Piketty odmítl stát se vrtichvostem. Vrtichvosti mu to nezapomenou

2. 1. 2015 / Karel Dolejší

Piketty odmítnutím nominace na nejvyšší státní vyznamenání nade vší pochybnost prokázal, že si úctu zaslouží dokonce i od těch, kdo s ním jinak vůbec nesouhlasí - bez ohledu na nějaký metál. Dal totiž najevo, že integrita intelektuála, který si stojí za svým názorem do všech důsledků, je pro něj důležitější než pochybné státní pocty. Ubránil se svodu. Nestal se oficiózním ekonomem úpadkové hollandovské Francie. Nenechal se vystavit jako zastřelený zajíc po honu na výřadu údajných úspěchů současných vládců.

Pokušení oficializace je velikým svodem každého intelektuála. Podlehl a integritu mu obětoval bývalý český prezident Václav Havel a po něm i řada postav o několik magnitud menších. V Česku se ostatně vyznamenání neodmítají, nanejvýš se ještě vracejí. "Daj-li medaili" se cení více než odstup k mocenským šíbrům a patnácti minutám slávy, který si ovšem určitě může dovolit zdaleka nejen postava formátu Thomase Pikettyho.

Vrtichvost tolik touží po uznání druhých, že ho vůbec nezajímá, odkud přišlo a co se za ním skrývá. Nedokáže medailování prohlédnout tak jasně jako Piketty, pro nějž rozdíl mezi státem a občanskou společností nezanikl a který si je velmi dobře vědom, že skutečného uznání dokonce ani mezi současníky se nelze domoci žádným státním dekretem.

O tom, zda se Thomas Piketty svým dílem zasloužil o lidstvo, nakonec rozhodnou dvě nebo tři další generace, nikoli dočasný podnájemník v Elysejském paláci. Nějaký státní řád či neřád v tom přirozeně nehraje vůbec žádnou roli.

A ovšem, všelijací "ocenění", kteří se nezasloužili vcelku o nic či své minulé zásluhy prostituují kolaborací s jepičím leskem aktuálních držitelů naleštěných státních seslí, to Pikettymu nikdy nezapomenou - a až do konce svých dnů nad ním budou ohrnovat nos za to, jak je usvědčil z prohnilosti.

Vytisknout