Jarmark marnosti plus podpásovka kvůli prachům

10. 6. 2015 / Štefan Švec

Bez ironie: je dobře, že se sjezd udál. Asociace vznikla z potřeby mladších autorů postavit literaturu na lepší místo ve společnosti, vrátit spisovatelskému řemeslu důstojnost, dodat slovu českého prozaika a básníka zase vážnost (a lepší honorář). To je správná motivace a dobrý cíl. Pětadvacet let od Listopadu už spisovatelé v aktivním věku netrpí nutně nechutí ke schůzování a kolektivnímu boji. To znamená, že jednou možná i něco zmůžou. Svolavatelům sjezdu se povedlo dostat na jedno místo v jeden čas spoustu lidí, kteří v současné literatuře opravdu něco znamenají.

Organizační úspěch se bohužel nepovedlo doplnit úspěchem obsahovým. Srovnáme-li prozatím zveřejněné referáty řečníků s projevy ze spisovatelského sjezdu roku 1967, sešup je zřejmý.

Připoutejte se, prosím

Asi nejsmutnější muselo být na sjezdu poslouchat příspěvek Petry Hůlové, nazvaný "Schopnost býti letadlem". Jedinou povedenou, byť nijak originální provokací mladé prozaičky je v něm důsledné používání generického ženského rodu místo mužského (mluví-li o spisovatelích obecně, nazývá je autorkami). Vedle toho už jen mnoha zmatenými slovy řekla, že spisovatel nemusí žít příkladným životem, že Václav Kahuda či Radka Denemarková píší angažované texty, že psát prózu znamená vciťovat se do různých postav a že nejvýznamnějším nástrojem literáta je jazyk. Jak mohutné myšlenkové soustředění musela asi Hůlová vynaložit, než odkryla tyto objevy! Nebo spíš "kontinenty", na něž má prozaik patřit coby "letadlo", protože má odstup nad hemžením doby. Ne, krtci by o letu spekulovat neměli.

To je Čechů slavné plémě

Nechme už ale Petru Hůlovou, každá konference má své slabé chvilky. Prozaik Tomáš Zmeškal se auditorium pokusil přesvědčit, že cizina vidí současný stav české literatury jako zlatý věk. To je při všeobecné oborové depresi příjemně kacířské tvrzení.

Důkazem je Zmeškalovi bohužel jen to, že v roce 2013 jeden německý časopis a v roce 2014 jeden americký server věnovaly po čísle právě české literatuře. Jaká výhra! Ani jeden z těch vysoce vznešených magazínů bohužel nezpůsobil to, že by se česká kniha ocitla na nějakém viditelném místě v kterémkoliv zahraničním knihkupectví. Že by dokázala rozhýbat jakoukoliv zahraniční (koneckonců stejně jako domácí) debatu. Že by se kdokoliv kdekoliv zajímal o to, co si o světě myslí český spisovatel. I sranda projekty jako Liberland nebo průšvihy jako Dovolená v Protektorátu mají v cizině ohlas, světová média jsou lačná po jakékoliv zajímavé zprávě, názoru nebo myšlence. Současné české písemnictví jim bohužel nenabízí nic.

Je příjemné, že se Tomáš Zmeškal pokusil narušit do sebe zacyklené vnímání domácí literatury, nabídl jí pohled zvenku a snažil se zvednout jí morál. Papírové frčky a namlouvání si věhlasu v zahraničí, který neexistuje, ale vyvolají sebevědomí zase jen falešné. Česká literatura potřebuje institucionální podporu na zahraničních univerzitách, dotace překladů a kontakty s cizinou. To ale ví i Tomáš Zmeškal a naštěstí mluvil i o tom.

Škůdci české kultury?

Nejhloub klesl Sjezd při vystoupení Martina Vopěnky. Vopěnka je šéf Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Rozmluvil se nejprve o tom, že on sám se cítí být spisovatelem a rád by víc psal, avšak bohužel musí s odporem vydělávat velké peníze. Pěkně vypočetl, že z prodeje svých knih se současný český literát uživit nemůže. A pak navrhl, aby se finanční situace literatury vyřešila tím, že by se v knihovnách platilo za každou půjčenou knížku po dvoukoruně.

O návrhu se od té doby mezi spisovatelstvem živě diskutuje. Probírá se jako "zajímavý", "realizovatelný" a "chytrý". Ano, chytrý je, jenom trochu jinak. Vopěnka zamával literátům před očima vějičkou 100 milionů korun ročně a zastavil jim mozky.

Šéf svazu knihkupců a nakladatelů nemá knihovny rád z principu. Berou mu kšefty. Česká republika má nejhustší síť knihoven v Evropě a nejspíš i na světě. A lidi do těch knihoven chodí. Vezměte si, jak to musí takového šéfa svazu knižních podnikatelů štvát, že si lidi můžou někde číst mýrnyx týrnyx skoro zadarmo. Tak se pokusí vrazit knihovnám nůž do zad.

České knihovny jsou dědictví, na které můžeme být pyšní. Hrají nezanedbatelnou roli v tom, že Češi a Moravané jsou největšími čtenáři Evropy. Vopěnka nenápadně spisovatelům zatajil jednoduchou pravdu, že v civilizovaných zemích už příjmy literátů zdaleka nepocházejí jen z prodeje knih. Spisovatelům se platí za články v novinách, za čtení, debaty a autogramiády, za to, že se vyjadřují veřejně. Motorem pohybu, který spisovatele přivede až k veřejné a slušně zajištěné existenci, můžou být právě knihovny, pokud se o ně budeme dobře starat. Nakladatelé a knihkupci to nedokážou, i kdyby se vnitřně cítili být samými Shakespeary.

Vopěnka slíbil 100 milionů korun. Jako podnikatel dobře ví, že po zavedení dvoukorunového poplatku by počet výpůjček klesl o desítky procent. Psychologická hranice mezi nulou korun a dvěma korunami je větší než mezi dvoukorunou a dvackou. O žádných 100 milionů by tedy nešlo, půjčovalo by se méně. A především - knihovny, které žijí ze zpozdného, by s poklesem výpůjček o velkou část příjmů z něj přišly. Kupovaly by méně knih, méně by se do nich chodilo, začaly by se zavírat. Vopěnkův návrh, zvlášť s přihlédnutím k lobby, kterou zastupuje, se nedá označit jinak než jako podpásový. Snaží se vrazit klín mezi spisovatele a jejich nejpřirozenější čtenářské prostředí. Jestli bude Asociace spisovatelů jeho návrh někdy prosazovat, bude jasné, že hamižnost jejím členům znemožnila dohlédnout dál než do spolkové pokladničky. Mohli by si pak hrdě připnout medaili "Škodím české kultuře".

Zůstává samozřejmě otázka, kde peníze na podporu literatury vzít. Martin Vopěnka jaksi mimoděk pominul návrh, osvědčený z ciziny, aby na zvláštní literární fond odcházela drobná částka z každé prodané, nikoliv tedy půjčené knihy. Co vy na to, knihkupci a nakladatelé? Ano, dalo by se uvažovat i o knihovnách, ostatně v Británii to funguje. Ale stejně jako se nedá v ČR adaptovat britský systém školství a soudnictví, nejde sem převádět ani systém půjčování knih. Snad by se dalo uvažovat o části ze zpozdného, případně o poplatku z průkazky. Poplatek za výpůjčku je ale smrtící a čuňácká zbraň proti knihovnám. Koruna z prodané knihy proti tomu knihkupce neohrozí.

Vyvolení

Na pódiu pražského sjezdu zazněly i projevy poctivé a zajímavé. Karel Piorecký během bloku o poezii nadnesl tezi, že velká osobnost kritického intelektuála už dnes nic nezmůže. Organizace má větší slovo, což je pro Pioreckého důvod, proč vítá vznik Asociace spisovatelů.

Pioreckému tu zakryla obzor tuzemská masa miniosobností. Snadným vyvrácením jeho dojmu je prostý fakt, že v cizině velké kritické osobnosti existují a jejich hlas je slyšet. Nemusí jít jen o filozofy, jako jsou Žižek či Chomsky, dokonce i literáti nacházejí prostor a publikum a ovlivňují veřejné dění – od Rushdieho po Houellebecqa.

Dál se Piorecký věnoval obraně literatury před neumětely. Pisálci „bez nejmenší kompetence“ mu zaplevelují literární prostor a relativizují skutečné kulturní hodnoty. Připomeňme, že sama Asociace spisovatelů si už vysloužila nejeden kopanec za skutečné či domnělé elitářství, neboť se vědomě rozhodla nebýt organizací pro každého, kdo udrží tužku. Zda je to dobře, či zle, ukáže teprve čas. Společenství „vyvolených“, „kompetentních“ či „umělecky ověřených“ to nicméně v téhle zemi neměla nikdy snadné a vždycky se kolem nic našlo dost talentů, které s nimi nechtěly mít nic společného.

Proč nás nikdo neposlouchá?

Velká část referátů napříč generacemi se věnovala tomu, že hlas spisovatelů není slyšet. Matador Jiří Kratochvil si posteskl, že od listopadu 89 u nás nevznikl velký román, srovnatelný s díly 60. let. Doporučil bubnovat na odpor proti tmě přicházející (nejen) z Ruska.

Mladý předseda Asociace Jan Němec se v zahajujícím projevu věnoval chronické bezmoci literatury naplno. Pokusil se popsat její příčiny vnější, ale upřímně a jasně se obrátil i dovnitř spisovatelského společenství. „Co když jsme bezmocní hlavně proto, že jsme už dlouho neudělali nic, na co bychom mohli být hrdí a co by nás posílilo?“ zeptal se a tahle otázka zůstala jednou z nejdůležitějších položených.

Proto

Milan Uhde v jedné z dalších opravdu dobrých řečí připomněl projevy ze sjezdu dosud posledního, z roku 1967. „Milan Kundera tam tváří v tvář delegaci komunistické strany řekl, že kdo násilně zasahuje proti národní kultuře, ukládá národu o existenci. Ivan Klíma srovnal cenzuru před oběma světovými válkami s její soudobou podobou, zhodnotil ji jako zhoršenou a dospěl k závěru, že sama její existence je zhoubná. Ludvík Vaculík vyčetl komunistické straně a vládě, že si neporadila s žádnou lidskou ani politickou otázkou, ačkoli to bylo její povinností. Pavel Kohout na podnět Alexandra Klimenta přečetl dopis Alexandra Isajeviče Solženicyna, drtivou obžalobu poměrů v Sovětském svazu, a sjezd se tak s utlačovaným ruským kolegou fakticky solidarizoval.“

Z tohoto Uhdeho výčtu už je jasno. Všichni víme, jak důležitou společenskou událostí spisovatelský sjezd z roku 1967 byl. Proč jí ten letošní není? Jaký je hlavní rozdíl mezi tématy a dosahem obou akcí? Jde o rozdíl mezi nesvobodou a svobodou?

Ne, je to jinak. Na sjezdu roku 1967 řešili spisovatelé společnost a říkali o ní věci, které před nimi ještě nikdo neřekl. Proto je společnost poslouchala. Na sjezdu roku 2015 spisovatelé řeší sami sebe a říkají o literatuře věci, které předtím zazněly už mockrát. Proto někdy nezajímají už ani jiné literáty.

Bez ohledu na tento neveselý fakt je ale dobře, že sjezd byl. Do pera se vnucuje nablblé přirovnání k prvnímu sexu, který také nebývá vždy uspokojivý, spíš nesmělý a trochu hloupý. Přesto ale může být příslibem lepších věcí příštích. Spisovatelé znovu nabírají naději. Dopřejme jejich kolektivnímu styku důvěru a sledujme ho se sympatií a zájmem.

Disclaimer: Autor nemá žádné vazby na knihovny kromě té, že si tam jeho syn půjčuje komiksy. K vystoupení na Sjezdu spisovatelů dostal pozvánku jako náhradník vypadlého řečníka, ale s lítostí odmítl pro nedostatek času. Nezná všechny přednesené příspěvky a může se dočkat toho, že některé z nich byly brilantní. Bude za to rád.

Vytisknout