Zločinem je ideologizace xenofobie

Xenofobie je přirozenost, to je její největší hrozba

29. 6. 2015 / Bohumil Kartous

Xenofobii nelze vykořenit. Xenofobie je "strach z neznámého", což je, půjdeme-li k antropologické podstatě lidství, přirozená reakce na prostředí. Tato reakce má v původním, etologickém slova smyslu pozitivní funkci: je to ochrana před možným nebezpečím, které může ono neznámé představovat. Tuto původní "xeno-fobii" lze sledovat v podstatě u jakéhokoliv živočišného druhu, ocitne-li se tváří v tvář nové zkušenosti.

Lidská antropologická podstata se plně promítá do podstaty kulturní. Od okamžiku, kdy prvního člověka napadlo podívat se vzhůru a položit si první otázku o světě, který ho obklopuje, se do jeho pocitů vmísil strach. Strach z nepochopitelného neznáma, z nevysvětlitelných událostí a jevů, které vstupují do jeho života, aniž by měl možnost je ovlivnit nebo alespoň znal klíč k jejich rozluštění.

Vždyť základním principem každého náboženství je snaha zodpovědět znepokojivé otázky, zmírnit nebo zcela zvrátit strach, jenž dodnes vyvolává v člověku ta jedinečná schopnost uvědomovat si sebe sama. Náboženství je vpravdě reakcí na všudypřítomnou lidskou xenofobii, xenofobie je příčinou vzniku náboženství. Problém je, že náboženství je jako odpověď na xenofobii, na rozdíl od vědy nebo filosofie, fundamentální, uzavřený a těžko revidovatelný komplex odpovědí, které ve svém historickém důsledku - a při převládajícím způsobu interpretace - jednu variantu xenofobie nahrazují druhou.

Xenofobie má v mezilidských vztazích nespočet podob, od nevraživosti k sousedovi, k němuž člověka váže vlastně úplně stejný kulturní kód, až po mezikulturní xenofobii, jejíž výjimečně ubohé a brutální projevy dokumentuje a ilustruje iniciativa Islám v ČR nechceme. Xenofobii zažíváme pravděpodobně bez výjimky každý, neexistuje proti ní žádná zcela účinná obrana, v určitém okamžiku, kdy jsme vystaveni konfrontaci s neznámým a neumíme najít klíč k řešení hádanky, cože se za tím neznámým skrývá, je nedůvěra a strach zcela bazální a spontánní reakcí. Rozdíl je v tom, zda a jak se umíme s tímto počátečním, pudovým efektem vyrovnat: zda ho přijmeme jako vůdčí instinkt, nebo zda ho konfrontujeme s tím, co dělá člověka člověkem: s rozumem a citem. Míra xenofobie je u nás pravděpodobně přibližně stejná. Rozdíl je právě v tom, jak dalece jsme schopni chápat souvislosti a jak dalece umíme projevit empatii s druhými, kteří netvoří náš nejbližší mikrosvět.

Pociťovat xenofobii není zločin. Zločin spočívá v tom, kdy záměrně zneužijeme této lidské přirozenosti k tomu, abychom rozpoutali davovou nenávist. Právě to, tedy ideologizace xenofobie je zločinným aktem, záměrným a zcela programově nenávistným. Xenofobie není nenávist, xenofobie, jak vyplývá z pravé podstaty toho slova, je strach. Strach lze buď odbourat, nebo jej potvrdit. Iniciativa Islám v ČR nechceme nedělá nic jiného, než že záměrně, propagandistickým a demagogickým způsobem potvrzuje oprávněnost strachu a přeměňuje ho v otevřenou nenávist vůči jinakosti.

Obrana proti xenofobii neexistuje, nemůžeme se bránit vlastní přirozenosti. Freud přece odhalil, že právě pokusy zvrátit lidskou přirozenost vedou k těžké, násilné distorzi, která si vybere svou daň v podobě, jakou nejsme schopni předem očekávat. V případě potlačování sexuálních pudů to byla hysterie a další psychické poruchy, v případě moralistního potlačování se nám i xenofobie pravděpodobně vrátí v nějaké zvrácené podobě. Existuje ale obrana proti jejímu zneužívání a proti manipulaci, pro kterou – ať už se jednalo o jakoukoliv zločineckou ideologii – byla právě xenofobie hlavním motivem a generátorem. Obranou proti tomu bylo vždy vzdělání a výchova, tedy sociální procesy, které zajišťují dostatečnou míru rozumu a empatie. Jistě, je to truismus, který je ale třeba stále dokola opakovat a připomínat. Nenávist stavěná na xenofobii vždy vyrůstá z prostředí pomyslné lůzy, tedy té části společnosti, která trpí limitním nedostatkem vzdělání a charakteru. Vždy se totiž najde někdo, kdo je schopen postavit se do čela lůzy, dát jí dostatečný dojem respektu a autority hodné následování, ať už se jmenuje Sládek, Le Pen, Haider, Okamura nebo Konvička.

V situaci, kdy má taková nenávistná ideologizace xenofobie standardní podporu 5 % společnosti je vše relativně v pořádku. Vždy se taková část společnosti najde. Hrozba přichází tehdy, pokud podpora takového hnutí překročí kritickou hranici a začne atrahovat lidi, kteří se za běžných okolností distancují, byť vnitřně mohou nacházet určité sympatie. Jsou to typicky lidé, jejichž charakter, přesvědčení a vzdělání nejsou dostatečně odolné vůči sociálnímu tlaku. To je ovšem většina společnosti. Nejúspěšnější zločinecké ideologie dosáhly stavu přesně opačného tomu, co považujeme za normální: pouze nějakých pár procent lidí se nenechalo morálně zkorumpovat a i přes hrozbu likvidace svůj charakter nepopřeli.

V takové situaci zatím nejsme. Jenže česká společnost je výrazně náchylná k tomu nechat se strhnout stádním instinktem. Její „hobití“ zahleděnost dovnitř, omezená schopnost chápat a přijímat existenci jiných kultur je pro překonávání xenofobie krajně rizikovým faktorem. O to důležitější je podporovat vzdělání, které dokáže vzdorovat syndromu maloměstského inženýra jako etalonu vzdělanosti, k čemuž mimochodem český vzdělávací systém stále tenduje. Důležité je naučit se chápat vlastní projevy xenofobie a umět s nimi pracovat, nikoliv je popírat a pak náhle nechat vzplanout  v nestřeženém okamžiku. To je jediný způsob, jak se vyrovnat s vlastní přirozeností.

Vytisknout