Triumf bitého

18. 7. 2015 / Daniel Veselý

Každému trochu soudnému člověku musí být jasné, že přijetí této vskutku dějinné dohody naprosto zásadním způsobem sníží vypuknutí možné války na Blízkém východě. Na rozdíl od většiny zemí na světě na tento akt s krajní nevolí hledí arabští spojenci Washingtonu, zejména Saúdská Arábie, a rovněž Izrael a američtí republikáni, kteří se jej po prázdninách budou snažit „zaříznout“ v Kongresu.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který šéfuje krajní pravicové vládě, jejíž ministr obrany Moše Jalon by příliš neváhal svrhnout na Íránce jadernou bombu ZDE, vsadil vše na vojenskou konfrontaci a, jak to prozatím vypadá, prohrál. Nicméně Netanjahu má nadále podporu korporátních amerických médií, jež tak trochu zapomínají na to, že Izrael není signatářem uzavřené dohody, zatímco vesměs ignorují stanoviska představitelů Velké Británie, Francie, Německa apod., kteří tuto smlouvu podepsali a vítají ji.

Tato dohoda může dramaticky snížit napětí mezi Washingtonem a Teheránem, jež trvá od svržení proamerického šáha v roce 1979, a výrazně zmírnit sankční režim, který devalvuje hodnotu riálu a destabilizuje íránskou ekonomiku, zatímco spousta obyčejných lidí nemá dostatek potravin a léků. Nezapomínejme, že Spojené státy trestají nepoměrně slabší Írán již od roku 1953, kdy zde byl za klíčové intervence CIA svržen demokraticky zvolený premiér a instalován poměrně brutální diktátorský režim.

Investigativní novinář Gareth Porter, který se problematikou týkající se íránského jaderného programu podrobně zabývá dlouhá léta, se v aktuálním textu ZDE věnuje genezi tohoto, dle jeho mínění, uměle vytvořeného konfliktu. Porter tvrdí, že Íránci se dlouhá léta snažili najít společnou řeč s Američany, avšak ti se tomu sveřepě bránili, počínaje již administrativou prezidenta Billa Clintona. Clinton také nechal na popud Izraele na Teherán uvalit drastické obchodní embargo.

Tento postoj ale vedl k nikterak překvapivému „protiúderu“. Již v době, kdy v Bílém domě úřadoval Bill Clinton, íránští stratégové diskutovali o tom, že zahájení jaderného programu bude nejlepší možností, kterak přinutit USA, aby je začaly brát jako partnery k dialogu – aby jinými slovy získali hegemonickou moc. Věřili, že jen tak mohou dosáhnout toho, aby sankce byly zrušeny.

Vláda George W. Bushe svůj kurs vůči Íránu ještě zostřila a hledala cesty, jak změnit tamní režim. Svým spojencům v Evropě Bushův kabinet vzkázal – a podle Portera přímo přikázal – aby návrh Teheránu z roku 2005, který počítal s omezením jaderného programu na minimum, nepřijali.

Dokonce i administrativa prezidenta Baracka Obamy během jejího prvního mandátu pokračovala vůči Íránu v politice nátlaku, například v roce 2009 v podobě cyber útoku na zařízení Natanz, kde se obohacoval uran. O tři roky později následoval další obdobný útok, který byl tentokrát zacílen na íránský ropný průmysl. Teprve roku 2013, již během druhého Obamova prezidentského mandátu, Bílý dům připustil, že dosavadní strategie má opačné účinky v podobě rostoucího počtu íránských centrifug, a jeho zástupci zasedli s Íránci k jednacímu stolu.

Porter zdůrazňuje, že to byl „protitlak“ Teheránu v podobě zahájení a budování jeho jaderného programu, který nakonec USA přinutil k tomu, aby se vzdaly politiky nátlaku a útoků a zahájily se svým protivníkem diplomatická jednání, která nakonec vedla ke vzniku aktuální dohody. Nemá jít tedy o triumf silnějšího, tedy Spojených států a dalších velmocí, ale o triumf slabšího, a v případě Íránu lze přímo říct bitého.

Vytisknout