Premiérova rétorika jako ona špička pověstného ledovce?

13. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Nechci teď posuzovat rétoriku pana premiéra. Chci se vyjádřit obecně k pokleslé řečové kultuře nejen v českých médiích. A nejen případně u některých českých špičkových politiků. Jde o trend, který má našlápnuto na neochvějný setrvalý skluz směrem k horšímu minimálně sedm desetiletí. Předtím bylo dost viditelně zvykem, že pokud někdo na nějaká veřejná pro-hlášení či komentáře obsahem či formou neměl, raději mlčel. Také těch prostředků k projevení se před nějakým plénem bylo ještě kolem roku 1945 pořídku; masově rozhlas, a i ten spíše jen v centrálním provedení. Ale ovšem, byly tu veřejné schůze a rozmanitá svoláva-ná shromáždění, na nichž začalo být zvykem „mluvit lidově“ (a jakoby bez formálních zá-bran), což se rychle – a zdá se, že natrvalo – uchytilo.

Především máme v té naší současnosti zatím ještě pořád trojí češtinu; tu spisovnou, pak dost zobecnělou hovorovou, a posléze jadrné zbytky rozmanitých nářečí. Je přinejmenším zajímavé, že většina kulturou se zabývajících činitelů mluví do rozhlasu či televize zpravidla v nějaké formě lidové („hovorové“) češtiny, nejednou s řadou dalších a spíše pokleslých je-jích forem; nemálo v tom dnes kupodivu také vynikají některé herečky a mnozí herci (právě ti, kteří by měli být vzorovými nositeli hlasové kultury). Hodně dávno by se ještě řeklo, že mluví jako „dlaždiči“. (Ti tehdy, před mnoha lety, raději se veřejně neprojevovali.)

Ne že by zrovna na divadelních prknech (nejde-li o nějakou „klasiku“) měla či dokonce musela znít spisovná mluva! Když ale někdo mluví souvisleji do rozhlasu či televize, měl by si vždycky uvědomit, že zrovna nesedí někde v hospodě nebo při nějakém privátním dýchán-ku, nýbrž oslovuje širší společenství. Právě jistá forma „spisovnosti“ by měla udržet pouto také s bohatou minulostí mateřského jazyka (a pro jeho budoucnost!), jinak – již s ohledem na to, že průměr uživatelů jazyka bývá poněkud „pod průměrem“ kvality jeho jazykových proje-vů – hrozí rychlá degradace i té tradice, kterou jsme sami zdědili (a neuměli potom ucho-vat!).

Nelze přece napsat, že „je zajímavé“, jak mnozí – dokonce profesionální „mluvčí“ – před mikrofonem nekontrolovaně lapají po dechu mimo žádoucí frázování řeči. Nejsou to nádechy málem jako před ponořováním pod vodní hladinu; nýbrž ty vdechy – především v řečovém projevu během rozhlasového vysílání – jsou chaotické, málem „zoufale“ rušivé. Není v tom žádná přijatelná hlasová kultura. A bývá až příliš běžné (málem „standard“!), že již než začne první věta některých dokonce profesionálů jazyka, bývá uvozována pazvukem podobným zvláštně zabarvené a protažené hlásce „é“ (či trochu do „ö“, anebo „hmm“?); což poslouží kdekoliv znovu, třeba i několikrát během pronášené věty.

Bývá zcela běžné opakování posledních dvou tří zrovna pronesených slov, když hovoří-címu zatím chybí hned návaznost. Anebo dochází k protahování poslední souhlásky, když ještě není jasné, které slovo se snad vynoří: takže pak slyšíme jako dvě slabiky třeba „ta-k-“, „dne-s-“ a podobně; takže zazní třeba „v ulicích měs-t-“ (jako v ČT 24 9. 1. krátce po poledni; je toho denně nemálo, a tohle byla jen „ilustrace“).

Samozřejmě že se také hojně uplatní vycpávková slova; oblíbené jsou zvláště „vlastně“, „prostě“ a „jako“. Jsou mezi rozmanitými odborníky i takoví rekordmani a rekordwiminky, kteří v jediné větě (nekončící tečkou, ale jaksi „do ztracena“) uplatní zrovna takovou vycpáv-ku třeba – a bez přehánění – nejméně čtyřikrát či pětkrát (a slyšel jsem zrovna to nic neříkající „vlastně“ v jediné pseudovětě i sedmkrát!). Připomíná to situaci, jako kdyby mluvčí zrovna stál(a) ve třídě na stupínku, a během zkoušení čekal možná na nápovědu, aby uspěl...

Jako kdyby zrovna tohle se muselo zažrat už nejedné generaci školáků jako typická, vzo-rová a nanejvýš funkční verze pro vnější fórum určeného slovního projevu. Nechci si teď při-pouštět myšlenku, zda třeba též mezi vyučujícími se tento zlozvyk už před časem nezahnízdil, takže žactvo by již nějakou tu generaci žilo v jistém řečově navyklém paradigmatu odposlou-chaném od vlastního učitelstva... A nemyslím ani na tu zvláštní tribunu, jaká nakažlivá a jinak svérázná prezentace řečových produktů se nám divákům „telky“ před oči i pro uši předkládá některými přenosy třeba z Poslanecké sněmovny. Nejen mnozí reportéři televize doprovázejí své informace rytmickým pokyvováním hlavy. A jak někteří z nich přitom rozkládají rukama, pokud zrovna nedrží v jedné ruce mikrofon (takže pak je to komplexní pohybová kreace, byť na jedno známé „brdo“).

Malý „detail“ zrovna těchto dní: ve středu (7. 1.) se najednou objevilo sousloví „Charlie Hebdo“. Samozřejmě že tu šlo kromě jiného o dvě slova z francouzštiny. To druhé je zkratkou z „hebdomadaire“ (tj. „týdeník“); a žádné „h“ (byť ve franštině dvojího typu) se ve francouz-ském textu nečte. A „Charles“ ve franštině zní jinak než anglicky; na počátku toho jména by mělo zaznít „š“! Přitom jsme slyšeli možná ze všech foneticky se prezentujících médií nejdřív „čárlí hebdo“; a to přinejmenším automaticky a suverénně přinejmenším další dva dny; proto-že již psané „Charles“ je jako slovo mediálně ochočeno pouze na přibližně anglické „čá-(r)l-z“. Zpravidla se v našich médiích nikdo neobtěžuje zjišťováním, jak se co má vyslovovat. Zaimprovizuje se. Přitom ani z té angličtiny nezdomácnělo u nás třeba náležitě vyslovované „touny“ zrovna u celá léta zmiňovaného jména Tony Blair, takže pro celou českou jednu ge-neraci již zůstal výlučně ve výslovnosti „Tonym“!

Skoro pravidlem se nestaráme o přibližně správnou výslovnost méně frekventovaných slov, a nejen v angličtině. Takže třeba španělské slovo „reconquista“ (v TV znovu před něko-lika dny) se nevyslovuje „rekonkvista“, nýbrž bez toho „v“ uprostřed. Také s přízvukem češ-tina někdy čaruje. Takže zdomácněl mj. nenáležitě posunutý přízvuk, takže neměly by se psát a znít „Galapágy“, když se píše a čte „Los Galápagos“! (Kupodivu nám zůstalo naopak správ-ně „Guantánamo“.)

Oblíbené je vyslovovat místo „s“ skoro všude, kde se dá, „z“. Začalo to kdysi třeba pro-slule mj. „renezancí“ (ač se tam původně psala, snad též pro to připomenutí výslovnosti, dvě „s“ uprostřed slova). Stále je v kursu docela ve výslovnosti zaběhané „don chozé“ nebo jde-li o hudbu toho oblíbeného „štrauze“, místo náležitého „s“ (ne že bych měl něco proti „vizi“ v televizi). A i když se píše (jen zatím?) „Mars“, v dalších pádech místo toho „s“ pravidelně uslyšíme (že by jen z nedbalosti?) „z“, i když nejsou nutně žádné překážky vyslovit třeba in-formaci o „Marsu“ (s vysloveným „s“!). (Malé podotknutí ke „kurzu“: bývávalo zvykem pra-vopis podřizovat 1. pádu j. č.; a tam stále ještě můžeme slyšet „s“, a pak by mělo stále zůstá-vat mezi námi i v psané podobě „kurs“. Jenže v těch dalších pádech to všude bzučí, takže se začalo před čtvrt stoletím psát mj. nejen toto slovo se „z“ na konci hned v 1. pádu; ty ostatní pády demokraticky to psaní přehlasovaly, že? Jako by psaní takových slov v nepřímých pá-dech nečinilo potíže mezi „uživateli jazyka“ po celé generace...)

Dnes běžně uslyšíme třeba „všimnul“, či „zahnul“. Kdopak by se dnes staral o to, že se kdysi rozlišovaly dva kmeny, minout a tisknout, takže pak bylo správně sice vyslovovat a psát „minul“, ale naopak jen „tiskl“! (Kdepak ty ne jen „loňské“ sněhy jsou...)

Ne naposled „budiž zde ještě povšimnuto něčeho doprovodného“, už s ohledem na tu estetiku kolem těch, co se v televizi pohybují a mluví. Jak v ČT, tak na Nově se před časem pro ženy zavedla obuv s vysokými (až super-vysokými!) podpatky. A nikdo zřejmě nešpitl, a pro sebe ani nekonstatoval, že to potom vyžaduje před kamerami jinou chůzi či postoj, než když se třeba jenom kráčí někde po chodníku. Mnohé dámy dodnes postávají či chodí před obrazovkou jako v gumákách (či v gumácích)! Je zbytečné podotýkat, jak to potom někdy vypadá v očích diváků, když třeba některá z hlasatelek jen stojí a něco říká, aniž si uvědomu-je, že má pod patami jen dlouhé jehličky... (Ne že bych to chtěl „kádrovat“. Nemělo se to pře-dem odzkoušet? A nenechat to na spontánním provedení. Bez zpětné vazby. Jako tomu je třeba přímo s tím slovním a gestikulačním reportérským aj. projevem. Atd.)

Vytisknout