Bude armáda znova měnit, až vymění?

27. 4. 2015 / Karel Dolejší

V souvislosti s válkou na Ukrajině byly již formulovány některé závěry ohledně dalších akvizic pozemní bojové techniky ZDE. Modernizace 30 ks tanků T-72 na standard T-72M4CZ, která se vším všudy vyšla armádu nakonec asi na osm miliard korun, byla, jak je nyní více než zřejmé, od samého počátku chybným rozhodnutím a daný typ vůbec neměl být modernizován. (Jde zřejmě o největší černou díru v rozpočtu armády, jaká kdy existovala.)

Za zlomek uvedené ceny bylo v dané době možno pořídit ve větším počtu perspektivnější starší stroje, jichž se armády západních zemí ve velkém zbavovaly z důvodu nadbytečnosti. Šlo by o stroje s vyšším potenciálem životnosti a modernizovatelnosti, mnohem lépe odpovídající klíčové zásadě, že smyslem ochranných prvků tanku je na prvním místě ochrana osádky. Zbytek výšeuvedené částky mohl být věnován na zesílení mostních konstrukcí (většina českých mostů neunese ani 50 tun), čemuž se dlouhodobě stejně nelze vyhnout.

Vzhledem k tomu, že tehdy k nákupu nedošlo, bude třeba nákupy tanků provést v nejbližších letech. Potřeba přichází v době, kdy např. Německo právě zastavilo prodeje starších variant tanku Leopard 2 a drží všechny zbylé stroje pro vlastní potřebu. Pokud to Češi myslí vážně, budou patrně muset tanky nakoupit v rámci plánovaného snižování stavů britské armády (Challenger 2), kromě toho totiž zbývají již jen nákupy strojů podstatně starších - nebo zcela nových, na které ovšem armáda mít nebude (francouzský Leclerc stojí kolem 6,5 milionu eur za kus).

Poznatek, že munice v modernizovaných tancích T-72 radostně exploduje stejně jako u nemodernizovaných, ovšem není jedinou lekcí z ukrajinské války. A tento konflikt má pro středoevropské poměry výrazně vyšší relevanci než zkušenosti např. z Afghánistánu. Tam byly zaznamenány případy, že ve prospěch malé jednotky, jež se dostala z vyvýšené pozice pod palbu z ručních zbraní v ráži 7,62 x 54R a nemohla zbraněmi standardu NATO na danou vzdálenost účinně odpovídat, zasahovaly třeba i strategické bombardéry. S tím je ovšem konec.

V souvislosti s plánovanými českými nákupy není bez zajímavosti, že v konfliktu na Donbase přišla ukrajinská armáda kromě stovky tanků také o polovinu bitevních vrtulníků. V mimořádně hostilním prostředí nasyceném protiletadlovými zbraněmi, byť většinou nikoliv nejmodernějšími, k tomu došlo dávno předtím, než "separatisté" pro OBSE vykázali počty těžké pozemní bojové techniky rovnající se minimálně spojeným silám německé a francouzské armády. Obrněná technika je přitom za normálních okolností primárním cílem bitevních vrtulníků, které zde tedy v základní roli zcela selhaly.

Pokud Češi chtějí ušetřit na moderních bitevních vrtulnících s vysokým stupněm odolnosti vůči PVO, mimo jiné to bude znamenat, že takové stroje se v případných příštích konfliktech budou většinou ploužit při zemi daleko za frontou - nebo budou rychle ztraceny již v úvodní fázi a pozemní jednotky tak zůstanou bez podpory.

Což vede k otázce třetí a v tomto textu poslední, a sice plánované modernizaci dělostřeleckých systémů AČR. Je zřejmé, že lobbisté usilovně pracují na prosazování modernizačního balíčku české firmy Excalibur pro stávající samohybné houfnice Vz. 77 DANA. Tento zbraňový systém z počátku 70. let za více jak čtyři dekády beznadějně zastaral a pokud se armáda neodhodlá k jeho nahrazení, minimálně bude nutná masivní modernizace. Balíček firmy Excalibur, který zachovává původní 152 mm dělo s hlavní o délce 37 ráží, ovšem budoucím potřebám nevyhovuje, a to z celé řady důvodů.

Začnu nejslabším a formálním důvodem: Zbraň neodpovídá standardům NATO (letitým standardem je zbraň ráže 155 mm s hlavní o délce 39 ráží). Teoreticky by to nemuselo až tolik vadit, kdyby šlo o zbraňový systém srovnatelných parametrů. Jenže nejde.

Pro zbraně standardu NATO je k dispozici široká škála munice, od opravdu starých a levných amerických granátů M107 přes starší solidní standard v podobě britského L15A2 až po nejnovější munici vysokých parametrů, jakou je RDM Assegai (abych zůstal u neřízených typů, když moderní naváděné s výjimkou nepovedeného projektilu Krasnopol pro starou českou houfnici vůbec nelze použít). Standardní granát NATO na rozdíl od sovětské munice používané v českých houfnicích splňuje základní požadavek na účinnost pocházející ještě z období II. světové války, tzn. podíl trhaviny přesahuje alespoň 15 % hmotnosti granátu. Jinak řečeno, česká houfnice má sice téměř stejně velkou ráži jako západní protějšky, její granáty jsou však výrazně méně účinné.

A také jimi nelze střílet tak daleko, jako granáty západních zbraní. Systém DANA při dostřelu 17,8 km dokáže z jednoho stanoviště pokrýt palbou plochu přibližně 995 km². Starší britský systém AS-90 splňující nikterak nový standard NATO (ráže 155 mm, hlaveň v délce 39 ráží, granát L15) pokryje účinnější municí 1 947 km², tedy více než dvakrát větší plochu než česká houfnice. To v praxi například znamená, že může pálit z bezpečnějšího odstupu a nevystavovat se tolik riziku zničení, nebo také že z několika navzájem dosti vzdálených stanovišť mohou AS-90 snadno vést společně palbu na jediný cíl, což u českých houfnic nehrozí. Nebo, chcete-li, AS-90 může s velkou rezervou vést palbu na českou houfnici, která si přitom opačným směrem prostě nevystřelí. Nejnovější německá PzH 2000 s dělem o délce 52 ráží a dostřelem klasickým granátem 30 km pak pokryje palbou dokonce 2 826 km², tedy 2,8x větší plochu než český systém. I patrně poslední vyvíjený dělostřelecký systém ráže 105 mm, jihoafrická houfnice G7, dokáže dnes z jednoho stanoviště klasickým granátem pokrýt plochu 1 808 km².

Moderní západní dělostřelecké systémy v případě potřeby s pokročilou municí dokážou střílet na dvakrát větší vzdálenost než česká DANA klasickým granátem. Experimentálně byla ze systémů ráže 155 mm vedena palba až na vzdálenost 60 km. Oproti tomu DANA speciálním granátem se zvýšenou prachovou náplní, jehož použití snižuje životnost hlavně, dostřelí maximálně na 22 km.

Pokud armáda rozhodne, že dojde k zachování houfnic vz. 77 a jejich modernizaci, bylo by velmi žádoucí co nejvíce přiblížit parametry starého modelu novějšímu Zuzana 2 ZDE. Ostatní verze modernizace, které přicházejí v úvahu, totiž neřeší základní problém zastaralého děla s nedostatečným dostřelem, které neumožňuje použití standardizované moderní munice. Nejsou tedy o mnoho lepší než například nápad napěchovat drahou elektronikou jinak velmi nevýkonný letoun L-159 navazující konstrukčně na předchozí zastaralé typy.

V minulosti došlo na ministerstvu obrany k tak "geniálním" rozhodnutím, jako byla výměna stíhacích letounů MiG-29 za dopravní vrtulníky Sokol. Protože je KVAČR stále neveřejným dokumentem a do této chvíle není zřejmé dokonce ani to, v jakém smyslu a rozsahu má být české dělostřelectvo modernizováno, je samozřejmě opět namístě obávat se nejhoršího podle modelu z pohádky "Jak dědeček měnil, až vyměnil". Požadavky na nové armádní vybavení budou opět prezentovány v hotové podobě až při zadání tendru, bez předchozí diskuse alespoň s odbornou, pokud ne rovnou se širokou veřejností.

Dokud stávající netransparentní model akviziční politiky zůstane zachován, je málo platné, že MO bude mít nového náměstka pověřeného akvizicemi. Problém není v konkrétní osobě nebo osobách - má systémový charakter.

Vytisknout