9. 1. 2015 / Kamil Vladislav Vaněk
Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi......teism, náboženství vůbec přece není jen osobní atitudou, je i kolektivním řádem a hledí vždy a všude stát se organizací.
T. G. Masaryk (Karel Čapek, Hovory s TGM)
Věda a technika mohou vytvořit náboženské vakuum zpochybněním dříve uznávaných náboženství, nemohou však vyplnit takto vzniklé vakuum, toto bude vyplněno jiným náboženstvím.
A. J. Toynbee
Pokud je každý společenský systém založen na náboženství v nejširším slova smyslu, tak je jen logické, že jeho vývoj je řízen náboženskými principy a směřuje k uskutečňování „ božího řádu“ na zemi. O tom, že i moderní západní civilizace je vybudována na „náboženském“ základě, je přesvědčena řada autorů. Například E. Fromm jej nazývá „novým náboženstvím“, které charakterizuje následovně:
„ Za fasádou agnosticismu či křesťanství je skryto naprosto pohanské náboženství, i když lidé je ani za náboženství nepovažují. Toto pohanské náboženství se dá velmi obtížně popsat, protože může být vyloženo pouze z toho, co lidé dělají (a co nedělají) a ne z jejich vědomých myšlenek o náboženství, nebo z dogmat náboženských organizací.“
V následujícím se pokusím o pohled na vývoj a perspektivy moderní společnosti za předpokladu, že sekularizace se týká jen tradičních náboženství a ne „nového náboženství“, které postupně prorostlo celou moderní společností a určuje směr vývoje svou seberealizací. Samotný mechanismus uskutečňování „božího řádu“ je téměř standardní, hlavní rozdíl je v „náboženství“ a v jeho „bohu“. Moderní západní civilizace převzala civilizační štafetu od středověké monoteistické křesťanské Evropy a po několika staletích vývoje a metamorfóz boha se rýsují stále jasněji obrysy „nového náboženství“ : moderní idolatrie s postupně se vyvíjejícími idoly od nacionalismu až po zbožnění peněz a nadlidsky inteligentního Trhu. Krátký pohled na vývoj „nového náboženství“ s „novými bohy“ poskytuje nový úhel pohledu na možnou budoucnost postkapitalismu a postdemokracie.
Hlavním mocenským nástrojem středověké církve bylo její monopolní postavení při spasení a posmrtné existenci každého jednotlivce. Podmínkou uplatnění tohoto nástroje byla nejen pevná víra v samou existenci nebe a pekla, ale také víra, že nebe nelze dosáhnout bez pomoci církve. V době osvícenecké a v počátku industrializace upadala rychle moc náboženství, částečně proto, že nebylo schopno přizpůsobit svá dogmata realitám, vyplývajícím z vědeckého poznání, částečně proto, že neposkytovalo nově vznikajícím mocenským elitám patřičně účinné „opium lidu“. Rychle se rozvíjející průmyslová společnost nabízela současně daleko atraktivnější „nebe“ než církev : materialistické „nebe“ vidiny neomezeného blahobytu.
Cesta do materialistického nebe byla také podstatně snadnější, než do nebe posmrtného, namísto dodržování desatera, včetně lásky k bližnímu, stačilo dodržovat pouze jedno přikázání : „chovej se vždy a za všech okolností ekonomicky“. „Království boží“ tak bylo redukováno na radikální hedonismus kombinovaný s radikálním ekonomismem a bylo možno jej dosáhnout pouhým obrácením starých křesťanských hříchů na ctnosti a naopak. Vývoj představ o materialistickém nebi probíhal postupně a podobně jako v tradičním náboženství se vidina „nebe“ stala hlavním nástrojem mocenských elit. Hlavní atrakcí „nového nebe“ ovšem bylo, že se nejednalo o představu posmrtné existence, ale o zcela konkrétní příslib materiálního blahobytu. Rychlý rozvoj průmyslu a s ním i zlepšování životních podmínek milionů lidí skutečně naznačovaly příchod „zářných zítřků“ všeobecné hojnosti a prosperity. V euforii úspěchů vědy a technického rozvoje si však málokdo uvědomil, že mechanistický světonázor, materialistické nebe a morálka, v které všechny lidské aspekty byly utopeny „v ledové vodě sobecké vypočítavosti“, redukuje člověka na součást společenského strojního mechanismu, který ve svém dalším vývoji bude ohrožovat samotnou existenci člověka na Zemi.
I když vize „nového“ nebe i cesty do něj byla stejná pro všechny verze modernity, dělily se názory, jakou strategií moderního nebe dosáhnout. V podstatě se jednalo o to, zda uplatnit strategii individualistické nebo kolektivní cesty. Individualistická cesta do materialistického „nebe“ připomíná decentralizovaný protestantismus, kdežto kolektivní cesta připomíná centralizované tradiční církve.
Individualistická, decentralizovaná cesta nevyžadovala pevného řízení mocenskou elitou a ponechávala svým ovečkám iluzi „svobodné honby za štěstím“. Bezohledný individualismus vedl ovšem k válce všech proti všem, což podstatně usnadnilo pozici mocenských elit. Jejich hlavním úkolem bylo vymezení limitů války všech proti všem zákony a paragrafy, které se ale většinou řídily Orwellovským principem rovnosti : „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou rovnější než ta druhá.“ Dále bylo nutné objasnit lidem, v čem spočívá mystická vidina „štěstí“, o což se postaraly nově vznikající průmysly reklam a zábavy . Bylo také nutno zasadit celý systém do pevného rámce „absolutně platných přírodních zákonů“, které nahradily dřívější boží zákony. Tuto roli vykonali ideologové režimů „kreativním“ výkladem patřičně zredukovaných vědeckých hypotéz a teorií, povýšených na nedotknutelná dogma.
Role mocenských elit byla tak víceméně skrytá a to až do doby první světové války, kdy se imperiální mocenské elity dostaly do vzájemného konfliktu. Po katastrofě první světové války byly oživeny starší ideje o kolektivní strategii cesty do „nového nebe“. Kolektivní strategie vyžadovala, podobně jako tradiční církev, pevné centralistické řízení, rigidní hierarchii a řádový rozdíl mezi zasvěcenou avantgardou a prostými věřícími. Určitá podobnost tkví také v přístupu ke „svatým“, respektive „nedotknutelným“ spisům a dogmatům. Ty mohli vykládat a určovat pouze nejvýše postavení členové avantgardy a později přešlo toto právo plně do rukou diktátorů.
Kolektivní cesta ovšem neznamenala cestu pro všechny, ale pouze pro ty „vyvolené“, určené dle třídního, nacionálního, rasového, či jiného klíče. Ti ostatní, co „nebyli s námi“ se stali vnějšími či vnitřními nepřáteli a byla jim vyhlášena válka. Střet mezi variantami modernosti vedl k další světové válce a po vítězství nad nacismem a fašismem střet pokračoval studenou válkou, oživenou válkami satelitních států, podporovanými oběma zbylými velmocemi. Po konečněm kolapsu sovětského modelu komunismu (a ignoraci existence čínského modelu) byl slaven „konec dějin“, představovaný vítěznou (neo) liberální demokracií.
Naděje let šedesátých a sedmdesátých spočívala v možnosti změny vývoje celé moderní společnosti od směru určenému podřízením člověka mechanistickému modelu společnosti k jeho opaku, ke společnosti, kde technologický vývoj je podřízen člověku. Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“, nebo E. F. Schumacherova „technologie s lidskou tváří“, včetně koordinace technologického vývoje bohatých i chudých zemí naznačovaly možnost změny směru vývoje. Z té doby pochází i zpráva „Římského Klubu“ , která poukázala na konsekvence pokračování stále stejného směru exponenciálního ekonomického růstu a tím i spotřeby surovin a energie.
Výrazná změna směru vývoje by však podstatně ohrozila pozici mocenských elit východních i západních a proto byla pro oba bloky nepřijatelná. Další vývoj Východu i Západu sledoval velmi podobné cíle, i když na první pohled neslučitelné a protichůdné. V podstatě šlo o návrat k ortodoxní ideologii mechanistického ekonomismu, i když rozdílnými cestami, určenými ideologickými rozdíly. Nicméně, i přes ideologické rozdíly se oba bloky shodly na tom, že třetí cesta neexistuje a existovat ani nemůže a nesmí. Západní vývoj se začal ubírat směrem neoliberalismu ve Velké Británii M. Thatcherové a ve Spojených státech R. Reagana, zatímco sovětský model se snažil o znovuožití plánovaného hospodářského systému, narušeného československým experimentem. Obě cesty však sledovaly společný cíl: degradovat občany na součástky společenské velemašinérie, tak aby se dali snadněji ovládat a manipulovat.
Sovětská cesta normalizace centralizovanými byrokratickými prostředky byla neúspěšná ekonomicky i lidsky, nicméně dosáhla velkých úspěchů v budování duchovní základny konzumerismu. Ani ne tak úspěchy „gulášového socialismu“, ale spíše jeho neúspěchy, špatnou kvalitou a nedostatkovostí spotřebního zboží byla vybudována představa o skutečném štěstí, vězícím v neomezeném konzumerismu. Poněkud pootevřené dveře na Západ, pomocí Tuzexu, televizních seriálů typu „Dallas“ a zpráv ze zahraničních návštěv lidmi, kteří se většinou nedomluvili ani jedinou cizí řečí, vymalovaly západní konzumní ráj těmi nejatraktivnějšími barvami. Západní cesta normalizace byla daleko úspěšnější. Během poměrně krátké doby byly nebezpečné tendence neutralizovány a z bývalých „rebelů“ roku 1968 se stali většinou poslušní konzumenti. Vývoj technologií pokračoval starou cestou, kde nejvyšším cílem byl stále rostoucí zisk, dosahovaný tvorbou stále nových potřeb, které mohly být uspokojeny pouze příslušnými průmysly a tím i zvýšenou spotřebou.
Prudce se rozvíjející konzumerismus ovšem potřeboval na jedné straně zvýšenou dodávku energií a surovin, na straně druhé zeslabení mezilidských vztahů a relací, tak aby se posílily mechanistické vztahy mezi atomizovanými občany a produkty „štěstí“ , masově produkovanými příslušnými průmysly. Neokolonialismus a později globalizace zajišťovaly materiální stránku rozvoje konzumerismu bohatých zemí a neoliberalismus stránku duchovní. O ostatní se již postaraly nadnárodní korporace s jejich vývojovými a reklamními odděleními ve spolupráci s politickými i nepolitickými baviči lidí.
Globalizace oživuje komunistické heslo „proletáři všech zemí, spojte se“ v poněkud pozměněné formě. Zatímco organizovanost pracujících se rozpadá stejným tempem jako demontáž sociálního státu, nadnárodní korporace, oligarchové, finanční magnáti a (vybraní) političtí baviči všech zemí se vzájemně sjednocují v exkluzivních klubech majitelů světového bohatství. A bohatství se neustále přesunuje stejným směrem, od chudých k bohatým systémem privatizace zisků a socializace nákladů. V současnosti vlastní jedno procento nejbohatších téměř polovinu světového bohatství a 85 nejbohatších osob vlastní tolik, co tři a půl miliardy těch nejchudších obyvatel Planety.
Rostoucí polarizace chudoby na straně jedné a bohatství na straně druhé vede k rostoucímu sociálnímu napětí, které prudce zvyšuje destabilizaci celého světa. K destabilizaci světa přispívá podstatné i globalizovaný konzumerismus, transformující suroviny, energii a otrockou práci „podlidí“, žijících v chudých zemích, v produkty konzumního „nebe“, které po extrakci mystického fluidu „štěstí“ se vrátí do přírody v podobě odpadků a přispívají k destrukci životního prostředí. Destabilizace celé globální společnosti je však vítanou zprávou jak pro vojensko průmyslový komplex, tak i pro nejvyšší mocenské elity, přináší totiž nejen nové zisky, ale poskytuje i další argumenty pro odbourávání zbytku demokracie ve jménu boje proti extrémistům a teroristům a všem ostatním, co „nejsou s námi“. Mnoho lidí je přesvědčeno, že pokračování vývoje postindustriální a postdemokratické globální společnosti stále stejným směrem vede přímo ke globálním konfliktům a katastrofám netušených rozměrů.
Jak ale směr vývoje změnit? Revoluce, která by eventuálně svrhla současnou globální mocenskou elitu a nahradila ji jinou, nemá naději na úspěch, pokud se nezmění základní hodnoty společnosti a tím i myšlení lidí. To platí i pro globálního hegemona. Jeho odstranění, pokud by to bylo proveditelné, by nejspíše uvolnilo místo pro stejného, anebo ještě horšího hegemona. Duchovní struktura moderní společnosti - „nové náboženství“ nevzniklo ze dne na den, ale postupným vývojem celé moderní západní civilizace a přizpůsobilo se různým kulturám i ideologiím. Jeho změny nelze dosáhnout obvyklými prostředky, přihříváním či ochlazováním ekonomik, či dalšími zákony a paragrafy. Radikální změny náboženství v historii lidstva občas proběhly, byly však téměř vždy spojeny s kolapsem a zánikem civilizací.
Politici i media nás přesvědčují, že naše moderní civilizace je plně sekularizovaná a řízená racionalismem, takže jakýkoli vliv náboženství, včetně „nového náboženství“ se nás netýká. Náboženský i pseudonáboženský fanatismus, vedoucí celé civilizace do zkázy existoval možná v minulosti, v naší době může nanejvýše existovat u našich nepřátel, ale nikdy ne u nás. Máme však důvod věřit těmto uklidňovacím řečem?
Naprostá neschopnost a nechuť postmoderní společnosti jen pohledět na své nejakutnější problémy, natož pak je řešit, připomíná slova Bible:
„Modly pronárodu jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí. Mají uši a nic nezaslechnou, v jejich ústech není dechu. Jim podobni jsou ti, kteří je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“
Žalm 135: 15-18
Vytisknout11.4. 2016
Pro většinu lidí znamená morálka způsob, jakým se chováme k ostatním v rámci toho, co společnost považuje za dobré. Proto více věříme "dobrosrdečným" lidem než intelektuálům, jak ukazují výsledky výzkumu vědců z Oxfordu a Cornellu.