Jak souvisí pokus o dehumanizaci Lucie Bittalové a IvČRN

18. 7. 2015 / Boris Cvek

Tento ctihodný a obecný konsensus se v českém mediálním prostoru stal předmětem zvláštní debaty, kterou vyvolala na svém blogu paní Eva Hrindová (EH), přesně ta paní, která informovala o stržení plakátu s přeškrtnutou mešitou jedním zahraničním studentem Lékařské fakulty v Olomouci jako o útoku „fanatických muslimů“ na petiční stánek hnutí Islám v ČR nechceme. EH začíná svůj blog o LB tím, že LB pracovala v „sektoru veřejných peněz“ (což pracují všichni učitelé, policisté, hasiči, drtivá většina lékařů atd.) pro vládní projekt HateFree (stejně užitečný projekt jako veřejné projekty na podporu bezpečnosti silničního provozu) a že „podvedla podvodníka“. Podle EH není podvedení podvodníka přípustné, konkrétně LB se prý dopustila toho, že uvedla v omyl pořadatele „jedné hloupé demonstrace“. Bezprostředně po této informaci následuje věta: „Karma je karma a lži a podvody se sčítají.“

Nevím přesně, co je to „karma“ ve smyslu „sčítaní lží a podvodů“, ale myslím, že existuje dost veřejně známých osob, kteří si takto nasbírali mnoho mnohem horších lží a podvodů, než je oklamání pořadatele hloupé demonstrace, a jsou zdraví, bohatí, někteří dokonce ve vysokém věku. Na druhé straně existuje mnoho malých dětí, které umírají v hrozných bolestech, aniž by si dokázaly do své karmy nasbírat byť jedinou lež nebo podvod nebo vůbec nějaký přečin. Ale k tomu se ještě vrátím. Nechtěl bych si totiž nechat ujít příležitost k zamyšlení nad tím, zda podvést podvodníka je eticky nepřijatelné. Domnívám se, že pokud podvodníka podvedete tak, abyste mu znemožnili jeden z jeho podvodů, abyste proti němu ochránili veřejný zájem, tak je to čin morálně žádoucí a hodný chvály. Když o někom budu vědět, že je zloděj a že jde okrást mého známého, pak pokud se mě zeptá na cestu k bytu toho známého, je jistě dovoleno, ba záhodno, tomu zloději zalhat a zmást ho. Stejně tak to platí i pro podvodníka.

EH ovšem zdaleka nezůstává u karmy a etické roviny, nýbrž vstoupila i na půdu medicíny a radí, že prevencí proti rakovině děložního čípku „není jen to, že chodíte pouze pravidelně na prohlídky ke gynekologovi“, nýbrž i „žít zdravě a poctivě“. Dočkáme se rady o „nepřehánění to s promiskuitou“, o chráněném sexu, chemii v potravinách, alkoholu a zdravém jídle. Podle EH prý LB „škodlivě informuje, protože nesděluje celou pravdu“. Ale co víc může být „celá pravda“, než zajít za schopným gynekologem a nechat se kromě vyšetření i poučit? Zde cítím i v souvislosti s výše řečeným jakýsi zásadní mentální problém na straně EH, totiž problém velmi archaického chápání nemoci jako něčeho nebiologického, jako trestu nějaké vyšší moci, jemuž se lze vyhnout „správným životem“.

Těžko lze zpochybnit, že naše životospráva, psychika atd. mají vážné důsledky pro naše zdraví, nicméně jsou to důsledky biologicky vysvětlitelné. Na tomto místě je třeba si položit otázku, zda nemoci mohou být léčeny farmaky, chirurgií nebo změnou životosprávy, tedy empiricky, pozemsky, nebo zda mohou být léčeny spíše nějakou komunikací s vyšší mocí. Druhý způsob byl provozován v různých kulturách po staletí a nepřinesl valných výsledků ve srovnání s antibiotiky nebo hygienou nebo moderní chirurgií.

Jestliže dokážeme s nemocemi zacházet čistě pozemsky, dokonce pomocí různých výzkumů i s obrovskými pokroky, jestliže mnoho lidí, kteří by v důsledku svých nemocí byli ještě před pár desítkami let „odsouzeni“ k smrti, dnes díky empirické pozemské medicíně normálně žijí, pak je lékař často mocnější síla než ona „vyšší moc“. Nemluvě o tom, že nemocemi trpí i zvířata, dokonce i rostliny a houby. Když si vezmeme evangelijní zprávu o životě (z hlediska křesťanského) oné „vyšší moci“ na zemi, setkáme se tam s mnoha různými nemocemi, ale ona „vyšší moc“, vtělený Bůh, jimi lidi netrestá, nýbrž naopak ty lidi těch nemocí zbavuje, léčí je. A neptá se nikoho, koho vyléčil, na to, zda si to vyléčení zaslouží, ptá se ho na jeho víru ve vyšší moc uzdravující.

V českém veřejném prostoru byl vždycky jakýsi základní konsensus, že vážná nemoc budí empatii, podporu, umírněnost a dobrou vůli bez ohledu na to, jaké banální rozbroje se staly před ní. Ve světle vážné nemoci by se mělo ukázat, že všichni jsme lidé a všichni potřebujeme vzájemnou pomoc, společenství. Když se z někoho stává nepřítel v tom smyslu, že dochází k útoku na jeho lidskou důstojnost jako vážně nemocného člověka (ve smyslu, že jeho vážná nemoc je potvrzení morální oprávněnosti jeho dehumanizace), končí společenství a začíná podhoubí teroru. Je to logické vyústění postoje, který jiným lidem upírá možnost být kvalitními, plnohodnotnými členy společenství jen proto, že jsou muslimové nebo imigranti.

Blog paní Evy Hrindové: ZDE

Vytisknout