Svoboda slova – neomezená navenek, omezená dovnitř?

14. 1. 2015 / Alena Michutová

Právě jsem si přečetla článek s názvem „Nechutné, píše zahraniční tisk o české reklamě s popravou“ (ZDE). O co v tom článku jde: jistý český obchod se střelnými zbraněmi použil fotografii z popravy britského humanitárního pracovníka k reklamě na své výrobky, tedy střelné zbraně. Hrozí mu pokuta až do výše dvou miliónů korun, pokud se shledá porušení zákona. Této reklamy si všimla už i zahraniční média a poukazují na ni jako na neetickou.

Chci v souvislosti s tímto položit několik otázek (a čtenáři, odpověz si sám):

Chápu správně, že svoboda slova a projevu znamená, že můžeme publikovat karikatury Proroka Mohameda a tropit si žerty z toho, co je lidem jiného (cizího, ne našeho) náboženství svaté, překračovat jejich tabu? Znamená to, že vůči druhým (jiným, cizím, vnějším, ne našim) kulturám a náboženstvím je naše svoboda projevu a tisku neomezená a nemusí respektovat žádná tabu a žádné hranice?

A chápu správně, že když se někdo dotkne našich (ne cizích, ale mých a vašich) jizev, našich bolestí, našich traumatických bodů a našich tabuizovaných témat, pak prrrr - tady svoboda projevu a tisku končí, tak by to tedy opravdu nešlo, tady se musíme chovat eticky?

Když svobodu slova, tak přece se vším všudy! Když srandu, tak z nich i z nás! A pořádně, ze všeho! Jakýpak dvojí metr!

Anebo že by přece jen měly existovat nějaké etické hranice a respekt k citlivým tématům? Že by ona svoboda neměla znamenat bezbřehou svévoli a absenci úcty k druhým?

Osobně se přimlouvám za hranice, které by neměly být dány vnější mocí (tedy cenzurou), ale vnitřním morálním vědomím každého jednotlivce. Kdybych vydávala noviny, nepublikovala bych ani reklamu s fotografií z popravy, ani karikatury Proroka. A nikdy bych nešla střílet po někom, kdo to udělal.

Svoboda slova
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 14.1. 2015