V Izraeli se vede válka proti svobodě projevu

26. 7. 2014

Druhou, daleko nebezpečnější myšlenkou, kterou toto heslo obsahuje, je, že izraelská armáda by vlastně MOHLA zvítězit. "Jsme připraveni na všechny tyto rakety od Hamasu non stop," mnoho lidí z jižního Izraele pořád říká ve zprávách, "pokud s tím jednou pro vždy dokážeme skoncovat."

Dvanáct let, pět vojenských operací proti Hamasu (čtyři z nich v Gaze) a stále máme toto zmatené heslo. Při všech těch pěti vojenských operacích tvrdili pravicoví politikové a vojenští komentátoři, že "TENTOKRÁT musíme bojovat opravdu intenzivně, ze všech sil, až do konce." Když se na ně tak dívám v televizi, ptám se: Co je ten konec, o který tak usilují? I kdyby byli vyvražděni všichni bojovníci z Hamasu, opravdu si někdo upřímně myslí, že touha palestinského lidu po národní nezávislosti s nimi zmizí z povrchu země? Před Hamasem jsme bojovali proti Organizaci pro osvobození Palestiny a po Hamasu, pokud přežijeme, budeme zřejmě bojovat zase proti nějaké jiné palestinské organizaci. Klidu a míru pro občany Izraele lze dosáhnout jen prostřednictvím politického kompromisu. Ale to, podle vlasteneckých sil, které vedou současnou válku, nesmíme říkat, protože právě takové řeči brání izraelské armádě, aby zvítězila.

V roce 2014 v Izraeli se úplně změnila definice legitimní debaty. Diskuse se rozděluje mezi ty, kdo jsou "pro armádu" a ty, kdo jsou proti armádě. Pravicoví násilníci skandující "smrt Arabům" a "smrt levičákům" na ulicích Jeruzaléma anebo apel ministra zahraničí Avigdora Libermana, aby arabsko-izraelské podniky, které protestují proti operaci v Gaze, byly bojkotovány, se považují za vlastenecké, zatímco prosté vyjádření slitování nad zabíjenými ženami a dětmi v Gaze se považují za zradu vlajky a státu. Čelíme falešné, protidemokratické rovnici, která argumentuje, že agrese, rasismus a absence slitování se rovnají lásce k vlasti, kdežto jakýkoliv jiný názor - zejména ten, který nepovzbuzuje užívání vojenské síly a zabíjení vojáků - není ničím jiným než pokusem Izrael zničit.

Občas to vypadá, že se vedou dvě různé války. Na jedné frontě se vede válka proti Hamasu. Na druhé frontě ministr, který označil na půdě parlamentu své arabské kolegy za "teroristy", a chuligáni, kteří zastrašují mírové aktivisty na sociálních sítích, společně pronásledují "domácího nepřítele": všechny lidi, kteří mluví jinak. Není pochyb, že Hamas ohrožuje naši bezpečnost, ale lze totéž řící o umělcích, jako je komička Orna Banai, zpěvák Achinoam Nici nebo moje manželka, filmová režisérka Shira Geffen? Všichni tito umělci se stali terčem nenávistné, zlovolné a výhrůžné kampaně, když veřejně vyjádřili hrůzu nad vražděním palestinských dětí. Jsou extremní útoky proti nim další obranou, kterou potřebujeme pro přežití, anebo je to jen temný výron nenávisti? Jsme opravdu tak slabí a natolik se bojíme jiných názorů, že je musíme umlčovat výhrůžkami smrti proti jejich nositelům i proti jejich dětem?

Mnoho lidí se mě snažilo přesvědčit, abych tento článek nepublikoval. "Máš malého syna," řekl mi jeden můj přítel včera večer. "Někdy je lepší být chytrý než mít pravdu." Nikdy jsem neměl pravdu a ani se nesmím chovat příliš chytře, ale jsem ochoten bojovat za své právo vyjádřit svůj názor se stejnou zuřivostí, jakou izraelská armáda nyní projevuje v Gaze. Tato válka není o mém osobním názoru, který může být chybný nebo ubohý. Je pro toto místo, v němž žiju a které miluju.

10. srpna 2006, před koncem druhé libanonské války uspořádali spisovatelé Amos Oz, A. B Yehoshua a David Grossman tiskovou konferenci, na níž naléhali, aby vláda uzavřela okamžité příměří. Byl jsem v taxíku a slyšel jsem o tom zprávu v rozhlase. Taxíkář řekl: "Co ti sráči chtějí? Jim se nelíbí, že Hezbollah trpí? Ty kurvy nechtějí nic jiného než nenávidět naši zemi." O pět dní později pohřbil David Grossman svého syna na vojenském hřbitově na hoře Herzl. Zjevně "ta kurva" chtěla i několik jiných věcí než nenávidět tuto zemi. Hlavně chtěl, aby se jeho syn, stejně jako tolik jiných mladých mužů, kteří byli usmrceni v těch posledních, zbytečných dnech bojů, vrátil domů živý.

Je to strašná věc, udělat opravdu tragickou chybu, která stojí mnoho životů. Je horší dělat tuto chybu znovu a znovu. Čtyři operace v Gaze, obrovské množství izraelských a palestinských srdcí, která přestala tlouci a končíme vždycky úplně stejně. Jediná věc, která se mění, je že Izrael je stále méně snášenlivý vůči kritice. Během této operace je jasné, že pravice ztratila trpělivost ve všech věcech týkající se svobody slova. Během posledních čtrnácti dnů jsme byli svědky toho, jak pravičáci bijí levičáky holemi, viděli jsme výhrůžky na facebooku, kde se slibuje, že levičáci budou posláni do plynových komor, a nadávky každému, jehož názor brání armádě zvítězit. Ukazuje se, že tato krvavá cesta, po které kráčíme od vojenské operace k vojenské operaci, není tak cyklická, jak jsme si kdysi mysleli. Tato cesta není kruh, je to klesající spirála, která vede k tomu nejhoršímu, což, bohužel, budeme mít to neštěstí zažít.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout