Vysmívat se hrdosti prezidenta Putina a provokovat jeho paranoiu - to dělají jen pitomci

26. 7. 2014

Sestřelení letadla MH17 byla jasně nešťastná náhoda. Tato tragedie by neměla být zneužívána jako výmluva k tomu, jak potrestat Rusko, píše konzervativní komentátor Simon Jenkins.

Kdy se zahraniční politika začíná chovat idiotsky? Od chvíle, kdy jsme se dověděli, že malajské letadlo bylo sestřeleno nad Ukrajinou, bylo jasné, že je to nešťastná náhoda. Ať stiskl spoušť kdokoliv, nikdo nemohl tuto tragédii zamýšlet. Nebylo to další 11. září. Byla to chyba, nikoliv spiknutí.

Avšak zahraniční politika miluje spiknutí. Vladimír Putin obvinil ukrajinskou vládu. Ukrajina obvinila proruské vzbouřence. Americká velvyslankyně u OSN Samantha Power, "nemůže vyloučit" odpovědnost Moskvy. Londýn řval "vražda". Došlo ke krveprolití. Někdo za to musí vést vinu.

To, k čemu ve skutečně došlo, byla katastrofální chyba v krajině banditů, to, co bylo nutné udělat, bylo co nejrychleji obnovit důstojnost pro oběti. Avšak ještě dřív, než začaly být sbírány mrtvoly, politikové se začali předhánět v utužování sankcí, rušení obchodu, v deportaci oligarchů a ve zmrazování bankovních účtů. Brzo se začali prát jak krysy v pytli. Barack Obama je slaboch. François Hollande se chová jak za Mnichova. David Cameron je pokrytec. Filozof Bernard-Henri Lévy začal vrhat blesky po všech: "Toto je duch Mnichova. Je to mnichovanství. A je to hanba."

Tyhle okamžiky jsou nebezpečné. V roce 1914 prohlásila rakousko-uherská vláda, že šílený atentát na arcivévodu Franze Ferdinanda je "srbským vládním spiknutím" a vyhlásila válku. V roce 1983 Rusko sestřelilo korejské dopravní letadlo, které zabloudilo nad Sibiř, a usmrtilo všech 269 cestujících na palubě. Byla to jasně nešťastná náhoda, bylo zjištěno, že letečtí dispečeři na zemi byli opilí a panikařili. Tyto informace byly potlačeny a incident byl zneužit k vzniku jedné z nejnebezpečnějších konfrontací studené války.

O pět let později byla na řadě Amerika, když americký křižník sestřelil civilní íránský Airbus A300 v íránském vzdušném prostoru. Americké námořnictvo se vykrucovalo a vymlouvalo a Írán to interpretoval jako zločin záměrné agrese, kteréžto interpretaci napomohlo, že Amerika své vojáky odměnila medailemi. Washington odmítl přiznat právní odpovědnost a trvalo osm let, neež Amerika vyplatila 62 milionů dolarů odškodného rodinám pozůstalých.

Je děsivé, jak se takovéto incidenty zkreslují, aby jich bylo možno zneužít jako nástroje pomsty. Je zjevné, že Putin se ve věci západních ruských hranic chová neodpovědně, podporuje ukrajinské vzbouřence zbraněmi, takže nešťastné náhody jsou pravděpodobnější. Jenže představa, že si Putin tuto tragédii přál, je tak absurdní jako představa, že si Konstantin Černěnko přál korejský masakr anebo že si Ronald Reagan přál sestřelení íránského letadla.

Putin musel být šokován sestřelením malajského letadla jako my všichni. Také to narušilo jeho jemnou mocenskou hru v regionu a donutilo ho to zaujmout defenzivní postoj. Ze zpráv z Moskvy vyplývá, že se Putin cítí pohmožděný, je rozhněván a ustoupil do kruhu svých jestřábích poradců a jejich nacionalistické rétoriky. Toto je chvíle, kdy nám Konfucius radí, abychom nepříteli poskytli most, po němž by mohl ustoupit. Namísto toho to západní jestřábi se vyžívají ve své hodince nenávisti: vysmívají se Putinově paranoie, jako by ho chtěli vyprovokovat, aby udělal něco horšího.

Když jsem navštívil Rusko v devadesátých letech po jeho ponížení ve studené válce, zjistil jsem, že je to smutná a nebezpečná země, velmi podobná Německu po jeho porážce v roce 1918. Přesto to však bylo, jako kdyby si žádný západní diplomat nepřečetl smlouvu z Versailles a nepovšiml si Keynesova varování před následky. Udělalo se mnohé, aby byly vybudovány hospodářské vazby mezi východem a západem. Energie, investice a kontakty plynuly oběma směry. Západní firmy dováděly s oligarchy a kleptokraty. Peníze, ukradené ruskému lidu, prýštily do neregulovaných bank na Kypru a v Londýně a na švýcarské a britské trhy s realitami. Londýn se jistě stal nejvýznamnějším překupníkem ukradeného zboží všech dob.

Tak to šlo. Ale zároveň, Nato a EU převálcovaly východní Evropu až k ruské hranici, jako by chtěly zaměřit své zbraně na brány Moskvy proto, aby se Rusku mohly vysmívat za jeho porážku. Apologetové NATO argumentovali, že každá země, ať je to Litva, Gruzie, nebo Ukrajina, musí mít právo připojit se k jakémukoliv klubu (i když začali protestovat, když obyvatelé Krymu hlasovali jinak). Avšak jen pitomci dokáží ignorovat nesporný fakt ruské hrdosti a ruského strachu z obklíčení. Provokace namířené proti Putinovi v období po ukončení studené války, fungovaly krásně v oblasti PR, ale byla to všivá historie.

Říkají nám, že východní Ukrajině je jeden z mnoha potenciálních výbuchů, které by Putin mohl vyvolat podél hranic Ruska, od Pobaltí až po Kavkaz. Všude jsou ruské menšiny (nebo většiny), které mohou začít bojovat s místními Nerusy. Evropští politikové nemají absolutně žádný zájem na vyvolávání takovýchto konfliktů - avšak toto přesně evropští politikové dělali v Gruzii a na Ukrajině.

Jestliže se Británie - nebo Amerika - snaží určovat, jaký zákon má platit podél dlouhých ruských hranic, chovají se jako šílenci. Pokud k tomu zneužívají tragické letecké katastrofy jako casus belli, je to také šílené. Není to nic jiného než přehnaný machismus, bušení se do prsou. A znovu klopýtáme směrem k tupé hloupost hospodářských sankcí.

Je horší než pokrytectví, jestliže Západ vyžaduje sankce proti Moskvě, když sám radostně nakupuje ruský plyn a prodává Rusku zbraně, lodi, byty v luxusní londýnské čtvrti Knightsbridge a studijní místa v soukromé škole v Etonu. Tenhle dvojí metr uplatňujeme jedině my. Podle výboru pro zbrojení britské Dolní sněmovny prodává nyní Velká Británie zbraně v hodnotě 12 miliard liber do 27 zemí světa, o nichž britské ministerstvo zahraničí varuje, že se tam porušují lidská práva. Není přece pravda, že se posílí světový mír tím, že učiníme energii v Evropě dražší, získat ruské půjčky obtížnější, anebo luxusní supermarket Harrods méně přístupný "Putinovým kumpánům". Putinovi je to přece úplně jedno.

Hospodářské sankce jsou pro moderní politiku to, čím byli jezdci na koních s kopími pro boj v zákopové válce - jsou nádherné, ale jsou k ničemu. Jejich trvalé používání jde proti závěrům desítek studií, které dokazují, že jsou jen kosmetické, kruté nebo kontraproduktivní. Kolikrát už Cameron vyhrožoval "přísnými ekonomickými sankcemi" nějakému darebáckému režimu, a nemělo to absolutně žádný dopad? Rétorika je vždycky tatáž, musíme "vyslat signál", ukázat rozhodnost, vynutit si cenu, nenechat "nespravedlnost nepotrestanou". Je tomu, jako by Británie byla jakýsi přestárlý školní karatel. Že v devadesátých letech se v Moskvě dostane k moci tvrdý, šosácký nacionalista jako Putin, bylo téměř jisté. Možná, že je Putin hnusný, ale vládne zemi, která je pořád ještě mocná. Vysmívat se jeho hrdosti a provokovat jeho paranoiu - to dělají jen pitomci. Jediná země, která tohle ví a dokáže si udržet zdravý rozum v hlavě, je země, kde vládne Angela Merkelová. Chvála Bohu za Německo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 25.7. 2014