Jon Snow: Sdílíme odpovědnost za ty mrtvé

29. 7. 2014

Tento video apel Jona Snowa zhlédlo na internetu už více než milion diváků. Nevysílal se však v samotném televizním zpravodajství Channel Four News. James Ball v deníku Guardian vysvětluje, že je to proto, že britské právo zakazuje televizním stanicím, aby jejich reportéři vyjadřovali na obrazovce osobní názor, a argumentuje, že je to zastaralé pojetí, které prý stejně televizní novináři často obcházejí a v době mísení internetu a televize je zejména mladá generace zvyklá na to, že analytici vyjadřují názor. Zasazuje se o to, aby měly uznávané autority, jako je Jon Snow, právo vystoupit na obrazovce se svědectvím o tom, co zažily a co si o tom myslí. (JČ)



Jon Snow, moderátor Channel Four News: Vrátil jsem se a v pohodlí tohoto studia je obtížné si představit, že jsem kdy byl v zahraničí. Nemusím si to ale představovat, protože to, co jsem viděl, je stále ještě vyryto v mé paměti.

Nevěděl jsem, co vím teď. Totiž, že ti lidé, kteří bydlí v Gaze, jsou většinou, neuvěřitelně, mladí. Jejich průměrný věk je 17 let. To znamená, že téměř čtvrt milionu jich je mladších deseti let.

A víte, jestliže znáte nějaké desetileté děti, sedmileté děti, pětileté, čtyřleté děti, představa, že v chaosu válečné zóny dokážete své děti zvládnout, že budou někde, kde mohou být zastřeleny, je - - prostě nepředstavitelná. Děti tohoto věku prostě není možné zvládnout a donutit je, aby byly na jednom místě.

A ve velmi silně přelidněné městské oblasti, jestliže se rozhodnete odpalovat rakety, dělostřelecké granáty a všechny ostatní zbraně, nevyhnutelně budete zabíjet děti. A to právě dělají.

Mně utkvěl v paměti jeden konkrétní okamžik, nade všechny ostatní. A to bylo, když střela pronikla na třetí patro nemocnice Šiva, na jedno z dvou pater, věnovaných léčení dětí. Tam jsem se seznámil s Mahou. Děsivým způsobem zraněnou šrapnelem, který zranil její páteř. Tady jsem viděl onu dva a půl letou holčičku, s obrovskými hnisavými ranami kolem jejích očí, které vypadaly jako oči pandy. Téměř vůbec nemohla otevřít oči.

Bylo to důsledkem prasklé lebky a zlomeného nosu.

Já se těch scén v mysli nemohu zbavit. A vy taky ne, protože ty záběry jsou všude.

Jsou podstatou toho, co se děje. V Gaze.

Samozřejmě Hamas zase střílí rakety do Izraele. Doufají, v ideálním případě, jak by oni řekli, že ty rakety budou zabíjet Izraelce. Jenže Izrael si za americké peníze vybudoval brilantní protiraketový štít, který zabraňuje raketám, aby doletěly do cíle.

A to je velký rozdíl. K utrpení dochází u pozemních jednotek, většinou jsou to dvacetiletí chlapci, kteří jsou zabíjeni.

Tak když jsem naposledy hovořil s norským lékařem, který je jedním ze zdravotníků, kteří odstraňují důsledky tohoto bombardování, zeptal jsem se ho, kolik dětí bylo zraněno.

Mají seznam 1310 zraněných dětí.

Kolik je dětí mrtvých? 166, ale ten počet neustále roste.

A tohle způsobuje, že jde o něco, s čím se musíme vyrovnat my všichni. Musíme vědět, že nějakým způsobem sdílíme odpovědnost za ty mrtvé. Protože pro nás to vůbec není prioritou, zastavit toto zabíjení.

Naše OSN, naše vláda, náš svět se o to zase tolik nezajímá.

To, že se vy na tohle díváte, že jste se rozhodli se na toto video podívat, znamená, že máte motivaci s tím něco udělat.

A to je, konec konců, největší naděje, kterou lidé v Gaze mají.

Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo.

Pokud má naše zpravodajství nějakou cenu, pokud jste vy ochotni se dívat a poslouchat a číst, dohromady můžeme situaci změnit.

Vytisknout