Projev věnovaný padlým sovětským vojákům. Státnický projev...

Německý prezident Gauck k 70. výročí konce války

9. 6. 2015

Pozítří to bude již sedmdesát let, co skončila Druhá světová válka v Evropě - onen vražedný teror, který vyšel z Německa. Skončila válka, která zdevastovala náš kontinent, ve kterém byli židé Evropy zavražděni, během které zemřely miliony vojáků a civilistů, v důsledku které byly v mnoha zemích vyhnány miliony ze svých domovů, výsledkem bylo rozdělení Evropy, v samém středu i Německa, celkem na polovinu století.

Tato válka skončila teprve tehdy, až západní spojenci a Sovětský svaz donutili Německo ke kapitulaci a tím i nás Němce osvobodili od nacistické diktatury. My, pohrobci tohoto Německa, máme všechny důvody být za tento obětavý, nezištný boje našich bývalých protivníků na Východě i Západě vděčni. Umožnil nám, že můžeme žít dnes v Německu svobodně a důstojně. Kdo by nebyl za to vděčný?

Tady v zámku Holte-Stukenbrock, jsme si v této hodině vzpomněli na jeden z největších zločinů této války: miliony vojáků Rudé armády přišlo o život v německého zajetí - bídně umírali na různé nemoci, hynuli hlady, byli vražděni. Miliony válečných zajatců, kteří byli podle mezinárodního práva a dohod pod ochranou německého wehrmachtu.

Byli nuceni účastnit se dlouhých pochodů, byli transportování v nekrytých nákladních vagonech, přicházeli do tak zvaných sběrných, internačních táborů, kde na začátku nebylo prakticky vůbec nic - žádné ubytování, nedostatek potravin, kde nebylo žádné sanitární zařízení, žádná lékařská péče, nic. Museli si kopat díry v zemi, vybudovat provizorní chatrče. Byli zoufalí, snažili se nějak přežít. Pak byli nuceni ve velkých počtech k pracovnímu nasazení, které vzhledem k jejich oslabení a hladu, nebyli často schopni přežít.

Několik set metrů odtud byl válečný zajatecký tábor "Stalag 326 Senne". Bylo zde více než 310 000 válečných zajatců. Velmi mnoho z nich zde tragicky zemřelo, z nich desetitisíce jsou zde pohřbeni.

Co nám říkají čísla? Málo - a přesto nám poskytují informace, umožňují nám alespoň představu o hrůzách a nelítostném zacházení, kterým trpěli v německém zajetí sovětští vojáci. Musíme dnes vycházet z toho, že z více než 5,3 milionů sovětských válečných zajatců zahynula více než polovina. Miliony osudů, miliony jmen, miliony životních příběhů. Byli to Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Kyrgyzové, Gruzínci, Uzbeci, Kazaši, Turkmeni, vojáci ze všech národů, které v té době patřily k Sovětskému svazu.

(Poznámka překladatele: Nacionální socialismus, národní socialismus, nacismus jsou tři názvy pro jednu stejnou ideologii. Nacionální (národní) socialismus je jistým typem či formou fašismu, která byla státní ideologií v Hitlerově Německu v letech 1933 – 1945.)

Podíváme-li se na to, co se stalo se západními spojeneckými válečnými zajatci, z nichž asi tři procenta zemřela v zajetí, pak vidíme obrovský rozdíl: Na rozdíl od Západu byla válka na Východě nacistickým režimem od počátku plánována jako ideologická vyhlazovací válka - a také podle tohoto pravidla i realizována, vzpomeňme například na hrozná léta obléhání Leningradu, s cílem vyhladovění milionového města. Vzpomeňme na brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu ve všech okupovaných zemích, ale zvláště v Sovětském svazu. Toto bylo realizováno vědomě a úmyslně a na výslovný rozkaz Adolfa Hitlera. Wehrmacht tyto příkazy ochotně plnil. Byl to šéf generálního štábu Halder, který to formuloval v květnu 1941: 

"Musíme ustoupit od stanoviska vojenského kamarádství. Komunista není předtím žádným kamarádem a potom také žádným kamarádem". 

Podle toho by se mělo se zajatci nakládat, a to je mezi národy bývalého Sovětského svazu až dodnes nesmazatelně v paměti.

Když Sovětský svaz na samém počátku války vyhlásil, že má zájem o uzavření dohody prostřednictvím Červeného kříže s Německou říší o zacházení s válečnými zajatci, Hitler to briskně odmítl a postaral se o to, že se jeho odmítnutí dostalo v milionech letáků také k jeho vojákům. Neboť měl svůj cíl, a ten byl jednoznačný: žádný německý voják neměl uvěřit tom, že by mohl vůbec někdy přežít v sovětském zajetí. Všichni měli bojovat do posledního dechu a za žádných okolností se nevzdávat. Osud těch jeho vojáků, kteří byli přesto zajati, byl nejvyššímu veliteli zcela lhostejný.

Teď se podíváme na druhou stranu. Na druhé straně nadekretoval Stalin: Pokud bude zajat sovětský voják, znamená to, že nebojoval až do konce, znamená to, že jakoby dezertoval, takže je nějakým zrádcem. Proto čekaly na konci války na spoustu propuštěných sovětských válečných zajatců v "domově" sovětských válečných zajatců nové tábory, a často dokonce smrt. Můžeme jen tušit, kolik matek, kolik manželek, stejně tak jako mnoho nevěst, kolik dětí marně čekalo po válce; a také, jak těžké to pro ně bylo vzpomínat na své zesnulé.

Jako Němci se ptáme nejprve na německé viny a zodpovědnost. A proto je třeba zachovat v paměti, že miliony těch, kteří zemřeli v rámci odpovědnosti německého wehrmachtu, představují jeden z největších německých zločinů druhé světové války. Mnozí z nich si to nechtěli po válce ještě na velmi dlouhou dobu připustit. Ale nejpozději dnes víme: také wehrmacht je vinen závažnými a zvláště těžkými zločiny.

Z různých důvodů nebyl tento příšerný osud sovětských válečných zajatců v Německu nikdy přiměřeně vnímán – zůstal ve stínu vzpomínek. To může mít něco do činění s tím, že Němci v prvních letech po válce vzpomínali na jejich vlastní oběti a pohřešované, a také na válečné zajatce, kteří byli z části zadržováni v Sovětském svazu až do roku 1955.

To může být jistě podmíněno i tím, že hrůzy dobytí východního Německa Rudou armádou mnoha Němcům překrylo pohled na vlastní vinu. Ti, kteří to nechtěli vidět, a nechtěli si vzpomenout na to, jak to vlastně bylo, se později utvrzovali ve svém přesvědčení vzhledem k pozdější okupaci a rozpínavosti Sovětského svazu a také vzhledem k zřízení komunistické diktatury, bezpráví, nesvobody a útlaku v Sověty obsazené zóně Německa. V NDR se sice vzpomínalo na hrdinný sovětský bratrský národ, ale oficiálně předepsaný hrdinský mýtus poskytoval na druhé straně jen malý prostor pro empatii s těmi, kteří jako váleční zajatci v Německu nebyli žádnými zářivými vítězi, nýbrž obětmi zbavenými všech práv, poraženými.

V pozdějších letech se v západním Německu, a také ve sjednoceném Německu, vzpomínky na genocidu Židů a stud za jiné zločiny začaly jednoduše řečeno překrývat.

Přitom jsou však zločiny nacionálního socialismu hluboce propojeny. Všechny mají shodné kořeny: Vycházejí z představy, že také mezi lidmi platí pouze právo silnějšího, a že ten silnější má právo rozhodovat o právu na život těch druhých, o hodnotě, o bezcennosti jejich života. Tak byli Židé, stejně tak jako Sintové a Romové vyčleněni, poníženi, zavražděni, potom i zdravotně postižení nebo homosexuálové. Tak byly potom také národy na východě hanobeny jako "nižší", což mělo být důvodem jednat s nimi bez ohledu na humanitu a lidská práva, a to bez ohledu na pravidla mezinárodního a válečného práva.

V protokolu z návštěvy zajateckého tábora ministrem propagandy Goebbelsem zaznamenal vládní úředník:

"Účelem cesty mělo být [...] ve filmovém týdeníku ukázané podlidi předvést i v přírodě. [...]

Cesta nepřinesla potud požadovaný výsledek, jakož tím, že zajatci byli téměř všichni Bělorusové, a proto měli v průměru docela lidský vzhled. [...]

Dostávají velmi málo stravy a nemají ve dne ani v noci žádnou ochranu před povětrnostními vlivy. Podle mého názoru, tak jako tak za tito zajatci za drátěným plotem chcípnou. [...]"

Hybris, velikášství, nadřazenost, cynismus: to jsou znaky nacistické ideologie a skutečně nacistické zločinecké praxe.

(Poznámka překladatele, Wikipedie: Hybris: řecky navenek projevovanou pýcha, domýšlivost a arogance, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost.)

Přitom je otřesné pozorovat, že v tak krátké době se obyčejní muži a ženy, jakmile byli jednou touto ideologií otráveni, stávali komplici praxe útlaku a někteří se dokonce mohli stát i bezohlednými otrokáři a vrahy.

Stojíme tu a připomínáme si tuto barbarskou nespravedlnost a porušování všech pravidel civilizace. Pamatujeme si ve jménu lidskosti, ve jménu rovnosti a důstojnosti, ke které patří bez rozdílu vše, co nese lidskou tvář. Ve jménu lidských práv, která jsou pro nás zavazující, která nás vedou a na jejichž platnosti stavíme, proto jsme právě tady.

Sešli jsme se na místě, kde na první pohled téměř nic nepřipomíná rozsah toho, proč jsme tady. Pamětní kameny značí řady hrobů, které jsou již dlouho zarostlé trávou. Zdá se, že uplynulý čas smetl téměř každou viditelnou a hmatatelnou připomínkou toho, co zde kdysi způsobili lidé lidem.

Tak jako my zde, v zámku Holte-Stukenbrock, kde se snažíme, aby naše vzpomínky a naše historická paměť nám pomohla na travnaté ploše rozpoznat místo hrůzy pro statisíce lidí, tak to i celkově vypadá se vzpomínkami na prošlá utrpení: Co by mělo být odváto beze stop, to oživíme v naší paměti. Alespoň v našich myslích se má v obrysu znovu objevit, jaká zde byla hrozné realita, co nám fotografie, statistika, kartotéky, příběhy, svědectví nezvratně sdělují: To se tu stalo, uprostřed Německa. A to se nestalo jen tak nějak. To bylo “provedeno“, to bylo "spácháno", podle plánu a se zlým úmyslem a věčně to bude nepochopitelné. Lidmi, s nimiž sdílíme jazyk, původ a národnost, lidmi, jejichž zločiny jsou dnes součástí naší historie.

Musíme napnout naší vůli, aby vydržela pravdu, aby ne vždy nedobrovolně myslela: to nemůže být pravda, to, co se stalo ve "Stalag 326" a na stovkách dalších míst po celém Německu, bylo vůbec způsobeno lidmi - a k čemu zde ve skutečnosti došlo.

Ale musíme nejen namáhat svou mysl, nejen aktivovat naši představivost a rozšiřovat své historické vědomosti. Musíme - nejprve a v neposlední řadě - naše srdce a naše duše otevřít tomu, čemu jsme takřka nechtěli uvěřit. Jde o skutečnou empatii, naše opravdu dojemné, vnitřní bytí, naše srdce, naše duše.

Děkuji dnes zcela výslovně všem, kteří pracovali v minulých letech a desetiletích pro takovéto vždy nové zvyšování informovanosti a empatie. Byli to angažovaní dobrovolníci, kteří vyhledávali a udržovali paměťové stopy.

Aby tyto vzpomínky nezvadly, byla pro tento účel založena iniciativa "Květiny pro Stukenbrock“. Tato iniciativa díky neúnavné, zejména dobrovolné iniciativě vedla k založení dokumentačního centra. Existuje příkladně angažovaný podpůrný spolek, prohlídky s průvodcem a výstavy. Příbuzní obětí, kteří přicházejí z daleka a hledají stopy vzpomínek na své otce a dědy, o ně je zde láskyplně postaráno a jsou také doprovázeni.

Jeden z těch, který zde byl jako zajatec, je Leo Frankfurt, který je zde a také k nám ještě promluví. Dojímá mě, že jste tady, pane Frankfurte. Je to od vás něco jako milostivý dar, to nás zahanbuje a současně nás to činí šťastnými. Děkuji!

A také jsou mezi námi rodinní příslušníci Basanovovy rodiny, jejichž otec, tchán a prastrýc Bashan Erdniev byl zde v táboře zajatcem a je zde pohřben. Právě jsme se zastavili na místě, na kterém si na svého otce vzpomenete. Také za to, že jste k nám přišli, milá rodino Basanova, děkuji a jsem velmi rád, že mne dnešního dne provázíte a jste mezi námi.

Mezi iniciativy, které projevují cenné angažmá, patří také historie - AG Gymnasia Schloss Holte-Stukenbrock. Jde zde Anna Franková a školu přesahující divadelní projekt. Všichni tito mladí lidé převzali úkol dále nést vzpomínky. Totéž platí i pro policejní školu, ve které jsou zde vzděláváni žáci policie, a kteří jsou si velmi dobře vědomi toho, jaká je historie tohoto místa. A dnes přišli i mladí vojáci Spolkové branné moci, pro které je historické vědomí samozřejmostí.

Byl a je, díky dobrovolným iniciativám zde a na jiných, podobných místech po celé naší zemi, tento tvrdošíjný, každodenní odporu proti zapomnění. To je dobře, to patří k naší kultuře. Tak jsou tu dnes také představitelé „Akce smíření pro mír“ (ASF), zástupci skupiny Proti zapomnění/pro demokracii a německo-ruského muzea Karlshorst. Vy a mnozí další, kteří zajištují nezištně vzpomínky a památky, právě vám dnes děkuji zcela výslovně. Pomáháte nám s tím, co stále ještě dobře 70 let po konci války představuje úkol: abychom osud sovětských válečných zajatců dostali z paměťového stínu.

Nedaleko odtud stojíme před prostranstvím, které přineslo smrt a zkázu, na kterém zněly výkřiky, kde sténání a nářek mučených těl a duší zůstane neviditelně zapsán.

To je jedno z míst, kde bolestivě a intenzivně pociťujeme, že mrtví pro živé představují závazek. Takže řekněme si dnes, sedmdesát let od skončení války, "ano" k tomuto závazku. Slibme si vzájemně, že jsme tu proto, abychom všem zajistili důstojný život v mírovém soužití a chránili jej.

Projev Joachima Gaucka v němčině ZDE

Vytisknout