Proč máme platy a mzdy nesrovnatelné s německými a rakouskými a jak to napravit

25. 7. 2014 / Josef Mrázek

Klausova měnová politika základem úpadku státu

Po roce 1989 ovládli formování naší měnové politiky lidé, kteří se vydávali za ekonomy, ale při pohledu zpět nevidíme žádnou skutečnou odbornost, jen změť příznaků nekompetence a zlých úmyslů.

Klíčovým okamžikem v roce 1990 bylo stanovení kurzu koruny, když se rozhodovalo o zavedení směnitelnosti československé koruny za dolary a marky. Valtr Komárek navrhoval stanovit směnný kurs tak, aby zhruba odpovídal paritě kupní síly. To tehdy bylo asi 5.5 Kč za marku, nebo 11 Kč za dolar. Tato čísla ovšem byla zkreslena tím, že v tu dobu ještě bylo ve srovnávacím koši hodně položek dotovaných státem, jako v předchozím období. Posilovalo to korunu při jejím uplatnění k obstarávání životních potřeb v tuzemsku. Takže realističtější by býval kurz asi o polovinu větší, 8 Kč za marku a 16 Kč za dolar. Je otázka, zda by při těchto kurzech byl příliv deviz dostatečný pro volnou směnitelnost koruny za západní měny, ale k ověření nedošlo, protože Komárkův návrh i ty zvýšené kurzy byly odmítnuty a byly zavedeny kurzy ještě více než dvakrát až třikrát horší. (Zpráva OECD udává na začátku roku 1996 poměr směnného kurzu koruny a kurzu stejné kupní síly 3.5 pro Německo, 3.3 pro Rakousko, 1.93 pro Slovinsko a dokonce i u Maďarska a Polska vysoké hodnoty v náš neprospěch.)

Národní majetek mizel bez náhrady

Nakupovat u nás cokoliv bylo pro cizinu neobyčejně výhodné a brzo jsme měli rekordně vysoké devizové zásoby (na přelomu roku 1995/96 to bylo podle Bulletinu ČNB okolo 14 miliard USD, podle ČTK až 16.5 miliard USD). Přesto nebyly směnné kurzy upraveny a pokračoval výprodej národního majetku za zlomek jeho hodnoty. Podle střízlivých odhadů to byla, zejména v souvislosti s kupónovou privatizací, sotva šestina odpovídající ceny, což umožnilo zcela zdevastovat a zrušit i významné velké závody a celá odvětví, která byla oporou našeho hospodářství a vadila zahraničním konkurentům. Pochvaly Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro Václava Klause potvrdily, komu jsme se vydali na pospas.

Katastrofu dovršila ochota našich "představitelů" naletět na sebevražednou politiku úplné hospodářské otevřenosti a orientace na export a vzdání se, dříve skoro úplné, hospodářské soběstačnosti (šlo o odklon od národohodpodářské univerzality směrem k problematické specializaci). Výprodej a rozkrádání národního majetku časem pokročilo tak, že příliv deviz začal od roku 1995 slábnout. Podhodnocená koruna (viz stav popsaný v článku "Kurzy koruny a národní hospodářství" - Mrázek, Parlamentní zpravodaj, ročník II., č. 08, duben 1996, str. 441-2) se přesto trochu zotavovala a již tehdy měla ČNB tu drzost, intervenovat za účelem jejího oslabení, údajně kvůli podpoře exportu (ČTK, březen 1996). Udělali to přesto, že v tu dobu jsme k vyvažování bilance zahraničního obchodu museli vyvážet zhruba dvakrát takové hodnoty, než jsme dováželi, a ještě to nestačilo. Byla to hrozná a přitom zbytečná cena za zanedbání orientace na vnitřní trh. Sotva to mohlo být jen hloupostí.

Platy a mzdy byly dostatečné jen při cenách zboží, energie a služeb dotovaných státem a poskytovaných bez zisku

Platy a mzdy se, v okamžiku zavedení směnitelnosti, v korunovém vyjádření moc nezměnily, ale vlivem zmíněného podhodnocení koruny měly po přepočtu na cizí měny dvou až třínásobně nižší kupní sílu, než kdyby se utratily v tuzemsku.

Postupně byla kupní síla platů a mezd, uplatňující se při krytí životních nákladů v ČR, omezována zánikem státních dotací a přeměnou státních zdrojů těchto potřeb na privátní ziskové firmy.

Nominálně mzdy a platy sice trochu rostly, ale jejich reálná hodnota na vnitřním trhu za tímto růstem zaostávala, nebo dokonce klesala.

Trvale špatná hospodářská politika udržuje ČR v postavení kolonie, ekonomiku by posílil posun ke srovnatelným mzdám

Posilování koruny je dobrá, ale zdlouhavá cesta, a navíc, ČNB škodí

Nesrovnatelnost mezd a platů v ČR a v zemích jako Rakousko a Německo vznikla, jak výše uvedeno, podhodnocením koruny. Cílem tedy mělo být její posílení, podpora příliš pomalého přirozeného zhodnocování. Přišel však podraz ze strany ČNB, která natištěním 200 miliard Kč znehodnotila českou korunu mnohem více, než při první intervenci, a pokračuje v tom. Slouží to k držení ČR v postavení kolonie, k zakonzervování staré chyby, která nás připravila o národní majetek a teď odvádí významnou část našich příjmů do zahraničí. Je to pokus udržet nás ve statutu rozvojové země, která musí konkurovat dumpingovými cenami.

Výsledky zahraničního obchodu před škodlivým zásahem ČNB ukazovaly, že v tu dobu zde byl určitý prostor pro posílení koruny a zdražení vyváženého zboží v míře pro partnery ještě přijatelné. Pokud se mělo intervenovat, tedy tak, aby koruna posílila a tento přirozený vývoj se podpořil. Vykládat důchodcům a špatně placeným zaměstnancům, že to nešlo z důvodu nebezpečnosti deflace pro bankéře, je arogantní výsměch. Deflaci způsobené velkým rozdílem směnného kurzu a kurzu stejné kupní síly se mělo čelit zvyšováním ceny práce.

Zvýšit cenu práce je v naší situaci nutná, protože jediná dost rychlá cesta

Rozdíly úrovní mezd můžeme zmenšit postupným zvyšováním běžných platů (nikoliv platů manažerů a špiček) při stagnaci směnného kurzu a ukončit tak nesmyslné soutěžení v minimalizaci mzdových nákladů s Číňany a Indy. Takový pochod by mohl být zahájen přiměřeným zvýšením minimální mzdy, to by byl dobrý startovací podnět. Prostor je tam obrovský, minimální mzda v Německu je v přepočtu 39 000 Kč a v ČR to má být 9 000 Kč. Je to usvědčující rozdíl a doklad správnosti tohoto postupu. Následovat by měly mzdy a platy ve sféře státního vlivu, a dá se předpokládat, že soukromý sektor by byl nucen se přidat. Musíme počítat s jen postupným přizpůsobováním, protože v systému otevřené ekonomiky se to nedá udělat direktivně. Jakmile se to trochu podaří, stoupne obrat vnitřního obchodu i ceny a významně i odvody daní a stát se nebude muset zadlužovat, jak by se zdálo. Díky hospodářskému oživení klesne nezaměstnanost, zvláště když to stát podpoří účelnými veřejnými investicemi. Jejich přehnané škrcení je jednou z příčin hospodářského útlumu.

Svou nesmyslnou intervencí podala ČNB důkaz, že obstarat peníze na spuštění zvyšování mezd a platů by nebyl problém. Tentokrát by ale šlo o obrácený postup, přeměnu aktiv, které ČNB údajně za natištěné koruny koupila, zpět na koruny. Ty by ale neodešly do zahraničí, ale kryly by zvýšení platů ve státní sféře, než se projeví větší výnos z daní. Rada ČNB nás ovšem svým činem také upozornila, že jsme vydáni její nekontrolovatelné zvůli a musíme přimět parlament, aby zakročil.

Vzchopme se, stojí za to začít znova a lépe

Proti výše uvedeným chybám jsme se měli bránit již dávno a je škoda, že nebyl nikdo, kdo by to prosadil aspoň hned potom, co katastrofální měnová politika již posloužila k rozkradení a likvidaci národního majetku a přiblížili jsme se k situaci Německa po prohrané válce, v jejímž důsledku Německo přišlo o svůj průmysl a většinu národního majetku. Ovšem k zásadnímu obratu mu stačilo sotva deset let cílevědomé práce relativně schopných vlád. A také podpora okolního světa, se kterou my, se Světovou bankou a MMF v zádech, počítat nemůžeme.

V našem případě je stát dlouhodobě špatně veden a je udržován v ponižujícím postavení podřadné kolonie vysávané odtékáním mnoha stovek miliard korun ročně do zahraničí bez toho, že by za ně něco přicházelo. Po zásahu ČNB odevzdáváme při každém nákupu ještě více peněz do zahraničí, než předtím.

To, že již, jako stát, nevlastníme skoro nic, můžeme změnit jen tak, že začneme od základů, jako Němci po válce, a budeme budovat vlastní hospodářství s velkou účastí státu. I po ztrátách způsobených zhoubnou privatizací to dokážeme, když se zvedne vlna nadšení a radosti z možnosti být poctiví a uplatnit to dobré, co v nás je, a když stát bude lépe veden.

Je nutná změna způsobu voleb

Tento článek je jedním z návodů, co dělat, aby se věci začaly obracet k lepšímu. Není však problém vymyslet a za širší účasti vytříbit potřebné návody, ale je problém dát dohromady takový parlament a státní správu, aby se ty myšlenky daly realizovat. Dvacet pět let marných pokusů o zvolení parlamentu a sestavení vlády tak, aby byl sledován prospěch občanů, dokazuje, že je nutné změnit způsob, jakým se volí politická reprezentace, a doplnit to také mechanizmem odvolávání politiků.

Zlepšení, které přinesly poslední volby, je nedostatečné. Důležitá témata zůstávají na sotva poloviční cestě, nebo jsou zcela nedotčena. Věřme, že koaliční strany mají dobrou vůli nést svou odpovědnost a nepochybují o kvalitě svých poslanců. V tom případě to mohou potvrdit tím, že podpoří níže popsaný nový způsob voleb.

Volba jednotlivých kandidátů ze všech kandidátek

Podle platného volebního zákona se dosud volily politické strany, to jest kandidátky, na jejichž obsah neměli voliči skoro žádný vliv. Při jejich sestavování strany obvykle dostatečně neuplatňovaly požadavek dobrých vlastností a charakteru navrženého kandidáta, přednost měla jeho poslušnost a ochota řídit se pokyny strany a nedbat slibu hájit zájmy všech občanů. Když jsou takto voličům nabídnuty kandidátky se špatným obsahem, nepomůže ani povolené kroužkování. Proto je třeba opustit volení celých kandidátek a místo toho zavést volbu jednotlivců vybraných z libovolné kandidátky.

Věcný návrh zákona, který by to umožňoval, připravilo Občanské politické hnutí SPOJENÍ 12 (www.spojeni.org) a je uveden v článku ZDE. Jeho další předností je, že respektuje Ústavou ČR požadovanou rovnost hlasů a zásadu poměrného zastoupení. Navržený zákon umožňuje všem existujícím stranám a hnutím, aby se ve volbách staly volebními stranami a nabídly kandidáty schopné konkurovat kandidátům, které na základě návrhů občanských iniciativ nabídne občanské politické hnutí SPOJENÍ 12.

Práce Sněmovny PČR po zavedení nového způsobu voleb a možnosti odvolat poslance

Volební strany, které nebudou přihlížet k tomu, koho chtějí mít občané na kandidátce, ve volbách propadnou. Nový způsob voleb zajistí rovnost váhy hlasů a spravedlivou poměrnost rozdělení mandátů. Sněmovna začne pracovat pro občany v duchu Ústavy. I když výběr poslanců nebude dokonalý, protože vlastnosti některých kandidátů nebudou správně rozpoznány, většinou bodou vybráni poslanci odhodlaní poctivě pracovat. Celkově se úroveň práce Sněmovny zlepší. Strany přestanou být subjekty, které mohou obchodovat s mocí. Místo boje o moc a ideologických sporů se budou hledat racionální řešení, která by občanům pomáhala a zajistila jejich spokojenost. Řešení jednotlivých problémů nebude předurčeno koaliční smlouvou, ale bude dáno většinovou vůlí celého zákonodárného sboru. Když se výběr některého poslance hodně nepovede, bude tu možnost opravné volby. Těch oprav moc nebude, chování zákonodárného sboru bude lepší již proto, že nahrazení těch, kteří zklamali, bude možné.

Podstatné je, že takto nově utvořený zákonodárný sbor bude schopný zahájit a rozvíjet výstavbu státu v jeho původním smyslu -- sloužit zájmům občanů. Tak se vrátíme na místo, které jsme schopni v lidském společenství zastávat.

Autor děkuje svým spolupracovníkům Zdeně Radičové a Štěpánu Forgáčovi za účast při tvorbě tohoto dokumentu, cenné připomínky i oponenturu a Iloně Švihlíkové za účinnou konsultaci a odborné rady v ekonomické části práce.