IZRAELSKO-PALESTINSKÁ KRIZE:

Proč tento konflikt není okrajový

28. 7. 2014

Avšak situace v celém regionu by pro ně měla být varující. Regionální pořádek, který trval víceméně po desítky let, se rozkládá a k moci se dostávají nové síly, které není možno ovládnout tak, jak byli ovládnuti od roku 1948 Palestinci, kdy se většina z nich stala uprchlíky, a tak byl založen stát Izrael.

Konfigurace arabských států, které vznikly na konci první světové války, zažila relativní stabilitu na základě systému, který vytvořili Francouz Georges Picot a Brit Mark Sykes (na základě dohody Sykese-Picota z května 1916. Vytvořili cestu k vzniku britských mandátů v Palestině a v Iráku a francouzského mandátu v Sýrii a v Libanonu, které přežily až do roku 1948.

Od té doby vyžaduje udržování linií jimi nakreslených na mapě podstatnou míru násilí a diktátorské nadvlády, které jsou v rozporu s principy sebeurčení a demokracie. A osud dnešních Palestinců je důsledkem jejich relativní slabosti v celé řadě pokusů získat moc, které charakterizují Blízký východ od roku 1916.

Trvající palestinsko-izraelský konflikt je nevyřešeným problémem z té doby a tak by tomu tak i zřejmě zůstalo, kdyby si Američané a Britové nemysleli, že intervencí v Iráku v roce 2003 dokáží regionální systém zlepšit. Namísto toho tak otevřeli Pandořinu skřínku a nyní je celý systém v chaosu.

Od roku 1948 do roku 1967, kdy Izrael uchvátil území ze sousedních arabských států, včetně pásma Gazy a Západního břehu, se interpretuje palestinský problém jako problém uprchlíků, nikoliv problém sebeurčení. Myšlenka sebeurčení se poprvé objevila až během první palestinské intifady v letech 1987-1993.

Mezitím kauza arabského nacionalismu utrpěla takovou ránu v porážce Egypta, Sýrie a Jordánska r. 1967, že Palestinci už nemohli očekávat od arabských států, že vyřeší jejich problém. Namísto arabského nacionalismu vznikl jako nová výzva regionálnímu pořádku jev revizionistických islámských hnutí. Porevoluční Írán se s těmito hnutími identifikoval, podporoval Hezbollah v Libanonu a Hamas v pásmu Gaza. Tento vývoj, rozpad mírového procesu v Oslo během druhé palestinské intifady v roce 2000 a pak 11. září vytvořily nový narative o Palestincích, kteří nyní začali být viděni jako součást všeobecného problému terorismu v regionu i jinde.

Rozpad Sykes-Picotova systému je spojen se vzestupem džihádských organizací v popředí vzepětí terorismu v regionu. Ty získaly sílu v důsledku rozkladu, který následoval po invazi a okupaci Iráku. Pak následovala arabská povstání, která svrhla vlády v Tunisku, v Egyptě, v Jemenu a v Libyi, a přinesla boje mezi vládními jednotkami a vzbouřenci, jimž napomáhají džihádisté, v Sýrii.

Od r. 2011 rostoucí ničení a vraždění v Sýrii, útěk milionů syrských uprchlíků do sousedních zemí a konfliktní politika šiity ovládané vlády v Bagdádu vedly komentátory k tomu, že hovoří o regionu, který především trpí sektářským nepřátelstvím, nikoliv arabsko-izraelským konfliktem.

K dalšímu posunu došlo na mezinárodní úrovni, protože Američané už nejsou schopni vyvíjet rozhodující vliv v celém regionu. Ve své opozici proti Assadovu režimu v Sýrii byli Američané na straně svého dlouhodobého arabského spojence Saúdské Arábie, ale naštvali Saúdy, že Assada nesvrhli. Saúdští Arabové tak začali pochybovat, zda Američané skutečně jsou ochotni podporovat své spojence v regiou. Byli šokováni, že Američané nechali padnout Mubaraka v Egyptě a sledovali s hrůzou, jak se v Egyptě dostává k moci Muslimské bratrstvo.

Postoj Muslimského bratrstva k regionálním otázkám představuje přímou výzvu saúdské monarchii. V tom spočívá rozpor, že by šlo o region, roztrhaný sektářským konfliktem. Jak Saudští Arabové, tak Muslimské bratrstvo jsou totiž sunnitští muslimové. Jejich soupeření je politické, nikoliv náboženské.

Když byl loni v létě svržen egyptský prezident Mursí, Saudští Arabové byli nadšeni. Prezident Al-Sisi je tak silně proti Muslimskému bratrstvu jako celá Saúdská Arábie, a je také proti jeho výhonku, palestinskému hnutí Hamas, které vládne v Gaze. Hamas je od té doby oslaben. Mezitím Obamovo rozhodnutí vyjednávat s Íránem o jaderné otázce mu odcizilo Saúdskou Arábii a znepokojilo Izrael.

Jako by to už nebylo dost komplikované, nedávný vývoj v Sýrii a v Iráku, zejména ofenzíva ISIS a jeho vyhlášení nového islámského chalífátu na ukořistěném území obou státu představuje další rozklad regionálního pořádku.

V tomto kontextu tedy nelze poslední kolo izraelsko-palestinských bojů bagatelizovat jako vedlejší. Jestliže se nyní rozpadá pořádek, který na Blízkém východě vznikla během první světové války, pro Izraelce i pro Američany bude nesmírně obtížné potlačovat palestinský odpor vůči Izraeli po dobu dalšího desetiletí jménem vymírající struktury regionální stability. Palestinci jsou jen jednou z několika komunit v regionu, pro něž restrukturalizace pořádku ze 20. století nebude nevítaná. Avšak jejich hlavní obhájci v regionu jsou více protiizraelští než propalestinští a jestliže Izrael a jeho přátelé chtějí zmírnit vývoj směrem k islámskému extremismu v regionu, bylo by pro ně velmi záhodnou, aby vytvořili řešení palestinského problému prostřednictvím vytvoření dvou států, než aby celou věc zanechali osudu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout