Proč ani já nejsem Charlie Hebdo Aneb stopa vede na Střední východ

14. 1. 2015 / Daniel Veselý

Želbohu tragické události v Paříži vydatně překryly jiné, mnohem drastičtější události, které se však odehrály daleko od našich vyhřátých domovů. Mám na mysli především bezuzdné masakrování rukama teroristické organizace Boko Haram v Nigérii, které si vyžádalo až 2000 lidských životů. Chápu, že námi otřese více zabíjení na „domácí půdě“ v „civilizované“ Evropě než v Africe, kde se optikou našich rasistických kritérií vraždí běžně. Podobný pohled mám na spontánní kampaň Je suis Charlie. Je zapotřebí, poté co dozněla pieta, analyzovat příčiny a hlubší souvislosti „nového 11. září“ a jeho patrné zhoubné důsledky, které ústí do povlovného redukování občanských svobod třeba v zemích schengenského prostoru ZDE či Irsku ZDE, kde mají být prosazeny tvrdší „protiteroristické zákony“.

Tato kampaň má ovšem řadu zádrhelů, tedy alespoň v mých očích. Mnozí z nás se v těchto dnech cítí „být Charlie“; vesměs ti, kteří považují svobodu projevu za jednu z nejdražších hodnot. Já osobně jsem pro naprostou svobodu slova; kdo jsme, abychom si uzurpovali právo upírat ji jiným, a tím se stali cenzorskými nadlidmi – na rozdíl od voltairovského smyslu slova?

Nedokáži si ale představit, jak by milovníci svobodného projevu reagovali, kdyby kreslíři z Charlie Hebdo systematicky napadali židovskou komunitu žijící v Evropě, potažmo Židy obecně.

V roce 2009 byl z redakce tohoto týdeníku propuštěn kreslíř Maurice Siné kvůli údajně antisemitskému vtipu o synovi bývalého francouzského prezidenta Sarkozyho, jak na stránkách Guardianu konstatoval přední muslimský intelektuál Tariq Ramadan ZDE. Celá záležitost skončila před soudem, jehož výrok rozhodnutí redakce Charlie Hebdo napadl a označil jej za neadekvátní ZDE. Dalo by se říct, že u tohoto ještě před krátkým časem neznámého týdeníku se pěstuje svoboda vyjádření stylem „odsaď pocaď“.

Jestliže se terčem systematického výsměchu stane bezbranná minorita, již představitelka krajní pravice ve Francii Marine Le Penová označila za „nacistické okupanty“ ZDE, nejde o žádné chlapáctví. Nicméně pokud se legitimním terčem satirického humoru stanou mocenské aparáty, jež mají prostředky k pacifikaci humoristů všeho zrna, jde o nadevše potřebné jednání, které si zasluhuje úctu.

Cílem odvetných útoků proti francouzské muslimské menšině se stalo 26 mešit po celé zemi, které se staly terčem střelby, a na které dopadaly zápalné bomby, uřezané vepřové hlavy a granáty ZDE. Celkem bylo nahlášeno 60 protiislámských incidentů včetně útoků na muslimské restaurace a další podniky patřící majitelům téže víry, nicméně řada dalších nebyla vůbec nahlášena. Přestože je muslimská menšina ve Francii trvale vystavována násilnostem a represím, počet útoků proti ní záhy po masakrech v Paříži stoupl. Jedná se tedy o běžný jev, o kterém se příliš neinformuje. Muslimové v roli obětí dnes příliš netáhnou.

Francouzská policie v důsledku tragických incidentů pozatýkala 54 osob a obvinila je z podpory či glorifikace antisemitismu a terorismu. ZDE.

Mezi zatčenými je i francouzský komik Dieudonné M'bala M'bala, který na svůj facebookový profil napsal:“ Co se mne týče, cítím se jako Charlie Coulibaly." Kontroverzní umělec byl obviněn z podpory terorismu, neboť Ahmed Coulibaly zaútočil v Paříži na supermarket a usmrtil přitom čtyři lidi ZDE . I v tomto případě se můžeme pozastavit nad tím, kterak je v západní společnosti selektivně nakládáno se svobodou projevu. Nejde ale zdaleka o první případ perzekuce a zatýkání osob muslimského vyznání kvůli pohoršujícím výrokům, jak podrobně zdokumentoval investigativní novinář Glenn Greenwald ZDE. Na scénu opět vkráčel Voltaire.

Ba co více – radikální islamisty žijící trvale v Evropě a Spojených státech, kteří cestují do Sýrie bojovat proti blasfemii, k tomuto jednání též motivuje západní vměšování do záležitostí arabských zemí: bombardování Libye Severoatlantickou aliancí a obří transfer zbraní pro „rebely“ čelící Kaddáfího režimu, na čemž se Francie lvím dílem podílela, vedly také k destabilizaci bývalých francouzských kolonií, francouzské vojenské angažmá v konfliktech v Sýrii, Iráku a Mali nevyjímaje. Západ vydržuje řadu islámských tyranií, otřesným příkladem je zejména Saúdská Arábie, kde dlouhé dekády panuje jeden z nejhorších režimů na světě. Západem podporovaná izraelská okupace palestinských teritorií podle bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera představuje jeden z faktorů, který vedl k pařížskému krveprolití ZDE.

A co americká Invaze do Afghánistánu, a především do Iráku, na jehož území stejně jako v Sýrii jako maligní vřed vypučel Islámský stát, který se stal hypnotickým rejdištěm pro západní džihádisty? A Obamova bezpilotní kampaň v Pákistánu, Jemenu nebo v Somálsku radikalizující tamní dříve relativně pokojné obyvatelstvo? Koneckonců oba pachatele masakru v satirickém týdeníku vehnaly do náruče teroristů zločiny americké armády v Iráku, a především snímky osob ponižovaných a mučených ve věznici Abú Ghrajb, na což upozornili specialisté na Střední východ Juan Cole a Patrick Cockburn.

Celý Střední východ krvácí do značné míry kvůli západnímu vměšování a svému nerostnému bohatství, na němž je západní civilizace takřka závislá. Zkusme si jen na chvilku představit, že by se takto brutálně chovali muslimové v Evropě a ve Spojených státech. Tato hypotéza je ale pro nás naprosto mimo chápání, proto se podobné analogie ztrácejí v překladu.

Před pár dny se k pařížským vraždám v redakci Charlie Hebdo přihlásila odnož Al-Káidy operující v Jemenu s odůvodněním, že jde o pomstu za zesměšňování proroka Mohameda ZDE. Nicméně podle jednoho západního zdroje neexistuje pádný důkaz o tom, že by za masovou vraždou skutečně stáli předáci jemenské Al-Káidy. Avšak Chérif Kouachi tuto chudou zemi na Arabském poloostrově před několika lety doopravdy navštívil a v jednom z táborů vedených tamními káidisty se podrobil vojenskému výcviku.

Buď jak buď: vyhrocené a plošné násilnosti, ba státní terorismus, jimiž západní země tyranizují neklidný Střední východ, se pravděpodobně – a bohužel – nakonec musely tragicky odrazit i na nejstarším kontinentu. Co se poučných lekcí pro Západ týče, zůstávám nadále pesimistou.

Vytisknout