou kruhovou odchylkou 1,1 m. Jednotková cena dosahuje necelých 22 000 dolarů.

K ničení velitelských stanovišť nebo skladišť výzbroje se takový prostředek hodí výborně, k zásahu zákopu, v němž se krčí několik islamistů vybavených karabinami SKS, již méně. Snažit se takovou zbraní zničit ojetý Ford Ranger s improvizovaně lafetovaným velkorážovým kulometem DŠK, když zcela nové vozidlo lze pořídit za cenu jen o něco málo vyšší, než cena samotné bomby, to je také k diskusi.

Podobné využití supermoderních zbraní zůstane nepochybně omezeno na asymetrické konflikty, v nichž bojují strany, které disponují naprosto nesrovnatelnými zdroji.

„Nultá“ fáze – záchrana hlavního města a centrálních úřadů

Ve dnech " 11. - 21. ledna proběhla úvodní část operace s cílem zastavit postup džihádistů k hlavnímu městu Bamako. Vedla k obsazení území mezi městy Bamako a Sévaré ve středním Mali; jednotky v ní postupovaly podél toku řeky Niger severovýchodním směrem. V této fázi francouzské vedení ještě nepomýšlelo na další postup. Původně předpokládalo, že africké jednotky zasáhnou velmi záhy a Paříž se bude moci soustředit spíše na leteckou válku a pomoc maliské armádě.

V úvodní den operace byly útočící kolony islamistů zastaveny frrancouzskými bitevními vrtulníky u města Sévaré. Následovaly další nálety, které mj. zničily velitelské postavení milic Ansar Dine poblíž města Konna, které leží na levém břehu Nigeru ve středním Mali. Nazítří se do bojů zapojilo několik rot Francouzů právě u Konny. Islamisté sice z města vyhnali maliskou armádu, ale už za několik dní je pod tlakem společné francouzsko-maliské operace museli opět opustit.

13. ledna Francouzi bombardovali postavení islamistů u města Gao. Zasáhli přitom sklad paliva a velitelské stanoviště v bývalé celnici, přičemž zahynuly desítky nepřátelských bojovníků. Ve dnech 15. - 19. ledna francouzské síly zvláštního určení obsadily strategicky důležité město Markala v centrálním Mali. 16. ledna přišel první protiútok směrem na sever. 18. ledna vládní vojska konečně obsadila Konnu. A 21. vládní vojáci s pomocí francouzských letců obsadili město Diabaly.

Fáze 1 – střední část země

Ve dnech 21. ledna – 1. února protiútok postupoval ve dvou hlavních paralelních proudech: Levé křídlo uskutečňovalo útočný manévr ve směru Leré - Timbuktu, pravé postupovalo od Sévaré ke městům Bourem a Gao. Poté útok několik dní stagnoval.

25. ledna společná francouzsko-maliská operace vedla k obsazení města Hombori na přístupech ke strategicky důležitému městu Gao. To bylo mezitím dále bombardováno, přičemž došlo ke zničení dvou skladišť zbraní a zásob paliva. 26. ledna Francouzi dobyli letiště u města Gao a most přes Niger tamtéž. Následoval společný útok francouzských a maliských jednotek za podpory letectva a bitevních vrtulníků. Islamisté ztratili zhruba rotu bojovníků, kdežto francouzská strana nezaznamenala žádné ztráty. 27. bylo dokončeno dobytí Gaa – a ve stejný den Francouzi obsadili také Timbuktu, ze kterého nepřítel ustoupil po náletech.

30. leden přinesl obsazení posledního většího města Kidal, které již leží jen asi 200 km od hranice s Alžírskem a kde se nacházelo předposlední dosud neobsazené letiště. O toto sídlo se již nebojovalo, protože protivník ustoupil.

Fáze 2 – vyčišťování severu Mali

Ve dnech 8. února - 1. května probíhala v podstatě vyčišťovací operace v severních oblastech Mali. Vzhledem ke stále se rozšiřujícímu území státu zahrnovala již tři vějířovitě rozbíhající se útočné směry: Nalevo Timbuktu-alžírská hranice, ve středu sestavy směr Bourem-Tessalit (s pokračováním v pohoří Ifoghas, kde došlo k posledním a nejtěžším bojům o džihádistické základny), a zcela vpravo směr Gao-Menaka (město u hranice s Nigerem). Od května 2013 pak byla kontrola nad dobytým územím předávána africkým jednotkám.

5. února se francouzské jednotky u města Gao dostaly opět do bojů a zaznamenaly několik zranění. 8. února společné operace s vládními silami vedla k pádu městečka Tessalit u alžírské hranice a posledního letiště. Ve stejný den přišel první útok sebevražedného atentátníka v Gao a o dva dny později pokus o útok na toto město. 17. však padlo i město Bourem.

19. února zahynul jeden Francouz v těžkých bojích v pohoří Ifoghas a 3. března další. Ve stejný den čadský kontingent zlikvidoval dva vůdce islamistů, Abdelhámida Abú Zajda a Muktara Bilmuchtára. V následujících dnech při různých incidentech zahynuli tři francouzští vojáci a další tři byli zraněni.

30. března došlo k útoku sebevraha na kontrolní stanoviště maliské armády v Timbuktu. Zničení stanoviště umožnilo v noci další skupině infiltrovat do města přijely francouzské posily na pomoc obráncům. O den později boje utichly. Přišly nicméně další sebevražedné bombové útoky v Kidalu.

25. května francouzské jednotky zahájily stahování vypravením prvního konvoje z Bamaka do Pobřeží slonoviny. Kontrola území přešla pod pravomoc maliských jednotek a jednotek Západoafrické unie. Celkem francouzské expediční útvary ztratily v bojích devět mužů.

Zkušenosti a závěry

Francouzi se svou výzbrojí, palebnou silou a zkušenostmi udělali v Mali to, co by kterákoliv jiná síla připadající v úvahu v danou chvíli nezvládla. Krátce poté přistoupili – řečeno žargonem Cizinecké legie - k démerder a zemi začali opouštět. Přítomnost cizích vojáků tak nefungovala ve smyslu rudého hadru před očima býka a další fázi operace již prováděli Afričané.

Samozřejmě nelze říci, že by operace proběhla ideálně, nebo že by skončila s nějakou definitivou. Islamisté byli rozprášeni, přišli o své vůdce, velkou většinu zbraní a hlavní zdroje. Přesto další fáze boje proti nim není žádná selanka. Zahrnuje překvapivé útoky, akce sebevražedných atentátníků nebo léčky, při kterých lze ztráty vyloučit podstatně hůře, než během bleskových útočných operací koncentrovaných do několika málo těžišť.

Francouzům se potvrdil význam pokročilých průzkumných prostředků a informací předávaných v reálném čase nikoliv jen do štábů, ale přímo k nižším velitelům až po úroveň jednotlivých letounů či bojových vozidel. Díky tomu mohlo jejich letectvo vést údery všude, kde se islamisté k něčemu připravovali, takže ti byli zcela zbaveni možnosti manévru. Seděli v dobytých městech pod palbou a čekali, až přijedou jednotky, které je vyženou. V posledních fázích již ani nečekali a ustupovali sami předem. Řečeno maoistickou terminologií, ti kdo přežili přešli z třetí fáze povstání nazpět do fáze první, kdy mohou působit nanejvýš v odlehlých oblastech a v utajení.

To by ovšem nikdy nebylo možné, kdyby se Paříž soustředila na samotné letectvo, nebo dokonce jen na útoky bezpilotních letounů. Bez kompetentních pozemních sil by se akce jednak protáhla, jednak by nebylo myslitelné připravit islamisty včas o zdroje, které získali obsazením větších měst na severu a ve střední části Mali. Zde se samozřejmě nabízí srovnání s Irákem, Libyí nebo Sýrií.

Na intervenci navázala africká podpůrná mise v Mali a výcviková mise EU. Francouzský zásah pozitivně ocenilo Alžírsko, které jinak nemá s Francií právě nejvřelejší vztahy. A zásah ocenili i Tuaregové, na jejichž stranu se zčásti postavili francouzští politici. Podle některých expertíz by bez zásahu zvnějšku Mali jako stát padlo již počátkem roku 2013 a pravděpodobně by se rozpadlo. A podle průzkumu, který provedla katarská televize Al-Džazíra v hlavním městě Bamaku, 96 % obyvatel metropole vyjádřilo francouzské intervenci podporu.

Literatura a zdroje:

(Článek vyšel v upravené podobě v 13. čísle časopisu Zbraně nakladatelství Extra Publishing ZDE)

Vytisknout