Řecko jako Bến Tre

18. 7. 2015 / Karel Dolejší

"Keynesiánské" politiky klasického období se mohly pochlubit jedním neobyčejným rysem: Vyznavači nového ekonomického paradigmatu dokázali převzít kapitalistickou ekonomiku a spravovat ji výrazně lépe, než kapitalisté. Ale kdeže loňské sněhy jsou: Dnes vyznavači kdysi úctyhodné ekonomické tradice dokáží velice nahlas radit, ale výsledky léčby se nedostavují.

Je uměním převzít zemi, která byla dlouho vedena od desíti pěti, po drastických opatřeních se pomalu začíná stavět na nohy - a vést ji od pěti k nule. Něco tak absurdního by nebylo vůbec třeba komentovat, kdyby kolem celé záležitosti existovala elementární intelektuální poctivost - jenomže tak tomu není. Po krachu venezuelské naděje "socialistů pro 21. století" se sen věřících vtělil do řeckých šatů - a nechtějí býti při snění rušeni fakty. Jako na politické "levici" chybí elementární kritičnost vůči přístupu k rozpočtové politice, který řecké politické elity po léta uplatňovaly, než došlo ke krizi, chybí i kritičnost vůči tomu, co dělaly v posledních měsících; obojí nahrazuje, jako obyčejně, tupé stranění. "Boj proti neoliberalismu" nebere totiž ohledů na nic, ani na statistiky, ani na hrozící bídu, ani na bankrot. Nominálně je hnací silou "levicových" nadějí starost o řecké obyvatelstvo, o to, aby zbytečně netrpělo. Fakticky se ospravedlňují dopady Varufakisových experimentů ve výši třetiny ročního HDP příběhem, podle nějž je třeba "trpět krátce, ale intenzívně", aby Řecko "získalo svobodu" půjčovat si na bezmála 20 % úrok a po jednu generaci třít bídu s nouzí. Ukazuje se, že soukromý sen má pro některé mnohem vyšší důležitost než reálné utrpení druhých. Je mu třeba přinášet lidské oběti, aby žil. Kvůli ideologickému snu o boji s "komunismem" bylo kdysi nutno zničit město Bến Tre (a mnoho dalších), vyměnit životy obětí za pokračování iluze. V řecké kauze je nyní prosazován velice podobný přístup. Řecko má padnout do propasti, aby sen žil.

Současný kapitalismus není žádná posvátná kráva. Pokusy o jeho zlepšení nebo i postupnou proměnu v něco docela jiného nelze a priori vylučovat a odmítat, když nedostatky stávajícího společenskoekonomického uspořádání máte každý den na očích.

Ale rozklad a ničení nejsou změnou k lepšímu. "Nový systém", pokud by vznikal, by mohl být třeba v některých parametrech i o něco horší než současný, pokud by za tu cenu odstranil zásadní nedostatky, s nimiž si dnes nelze poradit.

Leccos je možné - ale zachraňovat krachující stát, jako Američané zachraňovali vietnamská sídla, to opravdu nikam nevede.

Vytisknout