Sociální pracovníci: Obecní uklízeči lidského odpadu?

24. 10. 2014 / Radka Janebová

Mezi obzvláště napjaté divačky budou pravděpodobně patřit sociální pracovnice na obcích. Ty by měly realizovat činnosti sociální práce na obci, kterou ukládají zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Měly by se zabývat nepříznivými sociálními situacemi například lidí s handicapem, seniorek a seniorů, lidí pečujících, osob ohrožených sociálním vyloučením či žijících rizikovým způsobem života, obětí agrese, lidí s materiálními problémy, nepříznivými sociálními situacemi imigrantů či rodin s dětmi. Těmto lidem by měly pomáhat řešit jejich problémy jak posilováním jejich vlastních kompetencí, tak vyjednáváním s jejich sociálním prostředím (rodinami, organizacemi, obcemi, státem atd.), které některé problémy samo zapříčiňuje, nebo může pomoci při jejich řešení. Sociální pracovníci nyní čekají, jak se nová vedení měst k tzv. sociální práci na obcích postaví.

Zkušenosti s předchozími vedeními měst a obcí mnohdy ukazují, že zastupitelé a zastupitelky bohužel s oblibou volili strategie "Okamura" nebo "úklid". Ty vycházejí z přesvědčení, že za všechny nepříznivé situace si mohou lidé sami, tudíž je musí řešit sami a zejména neočekávat pomoc obcí. Pana starostu či tajemníka přece takové události, jako jsou onemocnění, postižení, stáří, násilí, ztráta zaměstnání, materiální problémy a především ztráta domova nemohou potkat.

Strategie "Okamura" jednoduše znamená, že se v obci přes zákonem danou povinnost sociální práce nedělala, protože dle slov tohoto politika sociální pracovníci problémy neřeší, ale naopak vytvářejí. Pokud žádná sociální práce na obci nebude, nebudou se tam logicky vyskytovat ani žádní lidé v nepříznivých sociálních situacích. To vede k otázce, zda by nemohlo být celorepublikovým řešením sociálních problémů lidí zrušení všech sociálních programů a sociální práce obecně. V USA to již navrhoval jakýsi pan Charles Murray, kterého pan Okamura tak rád cituje. Vyzráli bychom tak na stáří, nemoci, dluhy (i v našem legislativním prostředí exekucí), násilí a další sociální problémy.

...Zpětnou vazbu, kam tito lidé zmizeli, by možná mohly dát zastupitelky a zastupitelé sousedních měst a obcí, které strategii "Okamura" z humánních důvodů odmítli.

Strategie "úklid" je pro vedení měst o něco komplikovanější, neboť bez sociálních pracovníků nelze realizovat. Je totiž třeba najmout "uklízeče", kteří z očí řádných občanů odklidí osoby viditelně v sociálních problémech. Protože politici a političky nezřídka nemají představu, co je posláním sociální práce, považují za ideální "uklízeče" právě sociální pracovníky (takže dostávají i platy uklízeček). Problém (myšleno člověka) není třeba řešit, ale hlavně schovat. "Řádní" občané obcí a měst by si mohli stěžovat, že je tito lidé obtěžují svou přítomností na veřejných místech. Tento úkol se však stává pro sociální pracovnice jen obtížně řešitelným, protože zatímco ostatní uklízeči mají profesionální náčiní, jako třeba košťata, popelářská auta, skládky a spalovny, tak sociální pracovnice zpravidla od vedení města takové náčiní nedostávají. Dostávají úkol "uklidit", ale nikoliv nástroje, kterými by mohly být například prostupné sociální bydlení, finance na dlouhodobou sociální práci ze strany neziskových organizací specializovaných na jednotlivé problémy lidí či dostatečný počet kolegů na obci, se kterými by bylo časově reálné odvádět kvalitní sociální práci. Sociální pracovnice se bez těchto nástrojů dostávají do začarovaného kruhu, protože klienty není kam "odklidit", tudíž jsou stále vidět, a to je přece důkazem, že ta sociální práce je k ničemu. Logickou reakcí obcí je pak přechod ke strategii "Okamura".

Možná by mohly být inspirativní spalovny, kterými disponují technické služby. Odpad zpravidla odvážejí někam na periferii, kde se spálí, a tudíž nesmrdí a neruší. Možná bylo v tomto směru nejdále hlavní město Praha, které vymyslelo plán na odsun "lidského odpadu" do koncentračního tábora na periferii Prahy. Jako kámen úrazu se ovšem ukazuje, že vybrané periferie chtějí být také hezké a nechtějí kazit estetické vnímání svých obyvatelek a obyvatel pohledem na lidi bez domova. Sociální pracovníci tedy svou "spalovnu" možná nedostanou.

Asi by bylo naivní očekávat od všech zastupitelek a zastupitelů, že budou nahlížet na lidi v nouzi jinak než jako na lidský odpad, který je třeba zamést. Ale když už takový náhled mají, neuškodilo by, kdyby se zamysleli nad řešením nerudovské otázky "kam s ním?". To v překladu do humánnějšího jazyka znamená podporovat vznik návazných služeb, které na sebe důsledky někdy individuálního a mnohdy společenského selhávání převezmou.

Na závěr se omlouvám všem političkám a politikům, kteří na lidi v nepříznivých sociálních situacích nahlížejí stále jako na "lidi", a nikoliv na "odpad", a sociální práci považují za cestu pomoci lidem v nouzi v jejich městě, a nikoliv za "úklidovou službu".

Vytisknout