O SELHÁNÍ ČESKÝCH ELIT

Neexistuje strategie

29. 12. 2014

Česko nejenže nedohnalo vyspělé německy mluvící sousedy prakticky ani o milimetr, ale není zřejmá nějaká perspektiva a chybí strategie, jak se k jejich úrovni máme přiblížit za dalších 25 let (tedy pokud nedojde ke kolapsu celého EU prostoru). Postoje se v posledním období poněkud proměnily i u dosavadních optimistů a obhájců nastoupené cesty zářných neoliberálních tržních zítřků. Tento posun lze dobře doložit na názorech etablovaného novináře, nyní politika a poslance hnutí ANO, Martina Komárka, autora knihy Moc nemocných, Dvacet pět příběhů těch, kdo nám to zvorali, LN, Praha 2014.

Pominu-li úsměvnou myšlenku, že jednu kapitolu mohl klidně autor napsat sám o sobě, kniha dobře odráží příčiny takové frustrace. A není už vůbec žádným překvapením, že u řady jedinců dochází ke kanalizaci této frustrace nejrůznějšími směry. V českém prostoru neopomíjí ani islámskou hrozbu nebo útoky na Noama Chomského, jehož myšlenky rozleptávají už tak chatrné základy dosud dominantního pravicového náboženství s jeho základnou v neoliberální ideologii a hojně propojovanou s myšlenkami marxistické materialistické základny.

Nemyslím si ale, že za tímto nepříliš radostným vývojem stojí jen výlučně pokřivení Čechů komunistickým režimem nebo jakási tendence směřování do nějakého odstínu pomnichovské republiky. Problémy české společnosti vyvěrají zřejmě už ze starší doby habsburské reality, emigrace protestanských elit, pobělohorské rekatolizace, nadřazeného přístupu německy mluvící, Habsburky dosazené šlechty, utvářených vzorců jednání venkovanů, poddaných, sedláků, lokajů a pomalu se emancipující vrstvy české inteligence a podnikatelského stavu. Jejich dost výraznou charakteristikou byl skloněný hřbet, enormní přizpůsobivost nastalým poměrům a vlažný vztah k ideálům osobní a společenské svobody nebo podpoře vládě věcem veřejným a státu, v němž Češi žijí.

Kupodivu Češi mají dobře zažité formální demokratické postupy (dodržovaly se i za sovětské nadvlády), ale mají velký problém formu naplnit hodnotným obsahem. Proto se hlavním tématem polistopadového vývoje nestal rozvoj země, když se dosavadní vládnoucí nomenklatura poroučela.

Stala se jím pod rouškou podstrčené falešné ideologie honba za penězi, konzumerismus, ale především bezuzdná privatizace veřejných statků nejrůznějšími technikami a naprostá absence pudu společenské sebezáchovy, která už sama začíná ohrožovat základy české státnosti. Jak jinak si lze vysvětlit naprosto neefektivní polistopadové majetkové transfery, které vedou k soustavnému odlivů zisků v rozsahu větším než 300 miliard ročně plus desítek miliard jen na splácení úroku státního dluhu finančním trhům?

Nemohu ani souhlasit s interpretací, že "TG Masaryk vyrval českou a slovenskou komunitu z jejího absolutistického způsobu chování, na něž byly tyto komunity zvyklé...". Řadu předních Čechů, nejen Masaryka, Beneše a Baťu, přece ve 20. století inspiroval obrovský pokrok v Americe, Británii, řada demokratických prvků byla do nového Československa hladce přenesena (volební právo, rovnoprávnost žen). Poválečný vývoj sousedního Rakouska tuto interpretaci také přece zpochybňuje.

Příčiny problémů české společnosti musíme přesto hledat v našich hlavách, v převládajícím způsobu českého myšlení, prvoplánovitě tedy v selhání českých elit, které jdou a musí jít vždy příkladem. Nad pojmem zdegenerovaná, neschopná elita, který v této souvislosti používá např. egyptolog Miroslav Bárta, by se měla vést další seriózní diskuse o dalším možnostech rozvoje země.

Vytisknout