12. 5. 2015
Ke konci 2. světové války, když tisíce Evropanů umíraly hlady, se 36 mužů z University of Minnesota dobrovolně přihlásilo k provedení studie, jež je přivedla na hranici vyhladovění. Cílem bylo zjistit, jak bezpečně znova vyživit zbídačené obyvatele, s nimiž se potkávali spojenečtí vojáci.
Metabolismus dobrovolníků se během experimentu zpomalil o 40 %, sezení na atrofovaných hýždích začalo bolet, ačkoliv jejich končetiny byly kostnaté, břicha naplněná tekutinou vypadala podivně nafoukle. Ale výzkumníci si všimli ještě jiného, mentálního efektu, který neočekávali. Objevila se obsese kuchařkami a recepty, i muži, kteří dosud vůbec nejevili zájem o jídlo, nemysleli na nic jiného a nemluvili o ničem jiném. Dominantní a nekontrolovatelné myšlenky se zmocnily jejich myslí a jeden z účastníků experimentu později vzpomínal, že se "jídlo stalo centrální a jedinou věcí v životě". Pro nic dalšího nezůstal prostor.
Ačkoliv toto podivné chování bylo jen okrajovým jevem originální studie, profesor ekonomie Sendhil Mullainathan pracující na problematice současné chudoby je považuje za to nejzajímavější. Takřka 70 let po publikaci studie totiž ukazuje na cosi důležitého: Nedostatek vedl ke ztrátě něčeho víc než masa a svalů. Zmocnil se mysli hladovějících.
Mullainathan není psycholog, ale dlouho ho fascinuje fungování mysli. Coby behaviorální ekonom se zajímá o to, jak mentální stavy a sociální a fyzické prostředí ovlivňují ekonomická rozhodnutí. A v souvislosti s minnesotskou studií vznikají závažné otázky: Co se děje s naší myslí a rozhodováním, když pociťujeme nějaký nedostatek? Proč tváří v tvář nedostatku lidé často činí zjevně iracionální, dokonce kontraproduktivní rozhodnutí? A pokud to platí pro velké populace, proč to politika a sociální programy tak málo berou v úvahu?
V roce 2008 se Mullainathan spolu s profesorem psychologie Eldarem Shafirem pustili do psaní knihy nazvané "Nedostatek: Proč mít málo znamená tak mnoho" (2013). V té předkládají výsledky mnohaletého studia na poli psychologie a ekonomie, ale také vlastní empirický výzkum tématu. Na základě analýzy dat ukazují, že tak jako se jídlo zmocnilo myslí hladovějících v minnesotském experimentu, nedostatek ukrádá mentální kapacitu, kdekoliv se objeví - hladovějícím, osamělým, zaneprázdněným, chudým.
Tento fenomén je psychology dobře dokumentován: Pokud se mysl soustředí na jednu věc, další schopnosti a dovednosti - pozornost, sebekontrola, dlouhodobé plánování - často trpí. Mentální procesy jsou "obsazeny" urgentní potřebou a na další nezbývá kapacita. Mysl zpomaluje. Neztrácíme inherentní kapacity, ale schopnost využít plně toho, čeho jsme skutečně schopni.
Avšak co překvapuje nejvíce a je do jisté míry kontroverzní nejsou samotné účinky nedostatku. Mullainathanova a Shafirova studie ukázala, že nedostatek ovlivňuje každého, kdo je jím postižen. Argument zní následovně: Kvality často považované za součást charakteru, jako impulsivní jednání, špatné výsledky ve škole, špatná finanční rozhodnutí, mohou ve skutečnosti být produktem přetrvávajícího pocitu nedostatku. A pokud je tento pocit konstantní, což je případ lidí postižených chudobou, zmocňuje se mysli a ohrožuje ji. Pokud byste zítra zchudli, patrně byste brzy ztratili schopnost dlouhodobého plánování, přijímali špatná rozhodnutí a uvízli v pasti chudoby.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Vytisknout23.10. 2015 / Bohumil Kartous
"V podivném, specificky českém klimatu amputované totality s neoliberální protézou vede materiální deprivace k pocitu selhání či křivdy, záleží na povaze. Z ekonomického hlediska vede často ke stavu reálné nesvobody: jste schopni pouze přežívat, ne ž...