K čemu se schyluje v eskalující rusko-turecké krizi

2. 12. 2015

Ačkoliv Turecko a Rusko jsou dědičnými nepřáteli, v posledních letech zažívaly srdečné vztahy spojené s významným obchodem a přizpůsobením v mnoha bezpečnostních otázkách, nehledě na členství prvního z partnerů v NATO.

Nicméně jakákoliv regionální spolupráce mezi Ankarou a Moskvou se rozbila o syrský útes. Oba hráči sledují v této smutné zemi, která od roku 2011 zažívá pekelná muka, protichůdné cíle. Zatímco Putin podporuje svého klienta, Asadovu diktaturu, až do hrdel a statků, Erdogan tiše podporoval protiasadovské guerilly se stejným odhodláním.

Otevřená ruská intervence do syrského konfliktu na konci září navedla Moskvu a Ankaru na kolizní kurs, což bylo těm, kdo vidí jasně, zřejmé. Pro Turecko je určitý vliv v sousední Sýrii, zejména na válkou sužovaném severu, životně důležitý z hlediska národněbezpečnostních zájmů, a Ankara dala jasně najevo, že ruské hry v této oblasti nevítá. Zde Putinovy obvyklé silové metody v mezinárodních vztazích musely vyústit ve srážku.

Pentagon potvrdil turecký narativ, ale je zřejmé, že Obamova administrativa není nadšena ze sestřelení. Není normální, aby stíhačky NATO střílely na ruská vojenská letadla narušující vzdušný prostor.

Nevidí se každý den, aby lídři velkých zemí jednali jako malí jardové.

Abychom byli k Turkům spravedliví, ruské letectvo hrálo v této pohraniční oblasti nebezpečné hry celé týdny před incidentem, bombardovalo místní obyvatele, které Ankara podporuje, přinutilo Turky něco dělat. Navíc Su-24 je často využíván k radioelektronickému boji, takže nelze vyloučit, že Rusové rušili určité frekvence, což vyvolalo na turecké straně zmatek. Jak věc proběhla by mohlo ukázat nestranné mezinárodní vyšetřování. Je však prakticky jisté, že ani jedna ze stran konfliktu je nepodpoří.

Ruská obvinění vůči Ankaře jsou nepřesvědčivá, protože Kreml se ve vztahu k obchodování ropou IS a koneckonců i ve vztahu k džihádistům obecně chová obdobně pokrytecky, jako Turecko.

Zatímco Rusko rozmístilo v oblasti systém S-400, Turecko přisunulo k hranici tankovou brigádu. Ruské agresívní obchodní sankce způsobí potíže oběma stranám.

Erdoganův návrh na jednání obou lídrů Moskva hrubě odmítla, což vedlo k tomu, že turecký premiér prohlásil, že se jeho země za obranu suverenity nikdy omlouvat nebude. V danou chvíli žádná ze stran nejeví chuť ustupovat, což by mělo každého znepokojovat.

Nemalá část problémů plyne ze zásadní podobnosti mezi oběma lídry. Putin i Erdogan jsou charismatičtí autoritáři s nacionalistickým rodokmenem. Úspěšně nasadili náboženství v kombinaci s šovinismem, včetně nostalgie po ztracených impériích, která sousedy děsí. Oba dosáhli ekonomického pokroku ve prospěch obyčejných občanů, jejich političtí oponenti prchají ze země a opoziční novináři končí ve vězení či umírají při "záhadných" zločinech, které nikdy nejsou vyšetřeny. Ale především oba používají kvazidemokratické prostředky k velmi nedemokratickým cílům a osobně se obohacují. Osobní historie obou neukazuje žádnou ochotu během krize ustoupit.

Putin a ani Erdogan dosud nepřekročili bod nenávratu. Pro prvního z nich by to znamenalo odříznout Turecko od zimních dodávek zemního plynu, pro druhého uzavřít Bospor ruským lodím, což úmluva z Montreaux z roku 1936 povoluje. Obojí by bylo skrytým vyhlášením války. Na druhé straně absence jakéhokoliv deeskalačního úsilí by měla také vyvolávat obavy.

Moskva musí pochopit, že nemůže bez následků zastrašovat členský stát NATO.

Putin v Erdoganovi narazil na protivníka, který na tlak odpovídá protitlakem. To je důležité, protože Turecko je klíčový stát NATO a vlastní velkou a kompetentní armádu - ačkoliv mu chybí několik tisíc jaderných zbraní, které drží Putin. Není těžké zaznamenat alarmující signály. Požadavky, aby Turecko vrátilo chrám Hagia Sofia pravoslavné církvi, jistě vyvolají vášně mezi Turky zahleděnými do minulosti své země a náboženství, jako je Erdogan.

NATO musí dostatečně jasně sdělit Ankaře, že článek 5 se nevztahuje na Turecko, pokud by se vrhlo do zbytečné války s Ruskem. A současně Moskva musí pochopit, že nemůže zastrašovat člena NATO bez následků.

Nacionalistické vášně, nebezpečné hry v pohraničí, svazující aliance, to nápadně připomíná rok 1914. Snažím se vyhýbat špatným analogiím, ale zde jsou paralely zjevné. Tehdy i nyní agresivní Rusko podporovalo problematického klienta - v prvním případě Srbsko, ve druhém Sýrii - v úmyslu vyvolat zbytečnou konfrontaci s větším sousedem. V prvním případě to vedlo k širší a nepředstavitelně hrozné válce.

Můžeme jen doufat, že Putin a Erdogan chápou, co by válka, zejména možná jaderná válka, mohla vyvolat, a budou opatrnější, než jejich předchůdci v roce 1914. V danou chvíli se Obama snaží o zprostředkování, ovšem je důvod pochybovat, že by ho Ankara brala příliš vážně.

Zda rozum převládne nad vášněmi, které dělí země, jež spolu v minulosti vedly řadu válek, to se teprve uvidí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout