30. 6. 2015 / Miloš Dokulil
Žactvo sice již dostalo svá vysvědčení, takže tam bychom již dostali nějakou představu třeba o aktuálních výsledcích. Problém ovšem může být s objektivitou tohoto papírového pohledu. Také by se mohlo zdát, že všechno stojí a padá na objektu pedagogické činnosti, tedy na žákyních a žácích. Což nemusí být automaticky pravda, i když to tak na první pohled vypadá. Vždyť můžeme stále znovu a snad docela oprávněně opakovat, že žák má být pozorný, zodpovědný, pečlivý… Atd.
Nebudu dále obcházet kolem horké kaše. Proč soudím, že základní problém je především právě v učitelích, nikoli bezprostředně a zrovna jenom a především v samotných žácích? Samozřejmě všichni asi slušně ze zkušenosti víme, že něco leze do našich hlav jako poznatky líp a něco hůř. Je-li ovšem angažována naše pozornost, spolu se vzbuzeným zájmem (lze-li?), potom to, co odolávalo našemu porozumění, snad se zmíněnými předpoklady rychleji zvládáme a v přiměřenější míře absorbujeme. A naše pozornost je okamžitě bdělejší, jsou-li ve hře další faktory. Řekněme že mezilidské. Že třeba někdo, na kom nám záleží, napjatě čeká, zda přijdeme na to, kde a jak „uhodit hřebík na hlavičku“. Jinak řečeno: všechno má najednou jiné „parametry“, cítíme-li současně kolem sebe bezprostřední zájem na tom, zda se nám nad tím zapeklitým problémem „zadaří“. Kromě těch výlučně poznávacích elementů se pak zřejmě stávají součástí atmosféry řešení doprovodné faktory emoční. (Zatím jsme do tohoto experimentu netahali školu, že? Ani platové otázky učitelstva!)
Učitel(ka) má v první řadě něčemu podle osnov naučit. To jistě „za prvé“. Někomu z žáků může stačit otázky jen naťuknout. Pro přístup k určitému učivu býváme někdy „natvrdlejší“. Co pak? Navíc je tu zcela jedinečně k dispozici Wikipedia. (Jenže jsou tu také okamžitě nemálo možná lákavější rozmanité hry na počítači, že?) — Pochopitelně vyučující musí sám nejen své učivo ovládat; musí současně znát jeho možná úskalí. Musí odborně vědět, jakými racionálními cestami usnadnit osvojení učiva. Musí zaujmout svým přístupem k učivu. To není vůbec samozřejmé.
Trochu přihořívá. Ale pořád nejsme na pravé stopě! (Nechci to případné další zjištění protahovat. Ale ještě maličko odbočím.)
Vzpomínám si na velmi dávné časy. V septimě jsme tehdy měli zařazen jako nový předmět biologii. Také vyučující profesor měl být pro tu výuku nový, nám dosud neznámý. Hned poprvé, když přišel, trochu se s námi zkoušel seznámit. A potom vyprávěl. Jako kdyby nás chtěl jen pobavit. Ale byl to úvod do té nám nové biologie. Vycítil-li, že něco je v tom výkladu ne dost srozumitelné, okamžitě měl snahu přiblížit ten námět jinak. I případnými dotazy mezi námi. Takže nás poměrně brzy všechny znal. A věděl, co lze očekávat za znalosti, kdyby nás měl zkoušet „na stupínku“ (či u tabule, jak se tehdy také říkalo). Kupodivu u té tabule pořád nezačal zkoušet. Když jsme se později opatrně zeptali, kdy se bude psát kontrolní test, když nás pořád jednotlivě u tabule nezkouší, s úsměvem tu otázku odbyl. Otázkou. Zda si myslíme, že on ještě neví, co v komkoliv z nás za známku již klíčí? A jen tak, jako kdyby to ani nebylo ve výuce, začal nám zadávat několika studentům střídavě pár otázek k přednášené látce, jakoby jen tak, mezi vlastním výkladem. A potom, jakoby jen pro sebe, ale s očima vždy směrem k tomu, o koho se zrovna jednalo, těm několika studentům, co byli předtím jakoby vyvoláni k doplnění či ke komentáři, velmi přátelsky dodával (podle okolností), že by se zřejmě neměl zlobit třeba J. P., že asi vypadá na jedničkáře v tomto předmětu, anebo A. B., ten že vypadá spíše na chvalitebnou, co on na to? A my byli u vytržení, jak přesně nás měl již za nějaké možná tři týdny „ocejchované“. I ti mezi námi, kteří se předtím zmiňovali o tom, že biologii „zabalí“, protože se hodlají již orientovat spíše na své další zaměření po maturitě, na tu výuku se pokaždé již předem těšili… Neptejte se, kde to bylo. Ani kdy. Jako by to bylo v pohádce. Protože takhle dnes málokdo učí. (Ten náš tehdejší středoškolský profesor biologie se jmenoval Vlk a příští rok tomu již bude 70 let, co nás učil. Zbyla nás pamětníků již jen zanedbatelná hrstka. - Takže už mohu přejít k poslednímu odstavci.)
Dnešní škola potřebuje nejvíc — vyučující, kteří mají své žáky rádi. Učitelky a učitele, kteří nejenže mají rádi svůj obor, ale zároveň mají láskyplný vztah k těm, jež zrovna učí. Protože ten vztah navodí přímo potřebu aspoň trochu ukázat, že i my žáci jsme si vědomi učitelovy pozornosti vůči nám. Takže věnujeme více péče přípravě na výuku v předmětu, v němž učí někdo, koho si hrozně moc vážíme… — (Ne že bych nevěděl, že je v učitelských sborech na I. nebo II. stupni, jak bývalo hodně dlouho zvykem říkat, někdy takový stav, že poměr mezi ženami a muži v pedagogickém sboru se mnohde blíží 9 : 1, což taky není dobře. Pokud jsou na některé základní škole dva muži, jeden bude ředitel, a ten druhý školník, že? A neříkejme si nic o učitelských platech. Ani o tom, jakou práci mnozí pedagogové odvádějí… Že s učiteli, kteří by měli pozitivní vztah ke svým žákům, by se zvedla celková úroveň výsledků té výuky, je zřejmé. A potom je na místě také se odpovědně zabývat tím, že bez přiměřeného místa uděleného na všech stupních povinné školní docházky matematice a práci s počítači, bude to stále v naší společnosti skřípět. A to jsme si nic neřekli o morálních aspektech v praktickém provozu škol. Ale ministerstvo [MŠMT] by rovněž nemělo trvale zapomínat, že každý kvalitní mladý člověk nebude optimálně chtít být „kantorem“ jen proto, že je to záslužné – a snad i přitažlivé – povolání; když také chlebem živ je člověk…)
Vytisknout9.7. 2015 / Petr Soukup
Na konci školního roku proběhla médii výbušná zpráva o tom, že čeští žáci (9. ročník ZŠ a 3. ročník SŠ) téměř nic neumí, alespoň dle testování České školní inspekce (ČŠI): uspěla jen pětina žáků ZŠ a čtvrtina SŠ. Ústřední školní insp...