29. 6. 2015
Tisková zpráva
Je třeba vzít na vědomí statistiku Centra pro průzkum evropské ekonomiky, kde se uvádí, že v roce 2012 přistěhovalci v německém veřejném rozpočtu vytvořili přebytek ve výši 22 miliard eur.
Diskuse kolem kvót rozbouřila vášnivou debatu ve společnosti, ale i na levici, která je rovněž rozpolcená. Jedna půlka kvóty odmítá, druhá je stejně zarputile hájí.
Problém s imigranty je důsledkem krachu mezinárodní politiky „vývozu“ demokracie, kdy USA i země EU svými aktivitami odstranili vlády Libye, Iráku, Egypta, Afghánistánu, aniž by uspokojivě nalezli řešení otázku, kdo tam bude vládnout poté. Obdobné je to v případu Sýrie, kde probíhá destruktivní občanská válka, aktivně podporovaná USA i některými státy NATO. Bláhově si vlády některých západních zemí myslely, že stačí odstranit „padouchy“ a demokracie se ustaví sama od sebe. To byl však velký omyl, protože, tamní společnosti nebyly připraveny na demokracii přivezenou k nim na tancích. K zodpovědnosti za vzniklý chaos by se měli přihlásit politici, jejichž špatné rozhodnutí mohlo být ovlivněno ziskuchtivými zbrojařskými společnostmi. Z tohoto chaosu pak vzešly ty nejhorší síly, jako je např. Islámský stát. Demokracii na bodácích nelze vyvážet. Nyní tamní obyvatelstvo trpí materiálním nedostatkem, hladem a strachem a mnozí i nadále umírají v ozbrojených konfliktech. Zdůrazňujeme, že za tento stav jsou odpovědny USA i NATO, tudíž i my, protože jsme proti tomu nic neudělali a naopak na některých operacích jsme se i podíleli, i když menším dílem.
Situace s kvótami v EU připomíná tu, když hosté restaurace dojedli a po výzvě, aby zaplatili, ukazují jeden na druhého, že on snědl nejvíc a měl by taky vše zaplatit. Bohaté země jako Německo žádají solidaritu chudších zemí s bohatšími, aby se podělili o imigranty a náklady na jejich pomoc. To samozřejmě není překvapující, pokud si uvědomíme, že za poslední rok přibylo v Německu 700 000 přistěhovalců a celkem jich tam tedy žije již téměř 10 miliónů, včetně lidí, kteří přišli z východní Evropy. Současně je třeba vzít na vědomí statistiku Centra pro průzkum evropské ekonomiky, kde se uvádí, že v roce 2012 přistěhovalci v německém veřejném rozpočtu vytvořili přebytek ve výši 22 miliard eur.
To znamená, že každý přistěhovalec na daních a sociálním zabezpečení přispěl v průměru o 3 300 eur více, než vyčerpal. Je třeba vzít na vědomí statistiku OECD, z níž vyplývá, že na daních a sociálním zabezpečení zaplatí imigranti více, než vyčerpají, a pro ekonomiku tedy mohou být obecně přínosem. To ovšem neznamená, že bychom současně ignorovat problémy, které jiní běženci objektivně vytvářejí.
USA tuto situaci ignorují a profitují z faktu, že pašerácké bárky s utečenci stěží doplují do Itálie, natož aby dopluly do slunné Kalifornie. Na druhé straně je třeba uznat, že se USA potýkají s desítkami miliónů přistěhovalců, především z Mexika a s integrací utečenců mají bohaté (ne vždy úspěšné) zkušenosti, o níž by se mohly podělit s Evropany.
Kvóty fakticky nic neřeší a ignorují pravidla schengenského prostoru. Přijmeme-li imigranty na základě kvót, nic je nebude držet v ČR, do které ani neměli namířeno. Pro naprostou většinu běženců je Česká republika jen tranzitní zemí a přejí si dostat se do ekonomicky silných zemí, jako je třeba Německo a díky schengenské svobodě pohybu jim v tom nikdo nebude moci zabránit. V těchto cílových zemích může díky velkým vlnám imigrantů dojít k závažným sociálním otřesům a k posílení tamní extrémní pravice, což se nám může v integrované Evropě později vrátit jako bumerang. Záměr rozdělit mezi země uprchlíky i náklady na pomoc pro ně je sice logické a solidární, ale učinit tak prostřednictvím kvót je nejen necitlivé, ale především zcela nefunkční, což je fatální trhlinou tohoto plánu.
Zatímco se však země EU dohadují o kvótách, lidé stále umírají. Musíme si přiznat, že naše společnost drtivě kvóty odmítá. A nemáme se čemu divit, asociální pravicové vlády a neoliberalismus s nimi spojený, dokázali z lidí udělat individua hledící si pouze svého zisku s nezájmem o jiné v nouzi, které vnímají jako břemeno pro sociální rozpočet státu nebo jako lacinou pracovní sílu, která by jim mohla konkurovat či jako něco tak bytostně cizího, že z toho čiší iracionální strach. Neoliberalismus mezilidskou solidaritu zdeformoval. Je třeba si rovněž přiznat, že Češi nejsou morálně ani hodnotově na příchod velkého počtu imigrantů připraveni. Důvody jsou dané i naší historií. Neměli jsme dosud ve větší míře možnost se naučit žít dlouhodobě s občany ze vzdálených zemí (s jistou výjimkou Vietnamců), neboť nemáme ani koloniální minulost, ani jsme nebyli účastníky západoevropského hospodářského zázraku z 60. let. Nemáme tedy se soužitím s imigranty vůbec žádnou zkušenost. A naopak máme strach a předsudky. Národy se učí žít s jinými etniky po generace. Nás to teprve čeká.
Přijetím kvót riskujeme, že se i v naší společnosti může ukázat fenomén, který známe zatím především z Francie, kde roste popularita ultranacionalistické strany Marine Le Pen, která s odkazem na imigranty rozdmýchává nenávist a xenofobii a vytváří tak živnou půdu i pro jisté fašizoidní názory. Ruku na srdce, naše společnost má k tomuto scénáři také jisté „vlohy“, důkazem je Tomio Okamura, i absurdní nenávist vůči Islámu v našich podmínkách, kde na muslimy a islám prakticky nenarazíte. Za tuto situaci nesou jistou vinu i média, která díky posedlosti sledovaností a senzacechtivostí se pohybují na velmi křehkém ledě etiky, kdy se zaměřují se na to, čeho se lidé obávají a nabízejí jim vykonstruovaný svět extrémních obrazů, které ovšem nemají nic společného s realitou. Z medií, kdysi hlídacího psa demokracie, se stal vlčák, který místo ochrany na demokracii štěká a straší ji, čímž posiluje všeobecnou nejistotu ve společnosti. Kromě toho, že na imigranty není připravena naše společnost, ani Česká republika není na přijetí většího množství imigrantů absolutně připravena. Nemáme totiž zpracovanou koncepci imigrační politiky ani zákonodárství přizpůsobené na masovou imigraci, nemáme dostatek kapacit na ubytování většího množství imigrantů, nemáme zajištěné školy pro jejich děti.
Nicméně i přes nebezpečí negativní reakce obyvatelstva vůči imigrantům, které jim v Evropě hrozí a vysoké náklady na jejich integraci, jsme kvůli spoluodpovědnosti za situaci v jejich rodných zemích povinni běžence ochránit od smrti na mořském dně, která již potkala tisíce lidí, kterým nebyla poskytnuta patřičná pomoc. Nezapomínejme, že lidský život má nevyčíslitelnou hodnotu.
Je nezpochybnitelné, že kvóty nejen nic neřeší, ale naopak mohou situaci ještě více zkomplikovat. To však neznamená, že bychom měli strkat hlavu do písku, zavírat oči, obracet se zády k potřebě nabídnout nejvíce postiženým pomoc, která bude odpovídat možnostem našeho státu a jeho omezené ekonomické základně. Vláda proto musí objektivně posoudit schopnosti státu a stanovit počet utečenců, které dobrovolně přijmeme a za které budeme zodpovědní. Nesmíme dopustit ghettizaci imigrantů, jako se tomu stalo v některých západních zemích, které své síly značně přecenily, utečencům nedokázaly dostatečně pomoci a nyní jsou tato ghetta zdrojem mnohých těžko řešitelných společenských problémů.
Nalézt nejpřijatelnější řešení vysokého přílivu běženců do Evropy bude nesnadné. Bude třeba nalézt vhodnou rovnováhu mezi principy odpovědnosti a solidarity. Především musíme pečlivě rozlišovat mezi azylanty, kteří utíkají před válkami, represemi a diskriminací, ze strachu o své životy a mezi ekonomickými migranty, kteří utíkají před bídou a od nemožnosti využít svého případného vzdělání a kvalifikace. Musíme upřednostňovat azylanty při poskytování pomoci, protože těžko můžeme někomu vyčítat, že se snaží uprchnout z míst, kde se střílí a bombarduje, a opustí svůj domov, aby si zachránil život. V případě ekonomických migrantů, kterým nehrozí bezprostřední ohrožení života, bychom si mohli vybírat koho přijmout, např. podle jejich dosaženého vzdělání. Je samozřejmě logické tyto lidi vracet do zemí jejich původu, ale pokud tam nevytvoříme prostředí, v němž by mohli relativně důstojně žít a pracovat, tak budou znovu utíkat do Evropy. Vidíme tady potřebu, aby USA a bohaté země EU, bývalé koloniální mocnosti, které jsou spoluodpovědné za destabilizaci regionů, z nichž imigranti prchají, významně investovaly do rekonstrukce těchto států. Je nutné tam vybudovat potřebnou infrastrukturu a zajistit podmínky pro jejich zapojení do mezinárodního obchodu, neboť jen charitou není možné tyto regiony dlouhodobě vyrvat ze spirálů chudoby, do níž by se nevyhnutelně jinak vrátily.
Dovolíme si shrnout: Je nutné, aby západní země vědomy si své spoluzodpovědnosti za rozvrácené země Blízkého Východu a Afriky, se daleko aktivněji zúčastnily boje proti teroristům z tzv.Islámského státu (IS). IS, ale i proti Al-Kajdě či její odnože, jakou je např.An-Nusra. Porazit je můžeme jen ve spolupráci s některými arabskými státy a s Iránem a současně bychom se měli podílet na úsilí o vytvoření podmínek pro obnovení mírumilovného soužití šiítů a sunnitů. Západ se musí aktivněji snažit ukončit válku v Sýrii, kterou pomohl rozdmýchat, a prosadit mírové řešení tamějších problémů. Stejně potřebné je zastavit válku v Jemenu i boje mezi znesvářenými kmeny v Libyi, kterou rozvrátily především útoky Aliance proti bývalému režimu Kaddáfího.
Musíme začít otevírat oči naší společnosti osvětou a porazit tak stále se rozšiřující xenofobii, předsudky a zcela iracionální strach. Demonstrovat proti imigrantům, tedy proti důsledkům špatné politiky a ne proti příčinám, považujeme za hloupé. Stát musí lidem, kteří prokáží právo na azyl jasně garantovat bezpečnost a pomoci zařadit se do běžného života. Ekonomické migranty můžeme po dohodě s vládami jejich zemí vracet do jejich domovů, ale současně je nutné, aby USA a EU zafinancovaly programy rekonstrukce a stabilizace. To znamená vytvořit takové podmínky, aby lidé ze své domoviny nemuseli dále utíkat. Obnáší to zajištění potravinové pomoci, zdravotní zabezpečení, a především bezpečí. Je to tak velký cíl, že jej může realizovat jen sjednocená Evropská unie, a to ve spolupráci s USA a s OSN.
Pokud situaci, kterou jsme pomohli vytvořit, nezačneme rychle řešit, můžeme za to zaplatit mnohem větší cenu, než si dnes dovedeme představit.
Mluvčí Doleva ČSSD: Jaroslav Foldyna, Jan Kavan a Lukáš Ulrych.
V Praze dne 29.června 2015
Vytisknout20.8. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb
Začněme dokonale naivní myšlenkou spolupráce. Začněme utopií. Kdyby polovina obyvatel České republiky dala denně do společné kasy jednu korunu, jednou měsíčně by se kasa nafoukla o 150 miliónů korun. Co se 150 milióny? Začít postupně vykupovat lidi z...