7. 4. 2015 / Jan Sláma
Nemine téměř ani jedna debata, ve které se jedná o peníze a ve které figurují pravicoví politici, aby si tito neposteskli, jak chybí v příjmech státu poplatky ve zdravotnictví. Nedávno opět pan Schwarzenberg jako velkou újmu kritizoval neplacení poplatku za pobyt v nemocnici. Křesťanský politik pan Bělobrádek podobně lkal nad ztracenými penězi, které tak, „hrůza“, zůstanou v kapsách občanů. Těch občanů, kteří mají často tak vysoko „do žlabu“, že si po zavedení poplatků mnohdy museli rozmýšlet, zda si koupit chleba nebo vydat peníze za předepsaný lék.
Podobně lamentovali další lidé nad penězi za lázeňskou péči. Svého času vznikl přímo v dílně Ministerstva zdravotnictví termín „lázeňský turismus“. Dokonce i některé lékařské kapacity vyjadřovaly pochyby o účinnosti pobytu v lázních na zdraví. Zpochybňovaly to, co bylo staletou praxí potvrzeno. Ovšem poskytnout lázně jako prevenci nebo následnou léčbu z prostředků určených pro zdraví odmítají. Když, tak jen léčbu, ale pobyt a stravu ať si každý platí sám. Je v tom jistá logika. Ovšem pro občana movitého. Mnozí dnes chudobní lidé mají problém zaplatit bydlení v lázních a zároveň platit nájemné ve svém bydlišti. Drahou lázeňskou stravu se pak snaží omezovat tím, že si dopřejí jen její část.
Je zajímavé jak takoví lidé jako aristokrat a miliardář Schwarzenberg relativizuje náklady za léčbu, když poplatek přirovnává k ceně za krabičku cigaret. Nebo jiní, k ceně za jízdenku na tramvaj. Stejně tak další boháči jako pan Babiš. Pro ně samozřejmě takové náklady svou výší tvoří mizivé promile jejich obrovských majetků. Měli by ale být alespoň trochu vnímavější k osudům většiny lidí, které k těmto smutným koncům dovedla změna společenského zřízení. Právě čelný protagonista této změny , bývalý prezident Klaus, neopomene nikdy vyjádřit se odmítavě ke zrušení poplatků ve zdravotnictví.
Poplatky byly tedy zrušeny. Ale pravicoví politici jsou vytrvalí, stejně jako církev svatá. Jakmile přijdou k moci, poplatky se vrátí. Chraň nás před nimi Pán Bůh.
Zůstal poplatek za pohotovost. Lidé prý z pohodlnosti nechávají své problémy na pohotovost. Nedávno jsem v sobotu večer několik hodin seděl v čekárně nemocniční ambulance. Za tu dobu tam záchranná služba dovezla na nosítkách několik více či méně zraněných lidí. Ode všech byl pečlivě vybrán devadesáti korunový poplatek. Patrně si svůj úraz schválně přivodili v době, kdy už bylo po normálních ordinačních hodinách.
Vytrvalost se kterou někteří lidé oplakávají zrušení tohoto hanebného opatření, by se měla nasměrovat jinam. Jen velmi opatrně se mluví o miliardách zmizelých v tunelech v přeneseném i reálném slova smyslu. Do ztracena se vytrácejí obrovské náklady za různé předražené nákupy, za prohrané žaloby od různých filutů, kterým prý byl zmařen jejich investiční záměr.
V protikladu k vytrvalému lkaní po poplatcích v tichosti umlkly náklady na platy soudců a stejně tak si nikdo nevzpomene na prostředky minulými vládami uspořené zmrazením důchodů.
Zkrátka vytrvalost je jen tam, kde se hodí a kdy si ji boháči zaplatí a jejich nohsledi za přispění sdělovacích medií stále připomínají.
Celkem vzato nás zkušenost učí, že boháči pro potřeby chudých spoluobčanů nemají vůbec žádné porozumění. Potřebují je jen jako pracovní sílu a jako co možná hloupé voliče ve stávajícím demokratickém systému. Výsledkem této úvahy by mělo být doporučení , že boháči by se na řízení demokratických států neměli vůbec podílet, protože ve skutečnosti hájí jen zájmy své a sobě podobných. Tedy zájmy naprosté a mizivé menšiny. A mělo by se velmi důkladně sledovat, zda se neobjeví prostředníci, kteří by tento záměr obcházeli.
Boháči by se měli utápět ve svém přepychu, obklopovat se harémem milenek, nechat si stavět paláce, zúčastňovat se plesů a přehlídek módy, jezdit na safari, pořádat opulentní hostiny a vůbec si užívat a nechat pracující většinu ať si vládne sama. Dopřál bych jim takovýto trubčí život až by nakonec vymřeli. Ale možná, že by někteří raději svůj majetek věnovali lidu neboť jak praví Bible „spíše velbloud projde uchem jehly nežli se bohatec dostane do království nebeského.“
Vytisknout11.4. 2015 / Bohumil Kartous
Jen sporadicky věřím tomu, co říká Miroslav Kalousek. Stejně tak je pro mě neobvyklé věřit slovům Andreje Babiše. Zdá se tedy být takřka vyloučeno, abych dal za pravdu oběma naráz, pokud jsou navíc ve sporu. Tento vzácný okamžik však nastal, když se ...