Rozhovor s ředitelem Masarykova onkologického ústavu a senátorem Janem Žaloudíkem

Zdravotnictví v ČR je stabilní. Jako ekosystém džungle...

9. 6. 2015 / Milan Mundier

Pane profesore, je podle Vás správné, že byly zrušeny regulační poplatky ve zdravotnictví? A není trochu smutné, že některé vládní strany teď tohoto kroku upřímně litují?

V rámci programu sociální demokracie jsem několik let žil v přesvědčení, že chceme rušit poplatky u lékaře a zachovat platby za pobyt v nemocnici do 100 Kč s limitací na 30 dnů, podobně jako je to třeba v Německu. Na mém webu patrně tuto tezi naleznete ještě nyní.  Mělo to svoje racionální důvody a zčásti i skutečný regulační efekt v kontrole zbytečných dní hospitalizace navíc samotnými pacienty, aniž by ovšem utrpěli pacienti dlouhodobě léčení. Ostatně málokdo je v nemocnici rád, zejména jde-li o běžné choroby a úrazy. Pak rázem všechno bylo poněkud jinak a zrušily se šmahem i hospitalizační poplatky. Ani příliš nevím proč, asi že to bylo v danou chvíli administrativně i politicky jednodušší. Pokud jde o poplatky za pohotovost, mohli jsme více diskutovat a řešit způsoby, jak je diferencovat a bránit jejich zneužívání. Zda bude vůle a odvaha se celkově k poplatkům, ovšem i různým doplatkům a příplatkům, vrátit a rozklíčovat, zda jsou férové, zdůvodněné či potřebné, to vskutku nevím. V nejbližších letech bych to však nečekal. Je zde jakési poplatkové trauma z minulosti a mezitím si namlouváme při četných neprůhledných doplatcích a příplatcích bezplatnou zdravotní péči jen z báze veřejného zdravotního pojištění. Žít lze s poplatky, doplatky, příplatky i úplatky, lépe bez nich, ale nemělo by se žít v naivním snění nebo v horším případě ve lži. 

Nemáte někdy pocit, že mluví-li většina našich politiků o zásadních změnách ve zdravotnictví, skončí nakonec u diskuse o regulačních poplatcích? Lze to podle Vás vnímat jako akutní nedostatek nápadů?

Ano ten pocit jsem měl celých sedm let, média debaty o poplatcích přímo milovala a dosud se k nim rády vracejí. Byl jsem na to už alergický. Při občasných diskusích s novináři na jakékoli nosnější téma jsem nepochyboval, že řeč se zvrátí opět na poplatky. Vše ostatní bylo asi příliš složité, neznělé, nezajímavé. Ještě snad to občas přebily na chvíli otravy metylalkoholem, které se zdravotnictvím vlastně nesouvisely. 

Někteří lidé zastávají názor, že se české zdravotnictví bez výrazných změn v budoucnu neobejde. Řekněme, že byste se stal ministrem zdravotnictví. Jaké změny byste ve svém rezortu prosazoval především?

Moje ministrování nehrozilo ani nehrozí, takže jde o velmi hypotetickou otázku. S vědomím, že každý ministr upadne do spousty operativní a nekoncepční politické i provozní agendy, kterou ani neočekával, bych radil provést jakousi mentální inventuru principů, na kterých naše zdravotnictví stojí a koná, včetně onoho chaosu pravidel. Myslím, že je třeba odplevelovat naši zdravotní legislativu a zjednodušovat pravidla. Ostatně ona kritizovaná netransparence není už nyní ani tak zamýšlená či darebná, ale je to prostě produkt zaplevelení případně změti podrostu a porostu, jaký známe z divočiny, zvláště v bující prosperitě džungle. Málo se hovoří o principech a pravidlech, zbytečně mnoho o nahodilých dotacích a kompenzacích toho či onoho. Sedm let jsme ostatně ztratili debatou o poplatcích, které obnášely jen 1 - 2 % celkového objemu financí ve zdravotnictví. Mechanismy platné pro užívání oněch 98 - 99 % nás i média zajímaly jakoby méně. Snaha o postupnou nápravu nyní zaznívá z pojmů jako re-start, takže re-startujeme.

Před časem se hodně mluvilo o léčbě diabetu pomocí kmenových buněk. Co si o tomto způsobu léčby, kteří někteří odborníci označují za neefektivní a zbytečně nákladný, myslíte Vy?

Nevím, máte-li na mysli pokus o léčbu zejména končetinových defektů, k nimž diabetes hojně přispívá, nebo experimentální snahy nahradit různými způsoby endokrinní pankreatické buňky. Tak či onak jde o experimentální a ne úplně dosud poznanou oblast biologické léčby, kde je nepochybně jedna ze strategických cest rozvoje medicíny. Ale vše nové poznané a dokázané člověkem umí člověk také zneužít, a to především akcentací komerčních hledisek na úkor vědecké serióznosti, zejména v prvních a neukončených fázích bádání.  

Nakolik dobře si podle Vás vede naše zdravotnictví při léčbě onkologických onemocnění? A co by se mělo v tomto ohledu ještě zlepšit?

Je známo, že naše zdravotnictví svojí tradicí, hustou sítí zdravotnických zařízení i kvalifikací zdravotníků snese srovnání s velmi vyspělými zeměmi. Navíc je docela solidární a ekvitní. Je však poměrně zmatené a disagregované pokud jde o organizaci a pravidla. Musí také rychle vylepšovat práci s daty a vlastními analýzami, což byl podceněný úsek, který pod nekvalifikovanými vlivy dvacet let poněkud degeneroval. To vše se týká segmentu onkologie, kde se snad od ostatního zdravotnictví lišíme pouze lepší péčí o data a uchováním schopnosti je analyzovat. Naopak trpíme zase zbytečným firemním vlivem a nedokončenou koncepcí onkologické péče, která uvízla na půl cesty poté, co vcelku zvládla integraci radiační a interní onkologie. Operační a diagnostické obory, které jsou dalšími dvěma základními pilíři klinické onkologie jakoby stály koncepčně stranou, ačkoli se denně majoritně na onkologické péči účastní. Z Masarykova onkologického ústavu to vypadá optimističtěji, neboť zde máme vše pod jednou střechou a v integrované onkologii jsme zde vychováváni. Zlepšovat je tedy třeba organizaci péče, provázanost, ekvitu výsledků a práci s vlastními daty, bez nichž bychom nevěděli, co vlastně činíme. 

Čekají teď Masarykův onkologický ústav, kde s krátkou přestávkou působíte už od roku 1979, nějaké změny?

Masarykův onkologický ústav oslavil letos 80 let svého trvání a má vcelku jasno v poslání, hodnotách i cílech. Změny se dějí průběžně. Jde spíše o kultivaci. Předložili jsme zřizovateli strategii na léta 2015 - 2019, ta zahrnuje obměnu řady nákladných přístrojů, rekonstrukci posledního ze šesti pavilonů ústavu, ovšem také některé novější postupy a zejména péči o výzkumné infrastruktury, u nás dosud málo rozpoznávané, bez nichž se pokrok a inovace ani v onkologii neobejdou. Máme další ambice na posílení akademického vlivu vznikem dalšího univerzitního pracoviště, tedy kliniky operační onkologie, budeme usilovat o evropskou akreditaci u OECI, Organizace evropských onkologických ústavů, kde jsme od roku 1979 jediným českým členem. Snad už nás nikdo nebude chtít anektovat jako opakovaně v minulosti a udržíme si svébytnost, samozřejmě ve vazbě na jiná onkologická i univerzitní pracoviště, která řeší podobnou problematiku.

Jak hodnotíte návaznost sociální péče na péči lékařskou?

Jako pokračování jednoho příběhu, který má podle kvality oné návaznosti dobrý nebo špatný konec. 

Já sám se už delší dobu zabývám špatnou, protože zatím de facto žádnou, návazností sociálních služeb na nedávno schválenou reformu psychiatrické péče. Nemáte někdy pocit, že mnozí naši politici nemají vůli dotahovat věci do konce?

Práce politiků je zatížena především vysokou mírou diskontinuity, mediálními vlivy a někdy i značnou mírou nekompetence v oblasti, kterou chvíli řídí nebo ovlivňuji.  Zvláště do oblasti sociální péče mají mluvit lidé vyzrálí se zkušenostmi a ti ostatní jim v tom nemají už primárně oponovat. Šetřit lze na správných místech, ale nikoli na základní kvalitě života a lidské důstojnosti. Problematika psychiatrické péče je dvojnásobně náročná a do značné míry jsme vděčni za uspořádání, které v českých zemích zaváděli ještě Marie Terezie a Josef II. Že by monarchové byli sociálněji cítící než demokraté si nemyslím, možná jen více vnímali sociální rizika a tenze, které ignorace přináší. Pokusy reformovat psychiatrickou péči v současné době jsou málo koordinované, trvají příliš dlouho a jakoby nebyly prioritami zdravotnictví, i když právě současný ministr tuto problematiku sleduje a komentuje poněkud více. 

Nakolik velký dopad mají podle Vás závažná onemocnění na sociální situaci pacientů? Ptám se Vás jako zkušeného lékaře se silným sociálním cítěním...

Závažné onemocnění nebo důsledky těžkého úrazu mají samozřejmě na sociální situaci pacientů dopad zcela zásadní, který se potencuje časem. Často jde vůbec o změnu života. Frustrující může být hlavně pocit závislosti u mladších a dříve aktivních jedinců. Tak jako podporujeme příležitosti v dravém podnikání, ve vzdělávání, vědě a cestování, měli bychom myslet na podporu sociální sféry a vytváření příležitostí pro handicapované. Jiné sociální problémy se ovšem vyskytují u nemocných seniorů a zde lze vinit všechny polistopadové vlády, že netrvaly na společné práci a společných legislativních i dotačních návrzích rezortů práce a sociálních věcí a rezortu zdravotnictví, které se vlastně takto bilaterálně nescházely a nescházejí. 

Měly by nemocnice zaměstnávat více sociálních pracovníků? A v čem konkrétně by takto kvalifikovaní lidé byli podle Vás pro zdravotnictví největším přínosem?

Záleží na typu zdravotnického zařízení. A také na lokálních návaznostech na mimonemocniční sociální služby. Pracovníků s požadovanou kvalifikací není ve skutečnosti mnoho a pro nemocnice je zpravidla rozhodující kolik mají prostředků pro tento segment. 

Podpořil byste vznik nových neziskových organizací poskytujících sociální služby? Někteří lidé zastávají názor, že jich už je u nás hodně, jiní si to myslí také, ale dodávají, že většina z nich funguje špatně. Co si o tomto myslíte Vy?

Není to věc verbální či ideové podpory, ale jak budou tyto nové neziskové organizace financovány. Více organizací zpravidla znamená více požadavků na podporu z veřejných zdrojů a rozmělňování zdrojů i činností. Myslím, že jsme dosud nenastavili pravidla a počet organizací je až sekundární.

Kterého našeho polistopadového ministra zdravotnictví si nejvíce vážíte a proč?

Není to vůbec snadná otázka, přestože odministrovaly už dvě desítky ministrů, část z nich v tom však byla nevinně a omylem. Asi profesora Fišera, že s noblesou většinu věcí neřešil a nechal běžet. Chtěl jsem si vážit docenta Hegera, nepovedlo se to, mám mu za zlé hlavně zaplevelení legislativy. Nemám zatím zásadní výhrady proti práci ministra Němečka. Málokdo se však dosud zabýval principy chodu našeho zdravotního systému, někteří se dokonce ukájejí stabilitou, tedy stabilitou ekosystému džungle. Jak známo, je džungle špatně propustná pro informace, inovace i pacienty, ale jako přírodní systém přející silnějším a adaptovaným je vcelku funkční.  

Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám mnoho dalších úspěchů!

Děkuji rovněž a přeji hezké letní dny.

Vytisknout