Sirotci pravdy, dezertéři lásky – III. část

14. 1. 2015 / Josef Brož

Předchozí dva díly, aby neunikly souvislosti, nalezne laskavý čtenář ZDE a ZDE!

Ne, ten plurál je tu špatně, samozřejmě, protože já přece nechci psát nějaké velké dějiny. Dokonce nechci psát ani o tom, co se vlastně všechno stalo - jaksi nám všem. Nelze to ale obejít, vyvléci se z toho, lhát sám sobě nebo se snad i tvářit, že se mne to netýká. Týká se to ale každého? Snad, že je tolik příběhů, dosud snad i nevyslovených, které se tomu mému tolik podobají? Ne, to bych neřekl, i když by to bylo velmi vhodné se tu takto vyslovit – třeba by to zvýšelo popularitu i čtenost, zde na Britských listech, kde jsem tento cyklus s názvem Sirotci pravdy, dezertéři lásky zahájil - pod dojmem jedné, a nakonec i druhé knihy, o nichž jsem se tu již zmiňoval.

Bude to možná jednoho dne takový roman-mémoire, jako v časech abbé Prévosta... Kdo ale bude ta Manon? Andrea, nebo Monika? Možná ani jedna, i když obě k ní nemají zas tak daleko, jak by to na první pohled vypadalo.

I po Štědrém dni vedle sebe ty dvě knihy leží ve velkých obchodech – Andrea Sedláčková a Monika Pajerová (McDonagh) – obě: Moje pařížská revoluce a Přineste s sebou květinu (oboje Prostor), jako dva pomníčky paměti, stále vedeny jako vánoční novinky, byť již všude kolem vypukly čerstvě „akční slevy“. Inu, nebude to patrně jen vánoční zboží...

Zašel jsem si na jejich společné čtení. Bylo to organizované v Lucerně, dva dny před 17. listopadem, v němž potom nositelé červených karet vypískali prezidenta Miloše Zemana na Albertově; dostavila se převážně skupina těch, kteří si přišli zavzpomínat na to, jací, že jsme to vlastně byli – před těmi lety. I když to mělo být hlavně čtení, dostalo se v průběhu i na mravokárnou aktualitu, neboť to Monice po čase nedalo, aby nevyhrkla, jak mívá ve zvyku, a neoznačila současnou politickou situaci za tu: „nejhorší po 25 letech“.

Inu, byly již situace před 20 lety, 15 lety i 10 lety: v každé z těch situací se jeví cosi jako nejhorší. A vždy to může být i horší. Dokonce již po roce od toho „sametového“ listopadu 1989 se dostali ke slovu i ti, kteří to viděli podobně, velmi brzy, a ještě pod čerstvým dojem svůj první manifest nazvali: Ukradená revoluce.

Andrea a Monika sedí za stolem, protože přichází čas čtení. Je „25 let poté“ a rádio hlásí neoblomně: „Znovu 89!“ Marketing, je to víc než marketing? To pódium je vyvýšené, ale jinak to nejde v tomto Mramorovém sálu, kde se na stěnách skví podobizny podnikatelské rodiny, jež nyní konečně patří zase Havlům, Ivanovi a jeho ženě Dáše, jež se lvím podílem zasadila o to, aby ta Lucerna byla v těch správných podnikavých rukou. Sál je plný, přišli vysloveně na ně, není to nějaká zapomenutá náplava z předchozího čtení – nebylo by to vůči Edě Kriseové ani fér, její „jediný autorizovaný životopis“ Václava Havla, z něhož předtím předčítala, si jistě našel i při tomtu druhém vydání své publikum. A dotazy jí klade její vnučka... Dojemné.

„Dorazili všichni milenci?“ ptám se. „Vypadá to tak,“ odpovídá mi ozvěnou (a šeptem) ženský hlas.

Nemohu ten hlas prozradit, protože by tím pádem bylo po tajemství, ale je to hlas, jak se říká - „obeznámený s poměry“. Vypadá to opravdu, jak hlas říká, že: „Monika si pozvala snad milence všechny.“

Ano, jsou tu... Pokouším se je počítat, ale vidět je pouze jeden, snad proto že je nejvyšší? Bývalý ministr zahraničních věcí a několikanásobný velvyslanec Jaroslav Šedivý, jenž sám vydal několik knih pamětí, je středem pozornosti a mírně obletován. Lichotí mu to, usmívá se lišácky. O tom, zda byl milencem protagonistky, ovšem nikdy nic nenapsal, můžeme si tedy pouze zdvořile myslet, že byl toliko „rytířem bez bázně a hany“. Oddaným diplomatem nové křehké demokracie – v Paříži, Bruselu i Bernu. Třeba o tom ještě napíše, jak v té své poslední knize, co vydal, slibuje (viz: název) ; už jenom pro pořádek – a jaksi pro historickou pravdivost, že? Jistě by to nikomu sám neodpustil, Masaryk měl přece také milenky (a mladé), takže bude dobré jednoho dne začít u sebe... Ne, není to pravda, všichni milenci tu nejsou, hlas neměl pravdu. Nejsou jenom milenci obletovaní, jsou patrně i zhrzení, co nedorazili. Možná, že je Monika nepozvala?

Ale ministr Šedivý vydá za všechny; patří k mým oblíbeným postavách. Nejen proto, že se stal již dávno předtím předobrazem Tomáše z té slavné Nesnesitelné lehkosti bytí spisovatele Milana Kundery, ale i prostě tak, jaksi celkově, pro svůj neotřelý – takový štramácký styl. Jeho francouzština měla vždy pěkný výraz, a když v Charles-Floquet uváděl na ambasádě film Skřivánky na niti od Jiřího Menzela, ta jeho vskuvka o vlastním krátkém vězení zněla velmi autenticky. Seděl jsem v sále s paní Elisabeth Farachon (rozenou Eliškou Martínkovou), dámou, co již něco pamatovala, a ve Francii žila od konce 30. let. Odjela z Československa před Hitlerem a na tomto velvyslanectví byla poprvé.

V jednu chvíli se ke mně naklonila, a podotkla: „Museli mu ti komunisté hodně ublížit, viďte?“ Hrklo ve mně, a spolkl jsem větu, abych nemusel vysvětlovat širší souvislosti, o různých komunistech, o Pražském jaru, ale paní Farachon to jistě myslela vážně, zdál se jí ten náš nový československý velvyslanec dosti přiměřený poměrům. Když si člověk uvědomil, že tam tehdy v prvních „svobodných letech“ ještě obvykle otevírali dveře soudruzi v zelených bundokošilích, co si pamatuji z vojny (ty bundokošile, ty soudruhy ne!), a za okénkem se na vás dívaly oči, dosud nepřivyklé demokratickým poměrům (ve vitrínách v návštěvní místnosti se hrdě prsilo jablonecké sklo), byl tento velvyslanec doslova zázrak. Nechodil jsem na tu ambasádu ale zas tak často, zakládal jsem si na tom, že jsem „nezávislý“, ale pozvánky jsem dostával, Monika na to většinou nezapomněla.

Na jednu recepci, patrně ke státnímu svátku Československa, kam jsem přišel, uváděl takový starý olivrejovaný pán. Naklonil se i ke mně před vstupem do hlavního sálu, jakže mne má vlastně představit. Inu, nenapadlo mne tehdy nic vtipnějšího, než mu sdělit, že jsem, sakra: journaliste indépendant! Ano, byl jsem na to pyšný. Psal jse tehdy do Studentských listů, do Kavárny AFFA, co dosud vycházela, i se prodávala u Fišera v Kaprovce, a v literárním týdeníku TVAR mi dokonce uveřejnili jednu báseň, tak co?

„Nezávislý novinář?“ smál se tehdy velvyslanec Šedivý. Díval jsem se na něj trochu naštvaně. Ale ono to od něj nebylo zlé, byla to prostě taková veselá poznámka, protože být „nezávislý“, a ještě se tak nechat ohlásit portýrem, to se Jeho Excellenci patrně zdálo hodně. „Moniko, udělejte z něho závislého!“ smál se velvyslanec Šedivý. Monika se taky smála.

V Mramorovém sále nechybí zrcadla, odráží se ta seance pěkně v zrcadle času, a lidé nábožně poslouchají. Uvádí to za Knihovnu Václava Havla ředitelka Marta Smolíková, která už také leccos pamatuje. Já si ji zase pamatuji, že kdysi, ještě před revolucí, pracovala ve studovně Klementina, kde před 22. hodinou vždy zavírala ta velká ulepená okna, což bylo smluveným znamením k odchodu z barokní studovny. Odcházeli jsme potom jeden po druhém, poslední zbylí duchové té studovny, do temné noci... Starého Města. Marta tehdy byla součástí světa, toho mého světa, i když o tom patrně nevěděla. To ale nebylo podstatné.

Tento pseudorokokový sál v Lucerně ale nevyvolává duchy, nevím o nich, pouze nostalgii – a vzpomínky už skoro zaváté. Ale nějak stále živé. Andrea má při čtení trochu pikantnější úryvky, nezapomene na historku o udělení azylu na 17. listopad, a Monika se soustředí na to, jak prožila ten „masakr na Národní třídě“ naživo, a potom, jak přivedla Havla mezi studenty, kteří by jinak, chudáci, ani nevěděli, kdo to ten Havel byl. Ještě, že jim to Monika řekla! Zasloužila by vlastně medaili, že?

Monika v té knize napsala: „Stávkující studenti vysokých škol se v listopadu a prosinci 1989 scházeli každý den v Karlově ulici na Starém Městě v Praze – v divadle Disk. Probíraly se zprávy z jednotlivých stávkujících fakult, novinky z jednání u kulatých stolů i to, co se chystá v příštích dnech.“ Je to dobré připomenout, nikdo to za vás neudělá...

„Jednoho studeného tmavého dne se rozproudila diskuse o tom,koho by si vysokoškoláci ideálně představovali jako československého prezidenta. K mému překvapení padala různá jména – Alexander Dubček, Valtr Komárek, Čestmír Císař, ale když jsme řekli – a co Václav Havel? – zavládlo trapné mlčení.

´Toho vůbec neznáme… Ten snad zrovna vylezl z vězení, ne?´

´To by lidi nevzali, kdybychom navrhovali Václava Havla… To je opravdu už moc…,´ zaznívalo z rozpačitých řad.“ (s. 277)

O tom, že to vypovídá patrně velmi přesně o stavu tehdejšího „politického uvědomění“ hrdinných studentů, si jistě nikdo nedělal iluze. Ale pouze Monika byla žena činu. Bezpochyby.

„Uvědomila jsem si, že ho hájí jen ti, kteří ho znali osobně z doby před 17. listopadem – Marek Benda, Tomáš Drábek, Jiří Dienstbier ml., já. Taky bylo jasné, že nemá cenu bojovat za nepřítomného, abstraktního Havla.

Obula jsem teplé kozačky, ze kterých jsem v těch dnech skoro nevylézala, a běžela jsem do Laterny magiky, kde sídlilo Občanské fórum. S pomocí Dagmar, manželky Ivana Havla, jsem Václava našla a rychle mu vylíčila, že podporu studentů zdaleka nemá jistou, že by to byl nešťastný spor mezi OF a studenty, kdybychom házeli jména různých kandidátů, a že zkrátka musí okamžitě, teď hned, do Disku!“ A on tam opravdu šel!

„Trochu se ošíval, nebyla mu moc příjemná představa, že se bude ucházet o přízeň mladíků a slečen, kteří ho možná nechtějí, nakonec se nám ho ale s Jiřím Dienstbierem starším podařilo přesvědčit a ve třech jsme vyrazili – z Jungmannova náměstí do Karlovy ulice to naštěstí nebylo daleko.

Když vešel, zavládlo překvapené ticho. Když si vzal dřevěnou židli a sedl si úplně sám, co nejblíže ke studentům až na okraj pódia, upřely se na něj všechny oči. Když začal přerývaně vysvětlovat, že by se rozhodně nechtěl nikomu vnucovat a že úplně chápe, proč ho nechtějí, začali se někteří usmívat. Za chvíli se už smál celý sál – tak on ten Havel přišel, aby nám řekl, že ho nemáme chtít a že on by se taky nechtěl. To je opravdu kuriózní způsob kampaně…

Nevím přesně, co se stalo nebo jak se mu to podařilo, ale jako mockrát předtím, Václav si získal srdce svých posluchačů ne proto, že by byl dokonalý řečník nebo zapálený ideolog. Spíš proto, že byl tak hodně svým posluchačům podobný – byl utahaný, rozcuchaný, kouřil nervózně, povzbuzoval se kávou, aby neusnul za pochodu, a přitom pořád opakoval, že to musíme vydržet, že i on to musí vydržet, protože potom, potom, už brzy, se všichni pořádně VYSPÍME.“ (s. 273)

V sále sedí, alespoň je vidím - Pavel Dobrovský, Pavel Žáček, Jolana Matějková, Petr Schwarz...-, ob jednoho člověka vidím v řadě, kam jsem si opatrně sedl, také Emičku. Je tu s přítelem Jordanem. Vypadá nenápadně, a snad se nepletu, i nenápadně opravdu vypadá. Nikdo ji zatím nežádá o autogram. Občas o ní jako o moderátorce televize Nova píší v bulváru, tady je ale doslova „incognito dívčí trio“ (ta třetí). Občas si obličej chytá dlaněmi, místy němě hledí, jako kdyby chtěla chytit nějaký neviditelný proud vzduchu; když Monika zavýskne, aby auditoriu sdělila, že usilovala o to, aby „Emička byla na čerstvém vzduchu“ (to je citace, s. 172), musím se tomu sám pro sebe zasmát. Ale takhle to bylo, ano, takhle to Monika prožívala. Patrně jako každá matka. Raději se na Emmu nedívám.

Dotazy. Chvíli váhám, třeba se někdo zeptá přede mnou. Jsem zvyklý, že ani po 25 letech se v Česku nikdo na nic neptá. Mlčící menšina, i tady? Mne ale zajímá, proč jsou v některých pasážích data a jména, jež k sobě nepasují. Jako třeba v tom úryvku na straně 89, datovaném 2. listopadu 1984, ten přece nemohla Monika napsat kompletně – vždyť mne tehdy neznala. Znamená to, že tam jména dopisovala? Ano, bude tomu tak. Mimoděk mi jen ten dojem potvrdí, když otázku po hodnověrnosti deníkových záznamů shazuje vysvětlivkou do publika, že jsem patrně dotčen. Ne, ne zcela.

Monika píše: „Jinak se až divím, jak rychle jsem našla spřízněné duše roztroušené na jiných oborech – Alena Voráčková, Jana Hybášková, Jan Dus, Vlasta Ježek, David Zelinger, Milan Hejl, Josef Brož… Čtou tajně to, co já, poslouchají stejnou muziku, občas někoho potkám na nepovolené výstavě nebo na koncertě, kde by nikdo z nás neměl být.

Střídáme Espresso-Depresso a kavárnu v Umprum a občas se i do Slavie odvážíme, tam jsou ti borci z FAMU, DAMU, HAMU…

Cítím velkou úlevu, už nejsem úplně sama!“

Jistě, je to od Moniky hezké, že mne řadí do záznamu z roku 1984, jenže já byl v té době ještě na vojně, měl jsem před sebou ještě jeden rok, a o civilu jsem zatím jenom snil. Gorbačov ještě nebyl u moci. Na fakultu, natož filozofickou jsem se ani netroufal pomyslet. Ta její samota ale patrně skutečně vyvěrá z nějakého hlubšího pocitu, jen do něho nepatřím – sem ne.

Otázku pochopila Andrea, když dodává, že některé záznamy v těch svých epistolárních pasážích (pro přehlednost) krátila. Pro Moniku jsem ale pouze hnidopich a ješita, že mne Pavel Dobrovský plácá nakonec zezadu po rameni, a říká: „Co jste si udělali?“ Ano, to je ta správná otázka...

Emma je celá zaražená, chce odejít, když to celé extempore končí. Chytám ji u vchodu a způsobuji několik rodinných fotografií ještě s chotěm Peterem. „Je tady Emička?“ povykuje Monika (to nevěděla, že přijde?), která odbíhá od zástupu fanoušků ve frontě u stolu, co od ní chtějí mermomocí ještě podpis. Bude to prostě jen několik snímků na památku (do rodinného památníku). Všímám si, že Emma má zlaté vysoké (martensky?). „Vypadaj dobře!“ říkám. Zablýsklo jí v očích: „Někdo má boty, někdo zas provokativní otázky!“ To nám ta Emička ale vyrostla, že?

Pár chvil ještě několik lidí postává v sále. Někdo se ptá: „Kam se jde?“ Nikam se ale nejde, vzpomínkový cirkus skončil. Ale kolik těch vzpomínek se ještě dere na povrch, že je člověk musí zaplašit, aby se rozutekly? Kam by se po pětadvaceti letech ale chodilo? Domů, vyčůrat – a spát! Venku je na Václavském náměstí skutečně čerstvý vzduch...

(pokračování příště)

Vytisknout