Albert Schweitzer, zcela jedinečný intelektuál (také nositel Nobelovy ceny), narodil se před 140 lety

16. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Neboť bychom neměli odtrhovat od jeho literární inventarizace samotného jejich osobně angažovaného víc než jenom „glosátora“. Jako kdyby hned v prvních letech svého života nezískal náročněji než běžní křesťané výchozí a dominující předpoklady pro svou celoživotní víru tím, že už jeho vlastní otec byl venkovským evangelickým farářem, takže hned od dětství mohl být mladý Albert mnohem odpovědněji poután ke křesťanství než jiní od počátku své životní dráhy. Albert Schweitzer se narodil 14. ledna 1875 v Alsasku. Už jako 17-letý ovládal virtuózně hru na varhany. Jako 18-letý začal se studiem theologie a filosofie. Od roku 1900 byl již doktorem theologie a o dva roky později se dokonce ve Strassburgu habilitoval pro evangelickou (lutheránsky orientovanou) theologii; od roku 1903 mohl počítat s tím, že má v tomto oboru místo již nastálo. O tři roky později vyšlo již jeho proslulé Bádání nad Ježíšovým životem: Od Reimara k Wredemu (pod původním názvem „Leben-Jesu-Forschung. Von Reimarus zu Wrede“; 1906). Kupodivu již předtím byl osobně rozhodnut nepůsobit výlučně jenom jako pastor, nýbrž si vytýčil nesrovnatelně náročnější poslání — působit především jako lékař někde v černé Africe, a teprve k tomu doprovodně se zabývat pastorací (1905, to mu bylo již 30 let!). V roce tohoto nesmírně závažného a nikoli okamžitě uskutečnitelného rozhodnutí přitom vydal francouzsky jedinečnou studii o J. S. Bachovi (z níž do tří let byl dvousvazkový, německy psaný spis; 1908). Byl v té době již vlivným muzikologem, zároveň specializovaným na historicky stylovou varhanní hru. Ve stejné době (je to stále rok 1905) Schweitzer kvůli těm celoživotním záměrům začal navíc náročné studium lékařství. Roku 1912 získal aprobaci jako lékař. A téhož roku se také oženil, s Helenou Bresslau; a rovněž získal titul univerzitního profesora. Doktorem medicíny byl prohlášen roku 1913; a ještě téhož roku konečně mohl odcestovat to Afriky k plnění vytčeného náročného celoživotního úkolu. Toho roku 1913 také vyšlo 2. německé vydání jeho revidovaného Bádání. Zde je nutné navíc dodat, že předtím také často koncertoval, aby získal peníze, jejichž pomocí by mohl potom v té Africe založit nemocnici; chtěl zůstat nezávislý na sponzorech. Také tam chtěl mít klavír; ten musel ovšem mít speciální provedení pro tropické poměry. Místo, kde Schweitzer založil prakticky z ničeho svou misi, se nazývá Lambaréné; tehdy to byla – v dnešním Gabunu – kolonie Francie. Přímo to místo bylo přístupné po dvoutýdenní plavbě proti proudu řeky.

Schweitzer začal působit ve starém slepičím kurníku. Brzy ovšem zřídil první operační sál a doprovodné provozní místnosti; a pro pacienty aspoň provizorní chaty ze dřeva. Hned nebyl čas ani podmínky k tomu, aby sedal ke klavíru. Za prvních devět měsíců spolu s manželkou ošetřili kolem 2 000 pacientů, s nejrůznějšími, i tropickými chorobami a předsudky. Jenže pak propukla první světová válka (v létě 1914). Manželský pár byl francouzskou koloniální správou považovaný za Němce; posléze byli Schweitzerovi internováni přímo ve Francii. Jenže Schweitzerovi rodiče měli před rokem 1871 francouzské občanství! To bylo Schweitzerovým posléze – od července 1918 – také uznáno. Po válce, a když se opět Schweitzer také zdravotně zase dostal do pořádku, snažil se koncertní a jinou činností získat další finanční hotovost, aby mohl zvelebit základnu v Lambaréné. S lepším, i personálně, vybavením se roku 1924 mohl dr. Schweitzer pustit do obnovy mezitím zpustlé základny, kterou před 11 lety založil. Potom se několikrát vracel do Evropy, a opět zpět. Zůstal tam v té své nemocnici i během druhé světové války. Občas napsal také nějaký přímo hodnotově-lidsky angažovaný text. Stať Hluboká úcta před životem („Ehrfurcht vor dem Leben“; zveřejněná ale již roku 1936) vedla posléze bezprostředně k tomu, že Schweitzer dostal roku 1952 Nobelovu cenu míru. I když v přírodě vesměs jedna forma života se běžně stává kořistí jiného života, který jen takto posléze prosperuje, my lidé tím, že máme vědomí toho všeho a zároveň sympatie pro sám život a pro jeho „vůli“ v jakékoliv podobě přesto žít, měli bychom v mezích možností vůči tomuto jinak nevyhnutelnému (a psychicky deptajícímu) sporu zůstávat pokud možno stranou. Schweitzer byl vegetariánem. Zemřel 4. září 1965 v Lambaréné, kde toho předtím tolik tak jedinečně pozitivního vykonal, často s bezpříkladným sebezapřením (kterým to možná muselo být a bylo jen pro pozorovatele, nikoli pro samotného aktéra).

Albert Schweitzer byl víc než jen dobrý křesťan; také tím svým bezpříkladným mnohaletým nasazením, s nímž se celé dvě třetiny svého života věnoval uzdravování prostých – vesměs negramotných, víceméně jen biologicky živořících – lidí v černé Africe, zcela odtržen od kultury a civilizace, v nichž předtím tak významně působil. Přitom, právě proto, aby vůbec mohl pomýšlet na tento svůj náročně vytýčený úkol, nehleděl vůbec na to, že již byl kvalifikovaným theologem (a filosofem) nebo respektovaným teoretikem hudby (a zrovna tak uznávaným varhanním virtuosem); pustil se odhodlaně do studia lékařství, aby byl kvalifikovaně platným tam, kde si byl jist, že stěží může účinně pomoci pouhým, byť dobře míněným slovem, když tolika lidem chybí základní zdravotní péče, aby vůbec nějak přežívali. Nejenže potom své studium medicíny zdárně ukončil; dovršil je doktorátem (disertací o psychiatrických námětech v souvislosti s Ježíšem). A aby mohl svou lékařskou praxi vůbec přijatelně zahájit, přirozeně věděl, že nemůže do Afriky přijít jen tak, s holýma rukama. Nechtěl být předem na nikom závislý. Příjmy z varhanních koncertů měly zajistit, aby měl praktickou možnost realizace svého sice nezištného, ale materiálně, sociálně i psychicky nesmírně náročného plánu. Místo již se nabízející a už slibně navozené kariéry církevní, akademické, vědecké či koncertní Schweitzer se rozhodl (spolu s manželkou) „zahrabat se“ na vnějšímu světu neznámém místě kdesi v Africe, jen aby takto optimálně a podle svých sil (a v souladu se svým svědomím!) sloužil trpícím a zcela pro svět bezejmenným lidem!

Má vůbec smysl klást si otázku (a nějak problematizovat, zda byl Schweitzer křesťanem? Měl přece výchozí příkladnou základnu pro svou víru od útlého dětství. Dokonce absolvoval theologické studium, aby mohl nastoupit dráha pastora, jako předtím jeho vlastní otec. Zároveň by nám nemělo uniknout, s jakou naléhavostí Schweitzer v XIX. kapitole svého „Pátrání“ chtěl přiblížit svému čtenáři závažný (a možná dokonce ústřední!) problém, do jaké míry asi přímé Ježíšovo přesvědčení v sobě zrcadlilo pozdně židovskou eschatologii. Čtenář zmiňované Schweitzerovy knihy si musel během své četby nepřehlédnutelně uvědomovat, s jakými mimořádnými obtížemi se od poslední čtvrtiny 18. století setkával záměr přijatelně si přiblížit „historického Ježíše“. Už proto, že jednotliví autoři vycházeli ne vždy ze spolehlivých (a někdy i vzájemně protikladných) předpokladů (i když měli třeba všichni před sebou týž text evangelií). Problém byl primárně už v tom, jak vzájemně vyhodnocovat jednotlivá evangelia, především s ohledem na předpokládanou původnost v nich vylíčených příhod a četných reprodukovaných myšlenek připisovaných přímo Ježíšovi, často u několika evangelistů v obdobném znění. Okamžitě byly přetřásány evangelijně vylíčené zázraky a možnost jejich racionálního výkladu. Někteří interpreti posléze objevili, že Ježíš přece hovořil aramejsky a Nový zákon byl přitom postupně sepsán řecky! S odstupem celých 18 století novozákonní badatelé si hned neuvědomovali, s jakou naléhavostí očekával „druhý příchod“ Kristův třeba již apoštol Pavel; anebo jak o bezprostřední blízkosti Božího Království psali jednotliví evangelisté. Naléhavost tohoto poselství si uvědomoval sám Schweitzer.

Takže? Kde je problém? Kupodivu byla vážně – byť podmíněně – vznesena otázka, zda Schweitzer věřil v Boha! Ke stoletému výročí Schweitzerova narození ji na symposiu na jeho počest pronesl známý psychoanalytik Erich Fromm. Mohl se opřít o časopiseckou stať Erwina R. Jakobiho, která vyšla z jednoho předtím nepublikovaného Schweitzerova dopisu napsaného tři roky před smrtí pisatele a kupodivu připouštěla, že by láska k bližním nemusela být opřena o víru v suverénního Boha vládnoucího nad světem. (Časopisecká zpráva z dubna 1976, jejímž autorem byl Jackson Lee Ice a citující také několik Schweitzerových vět ze zrovna zmíněného dopisu, je dnes k dispozici také na webu ZDE.) — Ne že by tu šlo jen o nějakou „akademickou“ otázku. Přitom případná otázka víry v Boha má přece své rozmanité zákruty, nejen přímo theologické, ale i filosofické, psychologické, neurologické, eticko-morální, ne-li i přírodovědně motivované. Přímo konfesijně (a rituálem) se jednotlivá náboženství v pojetí Boha liší. Křesťané by měli být přinejmenším okamžitě od prvních dvou ekumenických koncilů (roku 325 a 381) vázáni k víře v Trojjediného Boha, která už tímto deklarativním rozšířením vize Boha na racionálně nepochopitelnou Trojici nemůže být shodnou s předchozí židovskou vírou v Hospodina (ani s pozdější vírou v Alláha). Poněvadž v transcendentně vymezované sféře pro boží existenci chybí přijatelná možnost vtáhnout přesvědčivě koncepci Boha do světa naší smyslovosti, je tu závažný problém, jak se dostat „do přesahu“ theologicky vzájemně neprostupných představ o Bohu (k tomu, co by je „spojovalo“). Pravda je přitom zcela mimo dosah racionality; a je nemálo náročné spolehlivě pochopit to, co se prezentuje jako specifická „pravda víry“! (Další náměty v této souvislosti řeším mj. v internetově objednatelné knize Křesťanství v perspektivě 1700-letého výročí milánského „ediktu“. Ta kniha má 350 stran. Existuje již rukopis, v němž se podrobněji zabývám Schweitzerovým literárním odkazem, včetně řady významných dalších autorů, kteří již ve dvou dalších „vlnách“ na něj navázali.)

Letos si ještě 4. září připomeneme také 50. výročí od Schweitzerovy smrti.

Vytisknout